Šli jsme Bavorskem, naštěstí nesněžilo a mráz býval jen v noci. V Bavorsku to vypadalo jako v Čechách — v malých zapadlých vesničkách v podhůří a na pahorkatině byl vždy nejméně jeden a nejvýše tři mrtváci. Ve větších městech jich bylo příslušně víc.
Denně jsme ušli sotva deset kilometrů, a tak jsme se k Mnichovu dostali až za dvacet dní. Dunaj jsme přešli po mostě pro rychlovlak — koleje už byly pokryté rzí.
To ráno, kdy se objevily špičky výškových budov Mnichova, bylo i prvním ránem, kdy opravdu mrzlo. Vykulil jsem se ze stanu, nízké slunce bodalo do očí, pára se odvíjela od úst a první, čeho jsem si všiml, byly právě ty budovy. Když jsem večer stan na okraji malého lesíku stavěl, byla už tma — při zarážení kolíků jsem přemýšlel, jestli se dá tak obrovská aglomerace jako Mnichov minout. I když — nebylo by divu. Orientoval jsem se jen podle malého kompasu, který má aitor zabudovaný v šroubovací hlavici rukojeti. Mnichov jsem poznal okamžitě podle nepřehlédnutelné siluety jednoho z nejznámějších orientačních bodů v Evropě — nejvyšší stavba Starého kontinentu, tak zvaný Grosshaus, se leskla v paprscích ranního slunce.
Vesnice, kam jsme směřovali, byla na druhé straně města — obcházeli jsme ho další tři dny. Osmiproudé dálnice byly zavalené ojíněnými automobily s otevřenými dveřmi a po zmrzlých hroudovatých polích se šlo velmi špatně. Občas jsme narazili na mrtváky, ale v chladu se pohybovali pomaleji a vždy je prozradily do dálky se nesoucí praskavé zvuky kroků. Nedokázali nás překvapit, ani když jsme jednou přespali ve statku na seně. Strašně hlasitě jim vrzaly klouby.
Čím blíž jsme byli vesnici, kde se snad měly vyrábět ty nezničitelné superstroje, tím hlubší mne přepadaly pochybnosti o smyslu naší cesty, a když jsme u úzké silničky, po které jsme k večeru třetího dne šli, narazili na bílou ceduli s nápisem Mullhausen (tak se ta vesnice měla jmenovat), už mi celá cesta připadala jako holý nesmysl.
Byli jsme promrzlí, špinaví, špatně najezení a mně se v těle stále silněji ozývala nedoléčená zranění. Hůl jsem sice zahodil, ale občas jsem toho litoval. Jonáš v obličeji zase vypadal jako kostra. Jako špinavá kostra.
Proplétal jsem se mezi auty s otevřenými dveřmi, pušku přes loket, a Jonášovy kroky jsem slyšel křupat za sebou. Pak skončil holý jabloňový sad a podél zadní strany vápnem obíleného chlévu se mi otevřel typický pohled na typickou náves typické bavorské vesnice.
Pouze kytky za okny byly uschlé a nad komíny se netetelil vzduch. Ale na to jsem si už tak zvykl, že jsem to ani nevnímal. Po nějaké supertajné vojenské továrně samozřejmě ani stopy.
Bylo zataženo, mráz přímo bolel, chýlil se večer a má nálada byla nepopsatelně nízká.
Už jsme s Jonášem měli nacvičený postup, jak „dobýt” takovou malou vesnici. S železnou pravidelností byl jeden mrtvák v hostinci. Další — maximálně jsme narazili na tři (to podle počtu domů) — se vypotáceli, jakmile zaslechli nějaké hlasitější zvuky.
Nyní to proběhlo následovně: Co nejopatrněji jsme se přiblížili ke dveřím hospody — odnikud se v mrazivém vzduchu žádné toporné kroky neozvaly — to jsem vždycky koukl na Jonáše a on kývl. Na svůj sluch jsem zatím ještě moc nespoléhal. Pak jsme vlezli do lokálu, kde jsem pistolí zastřelil mrtváka — jako téměř vždy to byl pupkatý hostinský. Tenhle už tak pupkatý nebyl. Prohlížel jsem si zatím ještě trochu lezoucí mrtvolu, nechávající za sebou stopu husté krve a tekutého mozku. Není divu, že tihle vesničtí mrtváci ztrácejí na váze — tady se nemají čeho najíst (nažrat). U každé vesničky, kterou jsme obcházeli ze severu, jsem v polích objevil tu užší, tu širší pruh zdupané hlíny — byl široký a zdupaný podle počtu obyvatel vesnice. K lidským stopám se družily stopy krav a ostatních domácích zvířat.
