* * *
Počítač to měl relativně jednoduché — bleskovým pozdvihováním a snižováním radlice nás musel udržet u dna, a pokud možno bez použití radaru najít místo, kterým se dá vyjet na pravý břeh.
Sledoval jsem cestu na monitoru v režimu násobeného světla. Když jsem to zkusil s brýlemi, byl to pocit nepopsatelný jinak než jako naprosto hnusný: než brýle přešly na režim fotonového násobiče, rozhled vypadal jako lepkavá, vířivá, odporná tma. Když na režim fotonového násobiče přešly, bylo to ještě mnohem odpornější. Na monitoru to vypadalo, jako by proti nám letěly proudy tmavé mlhy, místy s rotujícími kameny, občas i balvanem. V brýlích to vypadalo, jako by mi to všechno letělo do očí — nejhorší ale bylo, že jsem v tom víření okamžitě ztratil pocit „nahoře-dole”. Vydržel jsem v brýlích sotva deset vteřin, pak, kdybych si je nesundal, pozvracel bych se.
Dno vypadalo nepopsatelně a počítač musel radlicí opravdu kmitat — záludné zpětné a boční a spodní proudy občas saladin nadzvedly a poponesly pěkný kus dozadu. Správně nastavená radlice nás při takových ‚letech‘ udržuje vodorovně a zatím vždycky nás přitiskla ke dnu. Zatím.
Používat vodní turbíny nemělo smysl, proud místy unášel tolik kamenů a tak rychle, že to vypadalo jako hustá dělostřelba. Kdyby počítač stáhl pancéřové desky ze vstupů k turbínám, první z kamenů, který by se trefil, by rozerval ochranou mřížku a vylétl by i s lopatkami zadem. Nemluvě o tom, že by stejně proti náporu vody neměly šanci. Takže jsme se mohli pohybovat jenom pomocí kol.
Po hodině a půl vyčerpávající cesty jsme dojeli k něčemu, co vypadalo jako mostní pilíř, který rozdupalo, zkroutilo, narovnalo, znovu rozdupalo a odhodilo nějaké zlobivé děcko. Kdyby to nějaké ‚děcko‘ s neuvěřitelnou masou železobetonu chtělo dokázat, muselo by měřit aspoň dva kilometry a podobat se Atlasovi. Vzápětí počítač oznámil, že vpravo je místo, kde by snad bylo možné vyjet na břeh. Od začátku cesty jsem stroj nechal mluvit nahlas, aby všechny povely slyšel i Jonáš; aby si zvykal. Když teď říkal, že šance na úspěch je: „...padesát dvě procenta,” docela jsem toho litoval. Podle toho, jak se Jonášovi najednou zvětšily oči, už asi ve ŠKOLE HROU procenta byla.
„To bude dobrý!” zazubil jsem se. Málem mi přitom popraskal obličej. Jen padesát dvě procenta, panebože!
Sám jsem naprosto nechápal, jak to počítač chce provést. Jakýkoli pokus o zatočení musí okamžitě skončit tak, že saladin začne vířit po proudu jako ty balvany. Zrovna před chvilkou jsem viděl, jak proud urval „kousek” z toho rozbitého mostního pilíře, kousek, který byl rozhodně těžší než my.
Počítač mne celou dobu předtím navigoval opravdu pečlivě. Nutil mne zdánlivě nesmyslně zatáčet na rovném dnu (obvyklá ‚čárka‘ byla rozdělena na deset dílů — nikdy jsem nezatočil o víc než o dva, a přesto, jak se vždy zvětšila plocha vystavená náporu vody, cítil jsem, jak se stroj stává neovladatelným), potom mne nutil projíždět nejzvrásněnějšími místy ve skalním podloží, nejhladším se vyhýbat, zrychlovat, zpomalovat.
Teď mi přikázal dvakrát popojet dopředu a dvakrát couvnout. Pochopil jsem, že se potřebuje dostat na přesné místo na dně.
Nakonec zavelel: „Zatáčka čtyřicet pět stupňů doprava.”
Oblil mne studený pot. Počítač se zbláznil.
„Ověřit!” řekl jsem. Počítač se sám otestoval, vyhodnotil se jako V POŘÁDKU a zopakoval:
„Zatáčka čtyřicet pět stupňů doprava.”
„To není možné, strhne nás...” zmlkl jsem. S počítačem, byť sebevýkonnějším a byť zdánlivě inteligentním, se nemá smysl hádat.
„Simulovat manévr,” zavelel jsem.
Na monitoru se objevil schematický obrázek saladinu, znázornění směru hlavního proudu a ode dna se odrážejících nejdůležitějších vedlejších. Nad tím svítil nápis: POČÁTEČNÍ STAV. Vzápětí ho nahradil nápis: SIMULACE MANÉVRU. Myslím, že jsem zčervenal. V duchu jsem se počítači dvakrát omluvil. Úplně jsem zapomněl, že se všechna kola saladinu mohou natočit jedním směrem. Takže i když pojedeme pod úhlem pětačtyřiceti stupňů, pojedeme stále čelem proti proudu. Počítač to měl dokonce vymyšlené tak, že se jeden z protiproudů opře zezadu do kol, jejichž vychýlením o pětačtyřicet stupňů přece jenom vzniknou pořádné plochy.
Jeli jsme bokem jako krab snad další hodinu. Pořád do kopce. Počítač musel každou chvíli vydat povel „Stop!” a já musel bleskově narovnat kola — vodou občas probíhalo něco velmi podobného, jako jsou u větru poryvy. Tady ty ale měly sílu desítek buldozerů a šikmo postavená kola fungovala jako kormidla — ale strhávala nás úplně jiným směrem, než jsme (my s počítačem) chtěli.
Když monitory zamrkaly a objevilo se na nich měňavé kalné světlo a já pochopil, že jsme „z vody”, málem jsem nevěřil.
Na úrovni hladiny nás ještě trefila nějaká kra, ale to už byl jen takový pozdrav na rozloučenou.
* * *
Počasí se za ty dva dny úplně změnilo. Mlha zmizela, mrzlo, bylo pod mrakem a padal jemný řídký sníh. Na vrstvě starého šedého zledovatělého dělal intenzivní bílé skvrny.
Kola naposledy proklouzla, saladin se prudce zhoupl dopředu a byli jsme na břehu. Jak přestalo tát a pršet, Inn se (ne sice moc, ale přece jen) umírnil. Nasadil jsem si řidičské brýle a rozhlédl se. Byli jsme tam, kam by nás zavedl most, kdyby ho nestrhla řeka. Sto metrů za dva dny. Přes černou valící se vodu byly vidět zkroucené a ohořelé vraky aut; na nich i na rozorané a spálené silnici ležel jen slabý poprašek.
Nebylo radno se tu zdržovat. Žádné bzučení sice slyšet nebylo, ale... Šlápl jsem na plyn.
* * *
Saladin jel po umrzlém sněhu jako po dálnici — skoro se nebořil. U třísettunového kolosu to zní trochu neuvěřitelně, ale „inteligentní” micheliny se na měkkém povrchu dokáží „rozplácnout” a jinak vhodně zdeformovat, takže to vypadá, jako by stroj jel na pásech — to potom tlak na čtverečný centimetr poklesne jen asi na trojnásobek tlaku, jakým působí osmdesátikilový člověk stojící na jedné noze.
Kola se občas propadla nebo nadskočila, to podle toho, jestli střecha přejetého automobilu vydržela, nebo ne. Náklaďáky a dodávky vyčnívaly ze sněhu jako ostrůvky tmavé barvy, osobní vozy byly většinou celé zapadané.
Pořád jsme stoupali a vrcholky hor byly v mracích.
Mrtvý, zasněžený Innsbruck vypadal přízračně.
Jak jsme jeli vzhůru, přibývalo čerstvého sněhu a fičel stále ostřejší vítr. Některá místa — obzvlášť ta, kde byla silnice vykousnutá v hraně skály, byla zafoukána, jako by tam žádná silnice ani nebyla. Jenom šikmá, bílá, mrazem a větrem udusaná plocha.
Byla místa, kde jsme se probíjeli rychlostí dvaceti metrů za hodinu. Byla místa, kde jsme málem sklouzli do propasti. Někde jsme museli couvat a znovu a znovu a znovu se rozjíždět, dokud masa zledovatělého sněhu před radlicí nepovolila. To jsem si připadal jako v ledoborci. Nejhorší bylo prokousávat se do tunelů a přejíždět zasněžené přetížené mosty. Počítač neúnavně a hlavně účinně pracoval s radlicí a já jsem měl košili úplně propocenou (to když jsem se občas podíval ze srázu, který vždycky alespoň na jedné straně byl). Jonáš měl zapnutou ŠKOLU HROU a učil se anglicky, protože ho nebavilo dívat se na stále hustší chumelenici. Dětství je šťastný věk.
První noc jsme strávili v tunelu; za tmy se ani v režimu násobeného světla nedalo jet bezpečně. Sníh se zase jen valil, vířil ve vichru a všechno bylo úplně stejně bílé: cesta, propasti, nebe. Fotonový násobič to transformoval pouze trochu do žluta.
V tunelu byl suchý asfalt a jen dva stupně pod nulou. Vystoupil jsem, doplnil náboje v zásobnících vulcanu i kanónu a vyhodil pytel s odpadky. Byla to radost, skoro po čtrnácti dnech (když počítám dobu v podzemí tak dokonce po třech měsících!) na čerstvém vzduchu. Prázdné obaly od nábojů jsem odkopl ke skalnaté stěně a nakonec jsem obnovil krystalovou vrstvu na povrchu pancíře — megablesk jí zničil skoro dva čtvereční metry. Krystaly se „na střeše” samozřejmě zatáhly, ale zmizely ze spodku stroje a ze zásobních spár za zadními koly. Od boje na břehu Innu bylo vespod slepé místo.
Vzal jsem tlakový kontejner, rukavice, lehl si pod saladin a opatrně začal spáry plnit stříbročernou kapalinou. Ze začátku jako by se nechtěly zalít — to se nejdřív pokrylo slepé místo a pak zesilovala vrstva na celém stroji. Fascinovalo mne, jak ležím a skrz tři sta tun kovu vidím strop tunelu jako skrz čiré sklo.
Než se začne pracovat s krystaly, musí se místo, kde nejsou, dobře očistit — na nechráněný pancíř namrzly vrstvy špinavého ledu. A hlavně si člověk musí dát pozor, aby se krystaly nepotřísnil. To bych si musel kontaminovanou část buď uříznout, nebo nechat ustřelit od Cizinců. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, mít neviditelnou ruku. Nejdřív možná zábavné, dokud by nezačala hnít. Podle Průvodce se musí případná krystalová vrstva z povrchu těla odstranit do dvou hodin — jinak hrozí poškození tkání. Je-li zasažena větší plocha kůže, hrozí udušení.
Vrátil jsem se do saladinu a zavřel průvlak. Na kontrolním pultu svítily jen zelené body — kromě oranžového nedostatku pitné vody. Uvnitř to proti ledovému vzduchu v tunelu dvakrát nevonělo, ale za chvilku jsem to přestal vnímat.
* * *
Druhý den k večeru jsme projeli Brennerským průsmykem — obloha byla od rána modrá, vyleštěná mrazem a těsně nad povrchem sněhu hnal ostrý vítr ledové krupičky. Nebýt dvou lavin, které prohučely zatraceně blízko, zdál by se mi ten den hezký jako výlet.
Když se další den rozednilo, začali jsme sjíždět z Alp a bylo to místy ještě nebezpečnější než nahoru. Saladin se několikrát rozjel jako saně, na brzdy nereagoval, jen na radlici. Při brždění radlicí se zvedaly dva obrovské víry sněhu.
Čím jsem byli níž, tím bylo sněhu méně a dalšího dne jsme dojeli do Pádské nížiny. Ta byla bez sněhu — jen neregulované řeky se vylily z břehů a zalily pole i cesty. Držel jsem se od vody radši dál — nechtěl bych jet pod nějakou hrází, která ty nápory nevydrží.
Když jsme sjížděli z Alp, jel jsem celou noc, protože jsem měl strach: kdyby nás přepadl jakýkoli Cizinec, neměli bychom šanci. Jemu by stačilo střílet do sněhu kolem, dokud bychom někam nespadli.
Ale žádného Cizince jsme neviděli ani v Alpách, ani přes celou Itálii — jen pár mrtváků.
A pak jsme jednoho dne dojeli ke břehům Středozemního moře, venku bylo téměř letní počasí, nakláněl se večer a na obzoru byly vidět břehy Sicílie.
* * *
„Konečně bysme mohli dočerpat pitnou vodu, co říkáš?”
Jonáš kývl ‚ano‘. Otočil jsem saladin a vrátil se do poslední vesnice, kterou jsme před pár minutami projeli.
„Vem si radši pušku,” ozval se po týdnech Ten druhý. Ze začátku se mi snažil mluvit do výběru cesty, protože po silnici jsme za sebou nechávali stopu z rozhrnutých aut a po poli mamutí otisky pneumatik. Nejlépe se jelo po dálnicích — ty mají tak široké krajnice, že radlice škrtala o auta jen občas. Dobré to bylo i proto, že jsem mohl bez obav nechat řídit počítač, ať se učí. Párkrát jsem nechal i Jonáše, ale to bylo o nervy — je na to ještě moc malý. V řidičských brýlích se mu hrozně líbilo, a snad proto se občas zakoukal na něco, co s řízením moc nesouviselo. A intenzivně se u něj projevoval typický neduh začátečníků: kam oči, tam ruce. Naštěstí svodidla podél dálnic nejsou konstruovaná, aby zadržela saladin. I po Jonášových úletech jich zbylo ještě dost.
Zastavil jsem na chodníku hlavní ulice, otevřel průlez a s kádvojkou v ruce seskočil na teplé, vrstvičkou písku zafoukané dláždění. Bylo dvaadvacet nad nulou, nízké sluníčko lechtalo na nose a ve vzduchu bylo cítit moře a nastávající večer. Musel jsem si vzít brýle — v takovýchhle případech ty noční fungují jako obyčejné protisluneční. Jonáš seskočil za mnou.
„Jsi bledej jako syreček,” zatahal jsem ho za ucho. Brýle měl přes půl obličeje a víc než kdy jindy vypadal jako malý Big Biker.
Vesnička bylo typické turistické hnízdo: za zaprášenými výlohami samé suvenýry — kde jsou obchody s jídlem, se dalo poznat podle much. Nasedl jsem do saladinu a dojel těsně k nejintenzivnějšímu bzučení — několik ozdobných luceren se muselo sklonit.
Jak se slunce pomalu kutálelo k obzoru, vypadalo jako velký rudý koláč. Znovu jsem vystoupil, Jonášovy boty pleskly o dlažbu a naše dlouhé stíny se plazily prachem chodníku a opíraly se o špinavě žlutou zeď místních potravin: ALIMENTARI bylo napsané na kdysi bílém štítu.
Zmar a zkáza byly za ten necelý půlrok jasně patrné na všem kdysi lidském: na ležících motorkách, na autech s otevřenými dveřmi, ustrnulých vprostřed silnice, na všudypřítomné vrstvičce prachu a vysrážených mapách šedobílé soli. Ty mrtvé, opuštěné stroje se mi staly tak všední, že jsem je skoro nevnímal. Naprosto stejná kulisa jako v Plzni, v Německu, Rakousku, po celé Itálii. Silnice a opuštěná auta. Jediná změna oproti střední Evropě byla, že tady na Apeninském poloostrově se pruhy lidských stop sbíhaly někam k Římu, místo na sever. Ze severu vedly na jih a tady z jihu na severozápad. Ty udusané pruhy jsou tak hluboké a široké, že bude trvat pár let, než je déšť a vítr zahladí.
Odšrouboval jsem příslušný montážní poklop na spodku saladinu a vypustil nádrž s recyklovanou pitnou (fuj!) vodou. Vypadalo to, jako by se stroj počural. Než jsem tlustou pancéřovou desku přiklopil zpátky, posvítil jsem si dovnitř na kardanové klouby a poloosy a rozvody tlakového oleje a pneumatické tlumící a pružící jednotky a nádrže provozních kapalin a svazky drátů a všechna ta hejblata. Po obvodu, kde se spodní pancíř napojuje na hlavní skořepinu, byl vidět lesklý škraloup lepidla. Až do této chvíle jsem v hloubi duše nevěřil, že je to doopravdy jenom slepené. Zvednout a nazpátek přišroubovat ten pancéřový, z poloviny neviditelný, přesně zapuštěný a hromsky těžký poklop nebyla žádná psina.
Vysoukal jsem se zpod stroje, vstal, oprášil se, odhrnul koberec a odklopil kryt nad napouštěcím hrdlem — je v podlaze kousek za hranou průlezu. Zrovna jsem z trychtýřovitého otvoru prstem lovil nějaké smetí, když mne Jonáš zatahal za kapsu špinavého pracovního overalu.
To, že v každé bývalé lidské osadě zůstalo nějaké procento mrtváků, bylo dodrženo i tady. Měli dlouhé, nečistotou slepené vlasy a vousy a tmavou, svrasklou, jakoby šupinatou kůži. Pod roztrhanými košilemi se jim rýsovala žebra. Nejdřív jsem myslel, že to jsou černoši, ale byla to jen zaschlá (cizí) krev, špína a slunce.
Když jsem je střílel, Jonáš se otočil na druhou stranu. Na svůj browning si ani nevzpomene. Jenom když pravidelně jednou za týden kontrolujeme a čistíme všechny zbraně, vytáhne ho také. Zbraně čistí docela rád, jen té malé pistolky se dotýká s odporem. Tak jsem se o něj v tomhle směru bál, a zatím jsem se stal otrlým a necitlivým jen já. Dívám se na výtrysky mozků, poslouchám, jak kulky rozbíjejí lebky, a nevadí mi to. Mohl bych přitom snad i jíst. Jenom sen o Kozákovi se mi občas vrací. Už mám větší strach ze snu než ze skutečného zabíjení.
Tentokrát byli mrtváci tři — navlékl jsem si rukavice a odtahal je pod podvozek nedaleko stojícího kamionu, aby nebyli vidět ze vzduchu. Z kamionu se linul hnilobný puch a mouchami se doslova hýbal; bůh ví, co před půl rokem vezl. Po tom, co jsem viděl v podzemí v Německu, už mne nějakých pár milionů much z míry nevyvede.
Zahodil jsem rukavice do jednoho z aut:
„Musíme dovnitř, bohužel,” kývl jsem k nápisu ALIMENTARI. Mouchy zevnitř bzučely mnohem výhružněji než od kamionu. Nádrž na pitnou vodu je vhodné naplnit kvalitní stolní vodou z lahví.
Otevřel jsem skleněné dveře, bzučení zesílilo a puch ze zkažených potravin byl tak intenzivní, že jsem se málem vrátil pro plynovou masku.
V té chvíli se ozval můj varovný instinkt.
Najednou jsem věděl, že je potřeba spěchat. Naprosto jsem nevěděl proč, jen jsem věděl, že je potřeba být z téhle ulice co nejdřív a co nejdál.
Ale tu vodu potřebujeme.
Místnost s regály a poházenými nákupními košíky se vlnila mouchami, co ale horšího, všude se jako splývavé závěsy táhly obrovské pavučiny. Pavoukům se v teplých krajích daří mnohem lépe než v Čechách. Obzvlášť dobře živeným. Některé místní exempláře měly „tělíčko” jako půl pěsti. Černé chlupaté nestvůry sedící u krajů sítí, přední nohy na signalizačních vláknech, podlaha po kotníky zavalená vrstvou vysátých muších těl.
„A sakra.”
Na to, abych to obhlédl, stačil jeden letmý pohled. Instinkt neinstinkt, spěch nespěch, voda nevoda. Vyskočil jsem pozadu ze dveří, až jsem upadl na chodník. Sítě byly i u stropu a pavouky nahoře jsem vnímal jako velké černé skvrny. Bylo jich tam mnohem víc než tenkrát na půdě v chatě po strýci Damiánovi.
„Ale musíme tam. Recyklovanou vodu už jsi vypustil — a lahve s čerstvou budou až vzadu ve skladu,” řekl Ten druhý, když jsem se zvedal.
Pocit nebezpečí se stupňoval.
Z pavouků to ale nebylo.
Automatická obrana saladinu je vypnutá — celou cestu po Itálii by jen ničila neškodné mrtváky a upozorňovala na nás.
Jonáš se vrátil ode dveří obchodu, trochu nechápavě se na mne díval a ukazoval výlohou dovnitř na štos průhledných plastikových lahví obalený pavučinami. Nechápu ho. Bere pavouky jako sice nepříjemnou, ale samozřejmost. Brrr.