Je zajímavé, že veverky, myši a malí ptáci jsou úplně normální — jednou jsme potkali i malou kočku, jak lovila sýkorky, ale utekla před námi. Z veverek, až jednou dojdou konzervy, bude dobrá polévka.
Z hlavy hostinského rozbité kulkou se ani přes mrazivý vlhký vzduch v místnosti téměř nekouřilo. Mrtvola se konečně přestala pohybovat a ztuhla. Musel jsem na ni dávat pozor — jednou se stalo, že nám špatně střelený mrtvák vpadl do zad.
‚Střílej, dokud neuvidíš mozek,‘ pedagogicky mi tehdy zopakoval Ten druhý až nepříjemně pravdivou větu z Kmotra.
Než se mrtvola přestala hýbat, přemýšlel jsem i o tom, že přestože se pro mne zabíjení mrtváků stalo téměř rutinou, stále z toho mám husí kůži (obzvlášť ze zabíjení hostinských — na Kozáka nezapomenu, co budu živ — často se mi vrací ve snech). A také o tom, že Jonáše mé střílení do lidí vůbec nevzrušuje. Znovu a znovu mne překvapovalo (a děsilo), jak je přizpůsobivý. Protože jsem mrtváky střílel já (Velký Vzor, jak nikdy neopomněl dodat Ten druhý), bylo jejich střílení správné. Jediné, co nechápal, že jsem mu důrazně zakázal, aby je střílel také. Dokonce jsem musel pohrozit, že mu vezmu pistoli — pak se mnou skoro celý den nemluvil. I když, říci o němém, že s vámi nemluví, není moc přesné: Nekroutil na mne hlavou, neukazoval rukama a nekrčil rameny.
Lezoucího hostinského si nevšímal — nacpal si plnou pusu žvýkaček ze stojanu na pultu, a když šustění mrtvoly utichlo, šel k venkovním dveřím hospody a prudce jimi práskl. Já jsem zatím pootevřel okno a s nataženou kádvojkou čekal, jestli se objeví další mrtváci.
Tady v Mullhausenu byl ještě jeden. Trefil jsem ho tak, aby padl do hustého bezlistého keře — rozpláclí na bílé, omrzlé zemi jsou zneškodnění mrtváci strašně nápadní.
Zavřel jsem okno a hodil na mrtvolu hostinského ubrus — měla husté strniště šedých vousů a dlouhé nehty.
* * *
Na noc jsme šli do pokojů nad lokálem — dopřál jsem si luxus vlastní ložnice. Jonášovi se sice začala třást brada, ale bez odmlouvání šel spát vedle.
Nemohl jsem dlouho usnout. Nejen proto, že jsem spal oblečený, jak jsem přišel, pušku vedle sebe, navíc pod ledovou, vlhkou peřinou, ale hlavně proto, že jsem nevěděl, co dál. Ani po složitých kombinacích jsem nepřišel na nic jiného, než že budeme muset prohledat okolí vesnice. Co bude, jestli vojenskou továrnu nenajdeme, o tom jsem radši nepřemýšlel.
* * *
Probudilo mne škrabání na dveře. Spustil jsem nohy s postele, protáhl si záda a otevřel — Jonáš mne vždycky budil tak, že na něco škrábal, nejčastěji na látku stanu.
Uvařil jsem opravdu vydatnou snídani; když už nic, ať jsme aspoň najezení. V malém skladu hospody jsem našel trvanlivý salám a v lednici vajíčka a nějaké kompoty. Zajímavá věc: to, že vajíčka a kompoty byly v lednici, je uchránilo před zmrznutím a popraskáním. Několik bochníků chleba ve velkém igelitovém pytli pokrývala hustá zelená plíseň. Napadlo mne, zda ještě někdy ucítím vůni čerstvého pečiva. Plíseň rostla i z balíčků s moukou a nebylo důvodu se domnívat, že neroste na zásobách obilí po celém světě.
„Chleba upečený z plísně,” řekl ponuře Ten druhý, „třeba to bude lahůdka. Jen to zkusit.” Také má rád čerstvé pečivo.
Když jsem nesl potraviny nahoru, překročil jsem mrtvolu jejich majitele. Ani mi nepřišlo, jak páchne. Já jsem smrděl skoro hůř.