„Tyhle lahve ne, na ty už pár měsíců svítí sluníčko. Musíme dozadu do skladu,” řekl jsem, ale vevnitř jsem se z těch slov úplně kroutil. Každý krok zpátky ke skleněným dveřím mne stál spoustu sebeovládání.
„Do Afriky bez pitné vody? I když ono z těch džusů ještě pár litrů pitné bude — ale i džusy dojdou,” řekl Ten druhý. „Ale vodu si můžeme nakonec nabrat i v Africe... Akorát, že tam bude víc much a afričtí pavouci jsou odjakživa největší.”
„Džus mi leze krkem, ale ty nejvíc!” řekl jsem. Jonáš na mne mrkl — věděl, že nemyslím jeho. Pak konečně pochopil, co se děje. Zase jednou se zachoval podivuhodně dospěle. Neudělal na mě: ‚Kyš! kyš! On se bojí pavouků!‘, ale povzbudivě se zašklebil a šel první.
Nadechl jsem se, zaťal zuby a pěsti a pustil se za ním. Jonáš zdvihl ruce a trhal pavučiny celým tělem. Chlupaté obludy se jako černé stíny spouštěly dolů a vyschlá muší tělíčka nám všem šustila pod nohama.
Ve skladu nápojů bylo naštěstí chladno a plno dvoulitrových lahví stolní vody Evian. Bylo potřeba odnosit sto lahví v balení po čtyřech.
Jonáš lahve nosil po dvou, já po dvou osmikilových baleních s igelitovými držadly. Než abych musel myslet na pavouky, kteří se mi hemžili nad hlavou a kterých se pod regály krčilo tolik, že těm krajním vykukovaly nohy, radši jsem přemýšlel, jak kvalitní noční brýle jsem vzal ve Skladu. Regulovaly světlo, že bylo stejně příjemné jak na ostrém nízkém slunci, tak v obchodě, kde by, nebýt brýlí, bylo už jen přítmí a trna. Ale na druhou stranu, bez nich bych neviděl ty chlupaté nohy pod regály.
Když bylo lahví za zádí saladinu dost, začal jsem šroubovat víčka a lít vodu do nádrže. V trychtýřovitém hrdle hlasitě kloktalo a pocit nebezpečí se stupňoval okamžik od okamžiku.
„To budu dělat radši sám,” odehnal jsem Jonáše od lahví — snažil se mi pomáhat tak, že mým obrovským nožem rozřezával igelitové obaly. Vypadal, že při tom přežije maximálně třicet následujících vteřin — řezal ostřím proti sobě. „Skoč se podívat po nějakých konzervách, jestli chceš. Ale bacha, aby nebyly nafouklé!” křikl jsem, když odbíhal. Má hlasitá slova se prázdnou ulicí tak divně rozléhala. Uvědomil jsem si, že jsem do té doby šeptal.
Naléval jsem vodu a předtucha nebezpečí byla stále silnější. Nakonec se mi začaly ježit vlasy na krku a nemohl jsem při nalévání vody stát zády do ulice.
„Jonáši!” tiše jsem zavolal, a pak jsem zahvízdal smluvený signál ‚Nebezpečí‘. Máme domluveno, že ho nikdo nesmí použít, pokud opravdu nejde do tuhého — já cítil, že do tuhého jde, ačkoli jsem naprosto nevěděl proč.
Jonáš vyběhl ze dveří obchodu, v rukou chromovaný nákupní košík plný barevných konzerv, a v běhu ze sebe strhával vrstvu pavučin.
‚Co se děje?!‘ svítilo mu z očí.
„Nevím, ale mazej dovnitř!”
Jonáš vzepřel těžký košík, konzervy zachrastily a přesně v té chvíli se ze saladinu ozval tichý hlas počítače:
„Nebezpečí. Cíl na dvanácti hodinách, vzdálenost dva tisíce tři sta metrů, výška dvacet metrů.”
Když je zavřený průvlak, voda nejde nalévat. Hrdlo v podlaze je překryto pravou veřejí.
„Musím to tam dostat všechno,” drmolil jsem, zatímco počítač tiše odpočítával metry, jak se ‚cíl‘ přibližoval. Po každém hlášení vzdálenosti stroj dodal: „Cíl neidentifikovatelný.”
Pot mi kapal z čela na ruce a lahve mi klouzaly mezi prsty. Právě když jsem dolil poslední a v nádrži plně zabublalo, cíl se začal vzdalovat.
Odhodil jsem prázdnou plastikovou flašku mezi jejích sto kolegyň. Slunce už skoro zapadlo a v oranžovém přítmí se lahve na chodníku leskly jako... jako plastikové lahve v subtropickém soumraku.
V prachu stálo ještě jedno celé balení evianu. Škoda ho tu nechat. Když jsem se pro něj sehnul, švihl mi nad hlavou výboj a zapálil koberec v saladinu.
Nad ulicí visely tři popelnice. Celobílé, typ se silnými vyztužovacími profily kolem boků. A vůbec nebzučely.
* * *
Po hlavě jsem skočil do saladinu a to už z vulcanu šlehal nepřetržitý plamen. Dveře mi zapadly za patami a vzápětí do nich udeřilo několik tlakových vln.
„Cíle dva, tři a čtyři zničeny,” ohlásil počítač.
Já jsem dupal po doutnajícím koberci a klimatizace hučela v havarijním režimu, aby odfiltrovala štiplavý kouř. Saladin se otřásl několika nárazy.
Přeběhl jsem ke křeslu, Jonáš mi hodil řidičské brýle, přeskočil jsem opěradlo a ruce mi padly na volant.
Někde venku určitě stále mírumilovně zapadalo slunce, ale ulice kolem se proměnila v hromady sutin, z kterých stoupaly kotouče prachu. Výbuchy popelnic přirazily k boku saladinu několik hořících automobilů.
„Co to, sakra, bylo?! Jak to, žes ty popelnice nehlásil!?”
Počítač mi do výřezu v zorném poli přehrál vše, co se stalo. Kdyby obraz neběžel v oranžovém rámečku, ve kterém se neprášilo, vypadalo by to jako skutečnost: Ten neidentifikovatelný ‚cíl číslo jedna‘ vyhlížel jako letící pytel z černé látky — naprosto se nedalo poznat, co to je. Počítač ho odhalil jen podle třepetavého zvuku. Ty bílé popelnice odhalil až podle směru, z kterého přilétl první výboj. Akustická čidla je nezjistila a radar jsem zakázal.
„Ty popelnice byly úplně tiché,” řekl Ten druhý.
„Jo,” řekl jsem já.
„Radši odtud zmizíme.”
„Radši.”
Zařadil jsem ‚Vpřed‘.
„Pozor. Není uzavřena nádrž s pitnou vodou,” řekl počítač.
„Himl!” zaklel jsem. Jak jsem vstával a zároveň si sundával sluchátka, mikrofonek mi málem vyšťouchl oko. Otevřel jsem průlez, usadil kulaté víčko s gumovým těsněním na místo a přetáhl přes něj srolovaný koberec. Prach škrábal v očích a po ulici se mezi cihlami, kusy omítky, potlučenými konzervami, suvenýry a doutnajícími hadry válela řidítka a boty a motocyklistické přilby a rukavice a tak.
„Jonáši, dávej bacha, hned jsem tady,” vzal jsem si z držáku kádvojku, vyskočil na ulici a doběhl k rozbité výloze nedalekého obchodu s motodoplňky. Z převráceného kamionu vytékala černá smrdutá kaše.
„Bez pořádných bot je člověk v Africe ztracenej,” brblal jsem si a horečně se přehraboval zaprášenými a zpřeházenými krabicemi. Pocit nebezpečí se se zmizením cíle jedna a zničením popelnic neztratil. Bylo jen otázkou několika chvil, kdy se další Cizinci přilétnou podívat, co se tu stalo. Ale boty jsem opravdu potřeboval — písečná blecha zavrtaná v patě je něco neuvěřitelného.
Už jsem to chtěl vzdát, ale pak jsem objevil dlouhou bílou krabici s opravdu vysokými botami na terénní podrážce. Že bych si měl najít jinou barvu než černou, mne napadlo až v saladinu.
Hodil jsem krabici na zem, kádvojku vrazil do držáku, a než počítač zavřel průvlak, už jsem seděl v křesle. Jonáš byl připoutaný, pásy dotažené.
„Cíle jedna, dvě, tři...” začal monotónně odpočítávat stroj.
Zacvaknout sponu pásů, křídla volantu do rukou... Na zpoceném krku mne škrábal prach a kolem saladinu zabušily první výboje.
* * *
Bílé popelnice útočily ze severu a opravdu nebyly slyšet. Když vulcan zlikvidoval první, stáhly se. To už jsem stál na plynu a kola zvedala mračna prachu.
Hnal jsem stroj po chodníku a lampy, které jsem předtím ohnul, teď radlice urážela, až létaly vysoko do vzduchu.
Odněkud zprava nás olízl megablesk — bylo to ale z tak velké dálky, že nám hustota energie neublížila.
* * *
Vyjel jsem z městečka a smykem zatočil mezi uschlé vinice. Radlice smetla dvoukolový vozík i se zapraženou ohlodanou koňskou zdechlinou. Šikmo proti nám se hnaly bílé pancéřáky. Vířily prach a létaly kolem nich kusy uzlovitého dřeva. Počítač po nich začal pálit z kanónu, ale byly vůči nám v tak nevýhodných úhlech, že po jejich bocích klouzaly i průpalné střely — v plátování Cizinců zůstávaly jen černé rýhy.
Prudce jsem zatočil doleva a zasáhl nás další megablesk, tentokrát silnější. Šípovité stíhačce stačilo mířit na místo, kde začínal největší vír prachu — naše kola prášila mnohem víc, než antigravitační pancéřáky.
Když se letadlo přiblížilo, počítač po něm několikrát vystřelil. Létací stroj ale dokázal měnit směr a rychlost takovým způsobem, že to bylo plýtvání. Počítač střílení nechal — dokáže se ze svých chyb učit.
Prudké klesání, dlouhým smykem přes písčitou pláž a na plný plyn jsme vlétli do modrých vln. V režimu násobeného světla byla pěna na jejich vrcholcích mnohem bělejší a voda mnohem modřejší než ve skutečnosti — venku už se úplně setmělo.
Moře nás prudce zpomalilo — než jsme zmizeli pod hladinou, zpěnilo se kolem pod údery blesků. Počítač otevřel kryty vodních turbín, saladin začal nezvykle vibrovat a už jsme byli ponorka.
* * *
Rychlost mezi třiceti a pětačtyřiceti kilometry za hodinu; při nižší rychlosti radlice nedává dostatečný vztlak a saladin sám klesá. V Průvodci ovládáním se nepočítalo s tím, že se reaktor někdy zastaví, nebo že vodní pohon postihne nějaká porucha. Ale protože saladin není schopen vyplavat jinak než silou „motoru”, není doporučeno plout nad velkými hloubkami. Dovedl jsem si představit, co by se stalo, kdyby se vodní turbíny porouchaly: Nekonečná jízda po nesjízdném mořském dně. Teď to ale bylo snadné — reaktor v normálu a vodní pohon bez problémů.
Původně jsem chtěl přeplout jen necelých osm kilometrů široký průliv a pokračovat přes Sicílii. Měl jsem ale pocit, že by na nás Cizinci na ostrově mohli čekat. Proto jsem saladin zavedl do hloubky, kam jsem si troufl, a rozhodl se Sicílii obeplout zleva a přistát až v Tunisu.
* * *
Udržoval jsem hloubku tří set metrů a plavba byla velmi klidná a po počátečních nervech až uspávající; v řidičských brýlích jsem si připadal, jako bych se vznášel v modravém přítmí na okraji snů.
* * *
Když jsem se probudil, pojal mne pocit, že se topím — jak jsem se začal mlít, řidičské brýle mi sklouzly z očí a rozpomněl jsem se, kde jsem. Jonáš spal ve vedlejším křesle s hlavou zvrácenou do opěradla a šátek se mu svezl na stranu — budu ho muset ostříhat, napadlo mě. A sebe taky.
Zahrál jsem si šachy a počítač mne (jednou hladce a jednou ne tak hladce) porazil. Když už jsem měl vyklopenou klávesnici, našel jsem si v Průvodci ovládáním, co všechno saladin umí pod vodou: V počítači je (pro jistotu) kompletní software jako v útočných ponorkách NATO.
Přestože z Itálie do Tunisu je to vzdušnou čarou jen čtyři sta patnáct kilometrů — s naší „objížďkou” šest set — trvalo nám to celou noc, celý příští den a znovu celou noc. Počítač se tak myticky vyjádřil o ‚přílivu a odlivu a nepříznivých protiproudech‘.
Krátce po svítání saladin vyjel na malou pláž pár kilometrů od Súsu, bývalého důležitého tuniského přístavu. Během Africké války byl tolikrát vybombardován, že dnes to jsou jen rozvaliny.
* * *
Ujel jsem po pláži sotva pár metrů, předek stroje byl obalen kotouči zrezivělého ostnatého drátu a radlice rozhrnovala betonové jehlany a protitankové ježky, když počítač ohlásil: „Nebezpečí. Minové pole,” a zastavil stroj.
Nezbylo než zacouvat zpět do moře a plout podél břehu k nějakému přístavišti. Ranní slunce jiskřilo na vlnách a vzduch byl křišťálově průzračný — počítač udržoval hladinovou výšku, aby bylo vidět na pobřeží: ostnatý drát, rezavé vraky lodí, rozstřílené trosky invazních vozidel a vybělené lidské kostry.
„Srdečné pozdravy z Afriky,” zašeptal jsem. Na okamžik jsem si nadzdvihl brýle a podíval se po Jonášovi: spal s D-manem na prsou. Chtěl jsem ho uložit do postele, ale kdybychom se dostali do boje, umlátil by se.
Po hodině opatrné plavby jsme vjeli do malého, napohled mírumilovného přístavu. Projet rejdou za vlnolamem trvalo další dvě hodiny. Byly tam protiponorkové sítě a minové přehrady doplněné po dně „náhodně” rozmístěnými automatickými minami — počítač musel každou vyhledat, propočítat přístupový koridor a nesměl se splést. Pak jsme nemohli vyjet na molo, tak jsme se museli vrátit a počítač několika tříštivými granáty přistávací prostor vhodně upravil. Když místo zdi zbyla jen kouřící šikmá plocha, přední kola už se snadno zachytila. Vzápětí jsme se konečně ocitli na africké pevnině.
Museli jsme hned dál — bůhví koho nivelizační kanonáda přitáhne.
* * *
Projel jsem malým, nesmírně zchátralým a rozbitým městečkem za přístavem a pustil se prašnou cestou mezi zaschlými a pozuráženými kmeny nějakých stromů — možná to byly fíkovníky, ale nejsem si jistý. Ten sad (nebo plantáž) byl zničen zčásti dělostřelbou, zčásti nějakým chemickým útokem. Všude byly vyrudlé cedule s lebkou a zkříženými hnáty.
„Tady to muselo být peklo už dávno před Tím,” řekl Ten druhý.
„V televizi to vždycky dávali až po ekoteroristech, významných návštěvách a kulturních událostech.”
„Trvalo to moc dlouho, aby to někoho ještě zajímalo.”
„Divná věc, jak je tady to pobřeží chráněné. Bylo něco takového v Itálii?” napadlo mne. Ten druhý neodpověděl, ale sám jsem si za chvíli vzpomněl, že jsem kdysi slyšel, že evropské hlídkové lodi dokázaly objevit africké uprchlíky, sotva vyjeli z přístavu. Když překročili hranici evropských výsostných vod, už tam na ně čekaly. Uprchlíky na palubu, jejich plavidlo ke dnu, uprchlíky zpátky do Afriky. Jméno přístavu, kam byli odváženi, mi vypadlo. Africká válka byla z oficiálního pohledu jen africkou záležitostí; kromě dodávek zbraní, poradců, žoldáků a ideologií se od ní zbytek světa dávno distancoval. Proti bestiím, které se tady za těch více než padesát let zuřivých bojů z lidí staly, byli prý ekoteroristé i s bombami jen salonní mazlíčci.
Slunce stálo vysoko na nebi, když pochmurná mrtvá plantáž skončila. Řídil počítač, byl zapnutý „rozmetávač stop” a jeli jsme tak pomalu, aby se za námi nezvedal zrazující chochol prachu.
* * *
Za plantáží začínala poušť.
Vítr, písek a kosti.
Sahara.
K pralesům střední Afriky je to skoro pět tisíc kilometrů přes nejnehostinnější území planety. Až pětasedmdesát stupňů na slunci, slané bažiny, nekonečná minová pole, pasti, válečné automatické stroje — smrt v tisíci podobách. O tom všem jsem věděl, přesto jsem se rozhodl do Velkého lesa dojet. Pro tu naději. Dva lidé, přestože jsou lidé, nejsou to, co si poslední dobou pod pojmem „lidé” představuju. Divné, když jsem byl lidmi obklopen, srdečně jsem je nenáviděl.
* * *
Když jsem předtím při plavbě spal, zase se mi po dlouhé době zdálo o sebevraždě. Když jsem si na to teď vzpomněl, Ten druhý řekl: „Nepropadej beznaději, to je to nejhorší.”
A ještě musím poslouchat takovéhle kecy.
* * *
Byla to strašná doba. Písek, vítr a písek; písek a smrt. Byly dny, kdy jsme zdolali jen pět kilometrů; jiné, přestože jsme ujeli i několik set, jsme postoupili správným směrem sotva o pár desítek metrů. Objížděli jsme tekuté písky, slaniska, krokem projížděli minovými poli, sváděli souboje s automatickými tanky (ve vojenském žargonu se jim říká smrťáci), odolali několika útokům bílých bezhlučných pancéřáků. Kolem potrubí transsaharských vodovodů byla koncentrace smrti nejvyšší, ovšem i nejsjízdnější a nejpřímější cesty. Nebýt dokonalých michelinek a počítače, který se naučil saladin ovládat i v nejhorších terénech, utonuli bychom v nekonečném písku snad miliónkrát.
Celou cestu panovala buď nesnesitelná nuda, nebo nesnesitelné napětí — to podle toho, jestli kolem ubíhala nekonečná jednotvárná krajina, nebo na nás něco útočilo. Nejčastěji to byly obrovské, pískem ošlehané automatické tanky, ozbrojené raketomety a vražedně rychlými počítači.
Žár slunce nedovoloval vystoupit ve dne, chlad noci to neumožňoval kvůli infračerveným očím na obloze. Vojenské satelity nad Afrikou jsou stále funkční a bůhví kdo je používá. Co se počasí týče, jedinou alternativou slunce a noci jsou písečné smršti — jednou jsme jeli kolem prastarého vraku smrťáku, jehož pancíř písek za léta doslova probrousil.
Abych nelhal, na cestě byla i ozvláštnění: Jeli jsme přes oázu, kde se mezi vesele zelenými palmami vrstvily nekonečné hromady lidských kostí, kde se vysušené zčernalé hlavy šklebily nabodány na kůlech a kde se v nízkém baráku táhly řeznické špalky a kotle a v jiném kupily miliony lesklých nepoužitých plechovek na konzervy a statisíce balíků papírových nálepek s francouzským nápisem SOLENÉ HOVĚZÍ MASO.
Přejížděli jsme kamenité pustiny, kde na stovky kilometrů nebylo nic než ty kameny. Pustiny byly přesto rozryté zběsilými bitvami a pokryté armádami doslova rozemletými na kusy. Kosti, rez a útržky uniforem na nekonečných rozžhavených kamenech.
Občas v noci obzor světélkoval radioaktivitou — takovým místům se počítač vyhýbal širokými oblouky.
Tolik naše rozptýlení.
Pak jsme jednou vjeli na sluncem spálenou trávu. Nejdřív jí bylo sotva pár trsů, ale ty se časem slily v plochu. To už se v dálce modraly hory. Přestože jsme po přímce urazili necelých pět tisíc kilometrů, ve skutečnosti opsala naše kola vzdálenost téměř trojnásobnou. Plochou korunu prvního baobabu jsme s Jonášem oslavili slavnostní večeří. Prvním společným jídlem po mnoha dnech. K hranici pralesa to jsou podle satelitu necelé dva dny.
Od večeře nás vyrušil divoký a nečekaný útok dvou bílých, pískem ošlehaných pancéřáků. Pro nás naštěstí, pro sebe naneštěstí si k nájezdu zvolily prostor mezi dvěma nápadnými dunami, které náš zkušený počítač s osmdesátiprocentní jistotou určil jako skrýše automatických protitankových pastí.
Pancéřáky Cizinců průbojným raketám neodolají.