Opekl jsem na našem turistickém vařiči kolečka salámu, rozklepl na ně vejce, posolil je a žloutky ozdobil špetkou červené papriky. Nádherně to vonělo, od vařiče sálalo teplo a žloutky s paprikou vypadaly krásně. Jonáš na mne obdivně koukal, hlavně jak jsem jídlo vcelku sesunul na velký talíř. Místo chleba a okurek, které by se k tomu hodily, jsme jedli přeslazené domácí zavařené hrušky. Hrušky byly ztuhlé, křupaly a studily do zubů.
Jako při každém jídle jsem si prohlížel naši velkou dvoukilovou plynovou bombu — na boku měla hluboký lesklý šrám a modrá barva kolem něj byla den ze dne oloupanější. Ten šrám tam byl od konce jízdy na JAWĚ — kdyby střepina, nebo co šrám udělalo, letěla o milimetr blíž, už by mne nic netrápilo. Tyhle tlakové lahve bývaly nejoblíbenějším polotovarem na bomby ekoteroristů. A vůbec všech sviní.
„Jak já bych se vykoupal,” hlasitě jsem si povzdechl v krásné bílé koupelně s blankytně modrou sedací vanou. Jen ze zvyku jsem zkusil chromovanou pákovou baterii. Suše zaskřípala, jako mnoho a mnoho předchozích.
Zadním vchodem jsme vyšli ven a zmrazky na hnědé trávě křupaly pod podrážkami. Nebe bylo olovnaté a nízké, a nebezpečí, že nás někdo překvapí ze vzduchu, nehrozilo. Od doby, co mrzne, putujeme vždy ve dne. Jonáš v mrazivém vzduchu slyší bzučení strojů Cizinců na kilometry, tak jsme se vždycky stačili skrýt. Infračidlům bychom samozřejmě neunikli, ale žádná z popelnic nikdy neletěla tak blízko.
Obcházeli jsme vesnici co nejužším kruhem. Ve zvlněném zalesněném terénu nebyl rozhled, a na mne s každým krokem padala stále větší beznaděj. Do vesnice vedla jediná silnička — ta, po níž jsme přišli. Opouštěla ji jako podle pravítka a mizela v lesích.
Když jsme došli zase k zadní straně hostince, přemýšlel jsem o sebevraždě. Cestou jsme zkřížili jen tu silničku a několik pěšin a rozježděnou cestu vedoucí někam do kopců. Nic, co by ukazovalo na blízkost jedné z nejlépe vybavených vojenských továren v Evropě, možná na světě.
Buď jsem se mohl zastřelit, nebo se vrátit do hospody a opít se, anebo prozkoumat tu lesní cestu. Rozhodl jsem se pro poslední možnost; na první dvě bude dost času potom.
Jonáše nic netrápilo — byl vyspalý, dobře najezený a věřil, že vím, co dělám. Přestal poskakovat kolem (stínový boj s mrtváky a popelnicemi — oblíbená hra) a vydal se za mnou. Neviděl jsem to střílení prstem rád, ale věděl jsem, že mu chybí normální dětské dovádění. Na druhou stranu, často se chová až neuvěřitelně dospěle, ale na třetí stranu, někdy ráno ve stanu, když mne vzbudilo jeho škrabání po plachtě, jsem si všiml, že má uplakané oči. Nevěděl jsem nikdy, co mám říci — takové věty jako: ‚Je mi líto, že se ti z maminky a tatínka staly příšery.‘ nebo ‚To bude dobrý, uvidíš.‘, tak takové věty jsem nedokázal přecedit přes zuby. Vždycky jsem šel radši uvařit kakao, a když bylo hotové, Jonáš přišel už v pořádku. — Vždy, zatímco jsem se motal kolem vařiče, bylo slyšet šustění stránek D-mana. Komiks už byl potrhaný a ohmataný skoro do nečitelna.
* * *
Kráčel jsem po tvrdé hrbolaté cestě a nohy mi občas sklouzly do hlubokých kolejí. Smrkový les kolem byl tichý a majestátní, a ledový vzduch voněl jako před Vánocemi.
„Když už nic, aspoň je to příjemná procházka,” ponuře se zachechtal Ten druhý. Zachechtal jsem se taky — po několikasetkilometrovém vyčerpávajícím pochodu je taková příjemná procházka to nejlepší, co lze.
Jonáš hopsal přede mnou a ani se neotočil — že si občas jakoby povídám sám pro sebe, na to si zvykl. O existenci Toho druhého jsem mu nikdy neřekl.