* * *
Nás pasti nechaly být — byly té z válčících stran, jejichž identifikační kód se počítači podařilo rozbít, a tak nás úspěšně maskoval jako „jejich”. Sice na nás mířily, ale nezaútočily. Cizinci i pasti i automatické tanky o nás věděli, protože písečné smršti oslabily krystalový povlak saladinu natolik, že spodní části stroje se až do půli boků staly viditelnými.
Pod raketomety pastí jsme strávili další noc. Zvykl jsem si usínat v řidičských brýlích — je to dobré proti klaustrofobii. Stropem bylo vidět nebe, hvězdy, Měsíc a svoboda.
„Jestli ta tráva vydrží, dnes v noci obnovím nátěr,” řekl jsem ráno. Nikdo má slova nekomentoval. K snídani byly obvyklé ovesné vločky — pro změnu nikoli s rozinkami, ale se sušenými meruňkami. Neskutečně mi to leze krkem. Jonášovi to buď chutná, nebo na to nemyslí.
Zase jsme jedli spolu.
Zatímco Jonáš uklízel nádobí, sedl jsem si do křesla a zařadil ‚Vpřed‘. Saladin se pomalu a kolébavě rozjel. Jako každé ráno, kdy se nás nepokoušelo nic zabít, jsem se rozhodl prohrát s počítačem jednu šachovou partii.
Raketomety pastí se za námi otáčely, dokud jsme nepřejeli první z nízkých travnatých kopečků — z jeho vrcholku bylo vidět moře oblých, zvyšujících se pahorků a za námi vířícím prachem zamlžený oceán písku. Ten včerejší orvaný baobab byl jediný v dohledu.
„Střelec na G4.”
* * *
Projížděli jsme řídce zalesněnou pahorkovitou savanou spálenou požáry a bojovými chemikáliemi a „hladina” bývalého Čadského jezera se leskla vysráženými solemi a duhovou vrstvou oleje. V zapadajícím slunci to vypadalo kouzelně.
Potkali jsme stádečko pružinovitě jdoucích, vychrtlých lvů a antilop.
Kvůli vrstvám černého popelu pokrývajícím cesty a vůbec všechno jsme museli jet hodně pomalu. Cizinci mají někde u Čadského jezera základnu, protože intenzita ‚cílů‘ pohybujících se po obloze prudce vzrostla. Naštěstí jsem obnovil krystalový povlak.
* * *
Stalo se to docela nečekaně.
Zrovna jsem umíral pod náporem nekonečně stejných zčernalých pahýlů (to je to řídké „zalesnění”) lemujících nekonečně stejnou zčernalou cestu, když se ve větrem uhlazené černé vrstvě objevil široký černý pruh.
„To jsou lidské stopy,” řekl jsem a najednou se mi třásly ruce, že jsem málem neudržel volant. „To jsou lidské stopy, které někdo zahlazuje, aby nebyly vidět ze vzduchu!” Najednou jsem se potil a měl pocit, že se vznáším nohama vzhůru. Strhl jsem si brýle — Jonáš zíral střídavě na monitor a střídavě na mě.
„Chápeš?! My za sebou také zametáme stopu. Musí to být opravdoví lidé, lidé, ne mrtváci!” V Jonášově pohledu jsem se nevyznal.
Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, kterým směrem ti lidé šli. Nakonec jsem si to troufl stejně jen odhadnout:
„Zkusíme to doprava,” navrhl jsem.
„Zkusíme to doprava,” řekl Ten druhý.
Jonáš kývl.
* * *
Že to je správný směr, jsem zjistil po pár desítkách kilometrů. Mezi zuhelnatělými kmeny před námi se něco objevilo. Nejprve to v černém prachu vypadalo jako tmavší nepravidelná skvrna. Zblízka to byl člověk.
Vypadal, jako by spolkl odjištěný implozní granát — byl rozházený široko daleko a měkké tkáně chyběly. Opodál na pahýlu větve visela prachem obalená zápěstí spoutaná zauzlovaným koženým řemenem. Prsty se křečovitě zatínaly do vzduchu.
„Aby ti lidé před námi byli ještě lidmi,” hlubokomyslně řekl Ten druhý. Opravdu mne těmi řečmi začíná štvát.
Znovu jsem zařadil ‚Vpřed‘.
Mezi zničenými stromy se sem tam objevil i nějaký jakž takž živý — z popelu dokonce občas vyrážel i zelený výhonek. Široká zahlazená stopa, přestože ji místy zavál vítr, byla stále jasnější. Po dalších třiceti kilometrech se ozval počítač:
„Cíl na dvanácti hodinách.”
V černém popelu před námi se pomalu plazilo něco velkého, černého a beztvarého. Nechávalo to za sebou nepravidelný hadovitý otisk.
Když cíl zaslechl šumění našich kol, prudce se začal převalovat na stranu, dokud nenarazil na strom. Spálená kůra se snášela jako černý sníh. Pak se cíl prudce zlomil v půli a já konečně poznal, co to je. Kdo to je: člověk. Člověk v širokém, popelem obaleném hábitu. Z obličeje směrem k saladinu svítily bílé, strachy široké oči.
„Jonáši, to je živý člověk, opravdu živý... A je to ženská!”
„Cíl dvě na pěti hodinách. Vzdálenost tři sta metrů, výška dvacet,” řekl počítač. A zesílil zvuk, podle kterého druhý cíl identifikoval: hlasité frčení a třepotání látky.
* * *
Cíl dvě mne nezajímal. Jako smyslů zbavený jsem z držáků vytrhl kádvojku a vyskočil ze saladinu.
Slyšet po sedmi měsících lidský hlas byla opravdu radost. Přestože to byly nejspíš nadávky. Uvědomil jsem si, že nemůže být pro ty venku nic příjemného, když člověk vystoupí z neviditelného stroje. Musí to vypadat jako zjevení.
Žena se začala kutálet na druhou stranu a přitom stále ostrým hlasem vykřikovala nějaká slova — byl to asi místní jazyk, přestože se mi zdálo, že to občas zní francouzsky. Zpomalil jsem a snažil se rozpřaženýma rukama dát najevo, že nemám nepřátelské úmysly. Přesto, když jsem k ní došel, výkřiky se zlomily do vzlyknutí. Žena se stočila do klubíčka a zaryla obličej do prachu. Paže měla za zády stažené silným řemenem z nevydělané kůže. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, kde jsem naposledy viděl podobné uzly.
„Myslí si, že ji roztrháš na kusy,” řekl Ten druhý.
„Cíl dvě vzdálenost dvě stě metrů,” ozval se mi ve sluchátku hlas počítače. Natáhl jsem závěr kádvojky,
„Nebojte se, madam, nic vám neudělám,” zkusil jsem angličtinu. Žena jenom zavrtala obličej hlouběji.
„Cíl dvě vzdálenost sedmdesát-šedesát-padesát-čtyřicet... Vizuální kontakt.”
Mezi spálenými korunami stromů se objevil letící beztvarý černohnědý pytel. Prudce klesal k nám.
* * *
Zapřel jsem kádvojku do ramene a nitkový kříž se usadil na středu cíle dvě. Mohutný svazek hlavní vulcanu ho sledoval od okamžiku, kdy počítač řekl: ‚Vizuální kontakt‘.
Vulcan trčel jakoby odnikud.
Pak cíl dvě přistál.
Ostré třepetavé frčení ustalo a vzduch přestal nadouvat látku, která zplihla podél vychrtlých končetin. Cíl dvě byl vysoký člověk v obrovském špinavém hábitu; na hlavě měl neurovnaný turban a obličej a ruce až k loktům pokryté něčím jako zaschlými strupy.
Najednou jsem si uvědomil, že je mi strašné horko. Stiskl jsem dvakrát rychle za sebou knoflík na klíči a průvlak saladinu hlasitě práskl. Tmavý čtverec visící v rozpáleném vzduchu zmizel.
Řekl jsem sice, že cíl dvě byl člověk — a možná snad kdysi ano. Teď to bylo rozhodně cokoli, jenom člověk ne.
Netvor na mne upřel jasné bezedné oči a skočil. To už mi ramenem otřásala dávka a kaftan na jeho hrudi cupovaly kulky.
Vůbec mu to nevadilo.
Ten „muž” doskočil asi dva metry ode mne — na jeden odraz překonal desetimetrovou vzdálenost. Nesnesitelně z něj vanul zápach hniloby a výkalů.
„Vampire, vampire! Aááááá!!!” ozvalo se za mnou vysoké ženské zaječení. Natolik francouzsky rozumím.
„Chcípni,” řekl Ten druhý a nitkový kříž se usadil na turbanu v místě, kde jsem pod ním tušil čelo. Hlaveň kádvojky se skoro dotýkala špinavé látky.
Nikdy dřív jsem neměl takový strach.
* * *
Byl to neskutečný pohled. NATO náboje trhaly hořící tkaninu, ale oči cíle dvě se mi puškohledem stále propalovaly do mozku. Pak mi došly náboje a vampire mi jedním téměř neviditelným pohybem vyrazil zbraň z rukou.
Neživil se jen lidským masem, živil se i lidským strachem. Jeho zrak se mi znovu zavrtal do očí a měl jsem z toho pocit, jako by mne mlel v mlýnku na maso. Od nohou.
„Pal,” zašeptal jsem.
Zvuk, jaký při střelbě vydává vulcan, je podobný zvuku, s jakým startovala trysková letadla. Naschvál není tlumený, aby si to nepřítel dostatečně užil.
Na tváři strupaté zaschlou krví se objevilo něco jako překvapení. Ruce, které se ke mně už už natahovaly, se rozlétly do stran, roztrhané na několik kusů. Hlava podélně pukla a pravá část i s nosem zmizela. Do prachu šplouchly vnitřnosti a pak se totéž co s rukama stalo i s nohama. Torzo s půlkou hlavy se zabodlo pahýlem levé holenní kosti do písku a zlomilo se jako zavírací nůž. Vulcan zmlkl.
Nejděsivější na tom nebylo, že ten tvor dokázal na pahýlu udržet rovnováhu, ani že se na mne zespoda stále upíralo žijící levé oko, ale že se potrhaná polovina rtů stáhla v náznaku úsměvu.
„Chcípni!” zařval jsem, vytrhl walther a vystřílel do té půlhlavy celý zásobník.
Příšerné oko pod zásahem devítimilimetrové kulky konečně zhaslo, rty se rozplizly a rozstřílené torzo padlo do prachu.
* * *
Když jsem ženě uvolňoval pouta, měla pevně zavřené oči a něco si stále dokola mumlala a mezi zuby jí skřípal písek. Měl jsem dojem, že v tom slyším anglické slovo „oheň”. Když jsem ji konečně rozvázal, zcela bez varování, neuvěřitelně ladnou otočkou, mne ze země zasáhla patou do ramene. Nemít neprůstřelnou vestu, kop by mi zpřerážel kosti. Nemít žena předtím tak dokonalá pouta, zasáhla mne do hlavy.
Rána mne otočila a odhodila na ohořelý strom. Popel z kůry se zařízl do očí a v nose mi podezřele křuplo.
Když jsem se přes záplavy slz rozkoukal, viděl jsem ji, jak se plazí pryč.
„Nemůže chodit, fúrie,” řekl Ten druhý.
„Není divu,” řekl jsem já. Někdo řemeny jejích pout před utažením namočil ve vodě — ve žhavém vzduchu se stáhly do okovů uzavírajících krevní oběh. Proto jí ruce od zápěstí a nohy od kotníků neposlouchaly — pro mne naštěstí. Přeskočil jsem rozbitou mrtvolu létajícího netvora (nebo upíra, proč se nedržet místní terminologie) a dostihl plazící se ženu.
„Nemusíte se mne bát, neublížím vám,” řekl jsem znovu. Zarytě se plazila dál.
„Jmenuji se Maxmilián... příjmení už asi nehraje roli. A vy, slečno?”
Z toho, že se přestala plazit, jsem pochopil, že anglicky rozumí.
„Byla by škoda přijít o ruce a nohy, pomůžu vám... Dám vám napít.” Žena otočila hlavu. Byla to spíš dívka než žena, tak osmnáct let. Nějak jsem nevěděl, co říci dál. Maska z prachu a popela smazala všechny rysy obličeje a bylo vidět jen, že je strašně vychrtlá. Při zmínce o vodě se jí zablesklo v očích a jazykem si přejela do krve rozpukané rty. Zachřestilo to, jako když po štěrku přeběhne ještěrka.
Kdysi dávno jsem někde četl, že nabídnout v suchých krajích vodu znamená totéž jako nabídnout přátelství. A že se to bere zatraceně vážně. Nedovedu si představit sušší kraj.
„Zvednu vás a odnesu k našemu stroji,” zřetelně jsem vyslovoval, „není sice vidět, ale nemusíte se bát — je to jen druh vojenského maskování.” Teprve když přikývla, opatrně jsem se sehnul a zdvihl ji. Slova ‚vojenské maskování‘ pro ni zřejmě byla schopná opodstatnit i neviditelnost. Jak jsem odhadl její věk, museli se za války narodit už její prarodiče.
„Otevřít,” řekl jsem a nedaleko se ve vzduchu s kovovým klapnutím objevil černý obdélník.
Když jsem ji položil do průlezu, roztřásla ji zimnice, než jsem se vrátil s kádvojkou, omdlela. Proti úpalu venku byl v saladinu skoro mráz.
„Zavřít,” řekl jsem. Průvlak znovu hlasitě klapl a klimatizace začala hučet, aby vyčistila vzduch od prachu.
Točila se mi hlava a nebylo mi dobře, ale nejdřív jsem se musel postarat o dívku. Jonáš klečel na svém křesle a valil oči přes opěradlo.
Podle návodu dellu jsem jí promasíroval ruce a chodidla nějakou po mentolu vonící tekutinou, píchl jí šest injekcí a zavedl nitrožilní výživu speciálně namíchanou pro silně dehydrované. Dávat někomu injekce je ještě horší než je dávat sobě.
Pak mi bylo chvíli špatně.
* * *
Do večeře jsme urazili necelých patnáct kilometrů — terén byl složitý a museli jsme se zdlouhavě proplétat mezi stromy — čím dál víc jich bylo živých, a trsy trávy, předtím jen občas vykukující z popela, se změnily v ostrůvky, které se místy dokonce zelenaly.
Stále jsem sledoval stopu těch lidí. Už jsem se na ně netěšil tak jako předtím. Teď jsem se jich chtěl hlavně zeptat, proč za sebou nechávají svázané dívky napospas nějakým, nějakým... Co vědí o těch vampire mne také zajímalo, kilometr od kilometru víc.
* * *
Venku už byla dávno tma. Jonáš spal a dívka byla v bezvědomí. Její končetiny se mi vůbec nelíbily — v kůži měla široké rýhy po poutech a ty části, kde předtím neproudila krev, měla flekaté a silně oteklé — její ruce připomínaly nafouknuté chirurgické rukavice. Když jsem ji znovu masíroval tím mentolovým lektvarem, hlasitě sténala, ale neprobrala se.
„Ty injekce mi byl čert dlužen!” se zaťatými zuby jsem se zhostil nezbytného, a zase jsem musel dlouho odpočívat.
S rozbřeskem jsme dojeli na místo, kde ti lidé přenocovali. Průměrná rychlost saladinu byla jen kolem tří kilometrů za hodinu, ale přesto jsme skupinu dojížděli.
K polednímu savana skončila, obzor zaneřádily duny, a černý popel byl nahrazen žlutočerveným pískem. Slunce předvádělo tepelné orgie.
Stopa se stala zřetelnější a pak jsem v hluboké proláklině před sebou uviděl tmavé skvrny.
Oni o nás také věděli.
Saladin klouzal po boku vysoké duny a vítr strhával písek od kol v dlouhých šelestivých proudech. Ti lidé byli zakopáni v obranném vějíři — zpod oranžovožlutých maskovacích plachet dokonce vyčnívaly hlavně dvou bazuk.
Zastavil jsem.
Počítač přepočítal cíle, a zatímco jsem přemýšlel, jak navázat kontakt, aby se to obešlo bez přestřelky, nadzdvihla se jedna z celt a do slunečního žáru se vykutálelo spoutané tělo.
„To je oběť. Oběť pro nás — mají nás za nějakého neviditelného démona,” řekl Ten druhý.
„Za neviditelného bráchu té létající bestie. Co vlastně myslíš, že to bylo?”
„Hmmm... něco jako mrtvák. Upravený mrtvák — speciální lovec lidí.”
„Proč?”
„Když se podíváš na ty bazuky a uvážíš, že ti lidé tady válčí už od plenek, být Cizinci, také by se mi na ně nechtělo plýtvat dovozovými stroji.”
„Proč je ale prostě nenechají být? Těch pár lidí. Proč na ně vymýšlejí létajícího mrtváka?”
„Nás také nenechali,” odpověděl Ten druhý po zamyšlené odmlce, „třeba neumějí nechat být nikoho.”
„Jo,” řekl jsem. Když od Toho druhého chci nějakou konkrétní odpověď, tak se nedočkám.
„Tvůj názor?” otočil jsem se na Jonáše.
Pokrčil rameny.
Tělo leželo na rozpáleném písku bez pohnutí.
Zařadil jsem ‚Vpřed‘ a saladin doklouzal dolů.
V té chvíli počítač ohlásil letící cíl a v tom samém okamžiku začaly z maskovacích celt šlehat plameny a bzučení střel naplnilo vzduch. Instinktivně jsem stáhl hlavu — ale nebylo to na nás.
Vrcholek duny přelétl protáhlý tmavý předmět.
„Vizuální kontakt,” řekl počítač.
„Vypadá trochu jako Superman,” řekl Ten druhý, „jen ta vystrčená pěst mu chybí.”
Nechápu, kam na ty vtípky chodí. Byl to ten samý vampire, co ho před pár desítkami hodin náš vulcan rozšmelcoval na poctivou fašírku.
Střelci pod maskovacími plachtami neměli šanci letící nestvůru zasáhnout. Svištěla těsně nad povrchem a ostře manévrovala, a tak kulky vyrážely gejzíry písku daleko za ní. Netvor naposledy zakličkoval, přelétl spoutanou postavu, prudká otočka doprava, akcelerace, a jeho ruce se zaryly do první maskovací plachty.
Bylo to všechno strašně rychlé. Vystříkla krev a maskovací látka i tělo v ní byly vejpůl.
„Pal,” konečně jsem se zmohl. Saladin krátce zavibroval a na kontrolní desce se rozsvítila oranžová kontrolka. Vulcanu dochází střelivo.
Proud střel utrhl upírovi nohu a srazil ho do písku. Než jsem stačil mrknout, už zase letěl. Na nás, kam jinam.
* * *
Nevěřil bych, že se něčemu podaří uhnout před dávkou z vulcanu. Létající nestvůře se to před druhou povedlo. Jenom se ve vzduchu převalil na bok a vzápětí přistál na saladinu.
„Kulomet nefunkční,” ozval se chladný hlas počítače. S hlavou zvrácenou vzhůru jsem viděl, jak vampire zkroutil uložení vulcanu, jako by bylo z plastelíny.
„Oheň,” řekl Ten druhy, „ona říkala oheň.”
Jiná možnost ani nebyla.
Vampire přestal lomcovat vulcanem, vystoupal na dvacet metrů a jako blesk sjel zpátky — saladin se citelně otřásl.
„Ten musí být na kusy...!”
Vampire znovu vzlétl na dvacet metrů. Mimo ustřelenou nohu mu nic nechybělo.
„Napalm. Pal,” řekl jsem a trochu se zajíkl. To jsem si vzpomněl, že proti tomuhle jsem stál jen tak s pistolkou a na dosah ruky.
Netvorovi vylétl v ústrety sloup ohně. Než sloup to spíš byl takový žhavý plivanec. Útočící vampire ztratil směr, sklouzl po radlici a písek před saladinem vybuchl jako zasažený raketou. Příšerný tvor se změnil v hořící chuchvalec a zběsile se mlátil dokolečka.
Fascinované jsem hleděl na tu neuvěřitelnou životaschopnost: než se upír přestal mlátit, trvalo to skoro dvě minuty. Že se kolem saladinu svírá kruh postav v maskovacích oblecích, mne musel upozornit počítač.
* * *
„Přátelství se nejlépe navazuje likvidací společného nepřítele,” řekl Ten druhý.
„Ale pravda to být nemusí,” řekl jsem já. Věděl jsem, že bych měl jít ven, ale jak jsem se rozhlížel po zakrytých tvářích, z nichž byly vidět jen proužky tmavé kůže kolem očí, chtělo se mi čím dál míň a míň.
„Jonáši, vem si pistoli,” řekl jsem, když jsem si dopínal popruhy neprůstřelné vesty. Pohodlné tepláky jsem nahradil vyztuženými kalhotami a tenisky vysokými italskými motocyklovými botami. Voní kůží a zatraceně dřou. Ale věděl jsem, že na ty venku musím zapůsobit — a v Africe se na oblečení dá odjakživa. Vytáhl jsem kádvojku z držáku, zamyšleně ji potěžkal a vrátil ji. Lidé mávající zbraněmi dávají najevo tak maximálně nedostatek sebedůvěry. Odepjal jsem si i pouzdro s waltherem a položil ho na lednici. I když... Zastrčil jsem si pistoli pod vestu. Stačí zatáhnout břicho a sama mi vklouzne do ruky. Jonáš mé přípravy napjatě sledoval a občas mrkl na naši společnici — zase začínala sténat. Ještě jsem jí vyměnil plastikový sáček s infuzí za nový.
„Dávej pozor — na ni. O mě se postará saladin.” Aspoň doufám.
Musím spoléhat, že mne nebudou chtít zabít. I když saladin by se jim určitě hodil.
Co je to ta důvěra?
„Otevřít,” řekl jsem.
* * *
„Zavřít,” řekl jsem, jen jsem doskočil na písek. Kruh lidí se poděšeně naježil hlavněmi. Není to dvakrát příjemné, když na vás míří (mimo jiné) bazukou. Ale pro ně mé zjevení asi dvakrát hezký zážitek také nebyl. Zvedl jsem prázdné ruce:
„Jsem váš přítel. Jsem člověk.”
Nedali na sobě nic znát, ale ten s bazukou zbraň sklonil. Ostatní ne.
Dlouho bylo ticho. Vítr hlasitě syčel a slunce se mi propalovalo do lebky. Pak se mi začalo zdát, že ticho zvoní.
Konečně se jedna ze zahalených postav pohnula. Byla vysoká a širokoramenná:
„Jsem Guss. Jsem náčelník svého klanu.”
Guss mluvil anglicky s irským přízvukem, měl hluboký hlas a pohyboval se jako leopard. Postavil se těsně přede mě a zahleděl se mi do očí. Stálo mne mnoho sil neuhnout. Pak zvedl ruce nad hlavu a dvakrát je zkřížil. Pak si sundal roušku z obličeje.
Jak zkřížil ruce, ostatní na mne přestali mířit a písek na úbočí vysoké duny vlevo jako by ožil: Nejdřív tam byl jenom písek a vzápětí se po duně kutálelo hejno malých i větších postaviček v rozevlátých maskovacích kaftanech.
„To jsou děti mého klanu,” řekl Guss. Zatímco jsem se díval na děti, odněkud zprava se jako zástup stínů objevila druhá polovina dospělých. Konečně jsem uviděl i toho druhého s bazukou. Byla to ta s bazukou.
„My jsme bojovníci,” představil úsporným gestem Guss asi třicet postav v potrhaných, žlutooranžových maskovacích oblecích. Každý měl na ramenou dlouhou celtu z téhož materiálu; její horní cíp se dal přetáhnout přes hlavu jako kapuce. Jeden po druhém si sundávali roušky.
Byli mezi nimi různí lidé — od ebenových černochů, přes světlé černochy, Araby, bělochy a míšence, až po jednoho Japonce a malou Číňanku. Sám Guss byl směsí snad všech možných ras: tmavá pleť, sešikmené modré oči, orlí nos a tenké rty. Nad kořenem nosu měl přísnou vrásku a na levé tváři dvě staré hluboké jizvy. Položil mi svalnatou ruku na rameno a znovu a obřadně řekl své jméno.
„Maxmilián, velmi mne těší, že vás poznávám,” řekl jsem a znělo mi to trochu hloupě.
Druhý ke mně přistoupil ten nejmenší z nich — byl ještě o hlavu menší než Číňanka; měřil snad jen metr třicet. Považoval jsem ho mezi vesměs vysokými postavami bojovníků za dítě — dokud si nesundal roušku. Vráskami rozrytý obličej prozrazoval dlouhý život, i když za války lidé žijí mnohem rychleji. Byl to Pygmej.
„Jmenuji se Eau,” řekl.
Francouzsky to znamená ‚voda‘, to vím. Podle toho, že se představil druhý po náčelníkovi, musel být důležitým mužem. To se vlastně dalo odhadnout už z jeho jména.
Postupně ke mně přišli i ostatní dospělí, každý mi řekl své jméno, pohlédl mi do očí a položil mi ruku na rameno. Naštěstí jsem pochopil, že se něco takového čeká i ode mne, a položil jsem ruku na rameno už Gussovi.
Nejmladšímu dospělému bylo sotva čtrnáct. Měl obrovskou poloautomatickou brokovnici a křížem přes hruď pásy nábojů. Asi jako pátá mi ruku na rameno položila vysoká štíhlá černoška. Mimo své jméno řekla: „Děkuji ti za syna.” V očích neměla nic, jen krátce pohlédla ke kouřícím zbytkům upíra. Poslední se mi představil mladík, kterého předtím svázaného hodili napospas. Je to vysoký kudrnatý míšenec a jmenuje se Jaap. K ostatním se nechoval nijak nepřátelsky.
Věděl jsem, že tohle si musím vyjasnit hned.
„Náčelníku, proč je ve vašich stopách tolik mrtvých? Tolik svázaných mrtvých?”
Guss se na mne zahleděl a měl jsem pocit, že v tom pohledu blesklo něco jako bolest. Ostatní se zatím rozešli.
„Měli špatný los,” řekl nevzrušeně. Pak ukázal na slunce, kolem kterého se dělal ošklivý tmavý kruh: „Připrav se, Maxmiliáne, Pane neviditelného stroje, přijde Dech pouště.” Chtěl jsem mu ještě říci, že jsem našel jednu „se špatným losem” a že mám ve stroji malého spolucestujícího, ale Guss má slova zarazil netrpělivým gestem a odchvátal za ostatními — stavěli něco jako rozlehlý stan.
Byla to nízká žlutooranžová aerodynamická celtová stavba s mnoha kotvícími lany. Měli všechno schované v písku, kde byly předtím děti.
„Mohl bys stroj postavit na severní konec Našeho domu?” zastavil se u mě šedovlasý a šedovousý muž neurčitého věku. Matně si vzpomínám, že se jmenuje Francois a je něco jako lékař.
„Větrolam,” řekl jsem.
„Větrolam,” kývl Francois a špička vousu mu v stále zesilujícím větru mířila na jih.
Přeparkoval jsem, oni zručně použili saladin jako kotvu pro několik provazů a pak mi dva z nich pomohli jakž takž srovnat uložení vulcanu, aby se dal schovat do lůžka, aby se nad ním mohl zavřít pancíř. Na co upírovi stačilo krátké trhnutí holýma rukama, na to jsme my potřebovali dlouhý sochor, na kterém jsme se houpali všichni tři.
To už byl typický klid před bouří. Obloha nepřirozeně ztmavla, slunce vypadalo jako kalná skvrna a syčení větru ustalo. Lidé vypadali jako lekající kapři, jak se otvíráním úst a polykáním snažili vyrovnat náhlý pokles tlaku.
Vymetal jsem z uložení vulcanu písek, a když na mne nečekaně promluvil náčelník Guss, dost jsem se lekl. Vyšplhal na saladin a dostal se mi těsně za záda bez jediného zvuku — ani saladin mne nevaroval.
„Zvu tě, Maxmiliáne, do Našeho domu. Před Dechem pouště v něm budeš v bezpečí víc než ve svém stroji.” Z toho jsem usoudil, že si možná dovede představit, jak je saladin velký, ale nedovede si představit jeho opravdovou hmotnost a sílu. V duchu jsem se usmál.
„Rád přijímám. Nestihl jsem ti ale říct, že nejsem sám, náčelníku.”
„Tvůj klan je vítán,” řekl bez stopy překvapení, a než jsem mu stačil říci, že polovina mého klanu je vlastně částí jeho klanu, zase zmizel.
„Ach jo,” povzdechl si Ten druhý. Guss se pohyboval opravdu jako leopard — já jsem se za ty měsíce pohodlného cestování dost zakulatil. Až zešpekovatěl. Když jsem předtím lezl na saladin, funěl jsem, až se to rozléhalo.
Sklouzl jsem do písku a s prvním poryvem větru zavolal na náčelníka, že s ním ještě potřebuju mluvit. Něco spolu se dvěma muži řešil u jednoho z hlavních kotevních lan stanu.
Náčelník se zle zamračil a gestem mne přivolal k sobě — rychle jsem mu řekl o nemocné dívce v saladinu. Klepl do ramene jedno z dětí, které se mu stále drželo poblíž. Odběhlo pro Francoise.
Další poryv větru mi málem podrazil nohy. Volné oblečení pouštních lidí se zatřepetalo a písek ostře šlehl po plátně stanu. Nebe rázem zčernalo. Francois přichvátal k nám a cestou si zakrýval obličej rouškou. Konečně jsem pochopil, proč se na mne náčelník před chvílí tak zaškaredil a proč ti důležití kolem sebe stále mají děti — ještě jsem nikoho neslyšel mluvit hlasitěji než polohlasem a já si tady hulákám na celé kolo. Jako jejich výkřiky fungují děti.
Když jsem náčelníka a Francoise pouštěl do saladinu, ani mne nenapadlo, že je to možná poslední čin mého života. Ostatní členy klanu jako by čtverec temnoty, objevivší se ve vzduchu po mém slovu ‚Otevřít‘, ani nezajímal — dál se věnovali kotvení dlouhého stanu. Důvěřovat cizím lidem po půlhodinové známosti — to bych u sebe nikdy nečekal.
Guss pohledem přelétl vnitřek stroje a jeho oči zůstaly upřené na Jonáše. Jonáš se urputně snažil tvářit, že se nebojí, a zdvihl ruku na pozdrav.
„Jmenuje se Jonáš a nemluví,” řekl jsem.
„Džounas,” zkomolil jeho jméno Guss, přešel těsně k němu, dotkl se prstem jedné z bílých kadeří vykukujících pod šátkem a obřadně mu položil ruku na rameno a představil se. Jonáš se dokázal usmát.
Francois se zatím věnoval dívce.
Guss, aniž se odvrátil od Jonáše, řekl: „Budou její ruce a nohy v pořádku?”
„Nevím,” Francois při tom slovu zavrtěl hlavou, jako že spíš ne.
Zatímco jsem přemýšlel, jestli Gusse někdy něco vyvede z míry, zeptal se: „Nebude lepší dát její maso klanu?”
Přestože jsem věděl o kanibalismu, otřáslo to se mnou.
„To přece, to přece...!” pod Gussovým těžkým pohledem mi došla slova. Měl jsem intenzivní pocit, že se dívá na můj poněkud tučný pas. Asi to na mně bylo vidět. Po obličeji mu přelétlo něco jako úsměv:
„Nemusíš mít strach, Maxmiliáne, klan si váží života lidí nade vše. Hlavně života svých lidí. Proto jí padlé,” dodal jedním dechem a nad mým výrazem se znovu a tentokrát zřetelněji usmál: „Jiné maso není.” Jeho úsměv vyhasl.
Zlaté ovesné vločky, pomyslel jsem si.
„Zatím je tu jisté nebezpečí i pro tebe,” kývl na mé bříško, „ale hned jak přejdeme do plátěného domu, přijmu tě do klanu. Máš na to právo. Nebýt tebe a tvého stroje, klan by neexistoval.”
Tentokrát dal dívce injekce Francois. Byl jsem mu za to opravdu vděčný. Protože pro ni nikdo víc udělat nemohl, nechali jsme ji spát v saladinu a přesunuli se do stanu. Jonáš se mě křečovitě držel za ruku a bouře nabírala dech.
* * *
Obřad přijetí do klanu byl rychlý a prostý — týkal se mne i Jonáše. Jediným zádrhelem bylo povinné společné jídlo, protože bylo vařené maso. Mohly to být konzervy, mohly, ale dobře jsem si vzpomínal na tělo v celtě, které upír roztrhl vejpůl. Žvýkal jsem sousto po soustu, vichr bušil do „Našeho domu” a všudypřítomný písek mi skřípal mezi zuby. Při jídle kamenné výrazy lidí trochu povolily a občas se na sebe i na mne i na Jonáše krátce usmáli a pokývli hlavou, jako že je to chutné.
„Kdo chce s vlky...,” zašeptal česky Ten druhý.
Násilím jsem přinutil žaludek ulehnout na místo.
* * *
Po jídle se náčelník postavil doprostřed stanu. Lidé seděli na zkřížených nohou podél šikmých vibrujících stěn, utírali si mastné ruce o písek a bouře venku hlasitě svištěla a burácela. Uvnitř komíhavě hořelo několik olejových kahanů. V jejich světle vířil načervenalý prach, který škrábal v očích a přes pevně semknuté rty se lepil na zuby. Přesto, přes jídlo, přes zvědavé pohledy, které mne přejížděly, přes to všechno jsem se najednou cítil dobře. Až neuvěřitelně dobře. Napadlo mne, jestli z dvanácti miliard muselo opravdu zůstat jen pětačtyřicet lidí, abych je začal snášet. „Je čas Dechu pouště, čas příběhů,” řekl náčelník.
* * *
Jako host jsem měl právo prvního vyprávění.
Nevěděl jsem, o čem tak narychlo mluvit. Chvíli jsem povídal o svém životě před Tím a Pygmej Eau překládal z mé pomalé angličtiny do nějakého svahilského nářečí. Několik jich rozumělo anglicky, zbytku tlumočil Francois do francouzštiny. Má práce v Zelených listech očividně nikoho nezajímala, proto jsem rychle přešel do doby těsně před Tím a po Tom. Obličeje ožily a děti si přestaly hrát. Nad některými mými vývody a závěry (například o mimozemšťanech) moji posluchači vážně přikyvovali.
Když jsem skončil, bylo dlouho ticho.
„Tvá myšlenka o lidech, kteří přežili v lesích, je správná,” řekl Guss. „My, jak nás tu vidíš, jsme byli také v lesích. Každý jinde, ale každý v lese. Ale ne z každého, kdo byl v lese, se nestal, hm, mrtvák.”
Pak vyprávěl, jak se náhodně setkávali, jak bojovali nejprve mezi sebou, pak s Cizinci, jak si uvědomovali rozsah neštěstí a nakonec, když klan dosáhl tří set hlav, jak se rozhodli zaútočit na základnu Cizinců u Čadského jezera. To bylo před jedenácti dny.
„Stopy všech, jimž říkáš mrtvaks, vedly k bývalému jezeru. Nebylo složité se jich držet,” při těchto slovech ostatní sklonili hlavy.
„Klan měl skutečně tři stovky bojovníků, dětí nepočítaně. Teď má i s tebou třicet dva bojovníky a šestnáct dětí,” odpověděl Guss na má zdvižená obočí, „padli jsme do léčky,” shrnul masakr. „Po stopách nás, kteří jsme přežili, byl vyslán vampire. Aby přežil klan, nechávali jsme mu každý druhý den jednoho, kterého určil los. S plným břichem vampire nedokáže létat.”
„Kam jste takhle doufali dojít?!” neudržel jsem se a skočil mu do řeči.
„Dva z nás by došli k pralesu Středu,” řekl Guss, „dva, kteří by se mohli pomstít.” Vyděsilo mne, když jsem se rozhlédl po ostatních, jak se tváří. Nikoho z nich vlastní smrt neděsila — byli s ní smířeni a pro dobro většiny s ní souhlasili. Představil jsem si stejně různorodou skupinu Evropanů nebo Severoameričanů. Každý odjinud, každý s jiným vzděláním, každý s jinou mateřštinou, jak by se nedokázali domluvit na čemkoli, natož jak by se smiřovali s tím, že po jednom budou na základě losu předhazováni létající nestvůře k roztrhání za živa. Je to nepředstavitelné. Náčelník si můj pohled vysvětlil po svém:
„Děti měly los po dvou, aby vampire zasytily,” gestem mne umlčel, „přežití většiny je důležitější než jakýkoli jednotlivec. Jen Eau je z losování vyloučen. Jeho schopnost nalézt vodu je nejdůležitější.”
„Ale vždyť byste přežili jen dva! A kdyby se cesta o den protáhla, tak jen jeden! A v pralese byste proti upírovi stejně neměli šanci!” vylétlo ze mě.
„V mysli toho posledního bychom žili i my ostatní. V okamžiku vítězství bychom byli s ním.” Z Gussových očí při těch slovech vyšlehly plameny. Ostatní krátce přikývli. Přes pět desítek let trvající válka uková z lidí buď nestvůry, nebo osobnosti. Nebo nestvůrné osobnosti.
„A tušíte, proč Cizinci změnili, změnili naše...” oni všem ostatním říkali bratři, mně to slovo nějak nešlo přes rty, „...naše bratry?” přemohl jsem se.
„Dělají z nich vojáky,” řekl Francois, hladil si šedé vousy a tvářil se udiveně, jako by to každému bylo nad slunce jasné.
„Vojáky?!”
Nad mým údivem jen pokrčil rameny: „Guss, Eau a Cassiopea si myslí, že nakonec ze všech mrtvaks budou vampire. My ostatní tomu nevěříme.”
Já jsem nevěřil ani tomu, že z mrtváků Cizinci dělají (divné slovo v tomto případě) vojáky, ale na druhou stranu jsem chápal, že ve společnosti, kde mají v mnoha jazycích pro označení dospělého člověka a vojáka tentýž výraz, je obdobná úvaha zcela normální.
„Já to Maxmiliánovi vysvětlím,” zvedl náčelník Guss hlas a uklidnil tak vzrůstající šum. Vráska na čele se mu přísně stáhla, když pohlédl na opovážlivce, který si troufl zašeptat i potom, co promluvil. Plameny kahanů tančily.
„Myslím si, že někde na cizích světech je válka a národu v..., jak ty říkáš, popelnicích, docházejí bojovníci. Ti v popelnicích létají, vampire také létají, ale jsou mnohem odolnější. Nepotřebují nic: ani zbraně, ani oblečení, potřebují jen maso. Proto zmizela všechna zvířata větší než...” řekl slovo, kterému jsem nerozuměl, a rukama naznačil zvíře velké jako malá kočka.
Znělo to docela logicky.
Pak bylo dlouho slyšet jen vytí bouře. Látka stanu musela být z něčeho neobyčejného, protože vím, že písečná smršť dokáže i trvale ohlušit — tady uvnitř bylo sice vytí větru (chvílemi) docela hlasité, ale stále vzdálené. Nikdy nepřehlušilo slova, a dokonce nebylo slyšet ani syčení písku. Všiml jsem si, že někteří z důležitých členů klanu občas i zvýšili hlas, beze strachu, že je něco zvenčí zaslechne. Například senzor zabijáckého automatu.
„Musíme je zničit. Upíry, Cizince i mrtváky. Všechny,” řekl jsem do kvílivého ticha a plameny kahanů se sklonily v přitakání. „Ani bývalí lidé nesmějí bojovat po boku bytostí v popelnicích. Tam někde,” ukázal jsem palcem vzhůru, „žije národ, s kterým nás spojují společní nepřátelé.”
„Tak to je,” řekl Guss. „Naši bývalí bratři, ať jsou nyní, kým jsou, nesmějí pomoci těm, kteří ovládli Zemi.”
Nechtěl bych mít Gusse za protivníka. Byť bych měl tank a on pouhou větev. Při poslední větě doprovázené dalším z úsporných gest se mu rozhalil oděv na hrudi. V tmavé kůži měl vytetovaný bledý obrazec — okamžitě jsem ho poznal. Je to znak Naší cesty, organizace, která pronikla i do evropských středoškolských učebnic. Nevím, jak Naši cestu přiblížit jednou větou — snad jen, že by kdokoli oprávněný nosit na hrudi ten obrazec opravdu dokázal zastavit tank větví.
„Jaký je tvůj plán, Gussi?”
Náčelník hleděl do písku před svýma nohama a dlouho mlčel. Pak řekl: „Můj nový plán záleží hodně na tobě, Maxmiliáne. V pralesích Středu by mohli být další lidé. Připojím je ke svému klanu. S tvým strojem bychom byli silnější a dokázali bychom to mnohem snáz.”
„Souhlasím,” řekl jsem a vůbec mne nenapadlo, že bych mohl odpovědět jinak.
Guss kývl hlavou, a jako by jinou odpověď nečekal. „Teď budeme spát.”
Já, který odjakživa nenávidím autority, rozkazy, a natož spát v místnosti s více lidmi, jsem bez zaváhání poslechl. Jonáš už spal dávno. Francois uhasil kahany a bouře tlumeně kvílela. Než jsem usnul, přemýšlel jsem, jestli se dá stan považovat za místnost, a jak to, že se v něm cítím bezpečněji než za pancířem saladinu. Jak to, že se v něm cítím bezpečněji, než jsem se vůbec kdy cítil.
******