Cesta stoupala a těžké šedočerné mraky jakoby ležely na špičkách smrků, jen se vyvalit sníh. Podobně to ale vypadalo několik posledních dnů a nic se nedělo; proto, když začalo sněžit, docela mne to překvapilo.
Začalo to nenápadně, několika vločkami. Pak jsem se krátce zamyslel a svět zatím zmizel za zástěnou bílého šumění. Všechny zvuky se staly měkkými a vločky šimraly na nose. Vyndal jsem z krosny pršáky a pískl na Jonáše. Ten můj plášť byly jen takové slátané trosky, ale před sněhem ochránil. Jonáš během chvilky vypadal jako bílý sněžný skřítek.
Zase jsem sklouzl do vzpomínek, a tak mne musel upozornit Jonáš. Chytil mne za šos a ukazoval někam doprava. Z naší cesty tam vedla odbočka a v husté chumelenici se v přítmí stromů rýsoval nějaký pravidelný tvar.
Byla to strážní budka a za ní tlustá závora přes cestu.
Budka i závora byly zelené. Srdce mi vylétlo do krku.
V budce byl jednoduchý černý telefon — když jsem ho zvedl a foukl do mluvítka, ze sluchátka se ozvalo tak důvěrně známé, ale teď tak neuvěřitelné zapraskání.
Chvíli jsem tiše skákal do výšky a Jonáš si myslel, že jsem se zbláznil. Po půl kilometru byla další budka — tentokrát se do lesa po obou stranách táhl nízký plot.
Další plot už byl sotva po padesáti metrech; byl skoro tři metry vysoký a navrch měl ostnatý drát. Místo strážní budky byly po stranách cesty dva kryté okopy.
Pečlivě jsem zkusil, zda plot není pod proudem. Nebyl, a protože nešel přelézt a brána otevřít, prořezal jsem ho aitorem.
Po pár stech metrech klikaté cesty začaly budovy. Byly to takové přízemní baráky natřené maskovacími skvrnami, proti pohledům z výšky zakryté maskovacími sítěmi.
„To by mohlo být ono! To by mohlo!” horečně jsem natáhl krok, že Jonáš musel popobíhat, aby mi stačil. Prohlížel jsem budovu po budově — ubikace, jídelna, ubikace, ubikace, dílna, štábní barák, kus stranou velké garáže z vlnitého plechu.
„Páni!” vydechl jsem. Z temnot garáží se výhružně leskly dvě řady kanónů a světlo baterky se lámalo na oblých hranách nízkých otočných věží. ‚Tanky působí jako zmrzlé stádo prehistorických příšer‘, automaticky mne napadla věta, jakou bych použil do Zelených listů.
„Sem se vrátíme později!” sykl jsem na Jonáše, který už se drápal po prochladlém pancíři nejbližšího stroje.
Tanky nebyly to, co bych čekal. Abych pravdu řekl, dost mne znervóznily. Byly to úplně obyčejné, standardní DÉMONY 10, na jakých jsem prodělal část svého povinného vojenského kursu.
„Taková tajná továrna musí mít nějakou ochranu. Navíc, tanková jednotka dá vojákům v lese smysl.
A tanky by byly vynikající krytí, jestliže se tu vyvíjela a testovala těžká vojenská vozidla,” uklidňoval jsem se šeptem.
„Anebo nevyvíjela a netestovala,” řekl Ten druhý, „a je to tady obyčejná výcviková jednotka.”
Obešel jsem garáže, ale kromě hlubokých kolejí po pásech tam nebylo nic. Byly tak hluboké, že z nich Jonášovi koukala jen hlava.
Když jsme se vraceli, zahlédl jsem ve sněhu vířícím mezi stromy obrys nízkého špičatého válce.
Nízkého špičatého zeleného válce.
Aniž bych přemýšlel, padl jsem na zem a vypálil krátkou dávku. Lesem zabubnovaly nárazy kulek.
Překulil jsem se do koleje po tanku a čekal výbuch, popřípadě odvetnou palbu. Nic se však nedělo. Jonáš se tiskl do sněhu vedle mě a s pistolkou v ruce se rozhlížel, po čem střílím.
Opatrně jsem vykoukl a...
„Sakra!” zaklel jsem a šlo to od srdce. Co jsem v husté chumelenici považoval za číhající popelnici, byl obyčejný větrací komín — teď to bylo obzvlášť zřetelné, protože z něj kulky oklepaly sněhovou čepici. Mnoho takových větracích komínů jsem viděl u dolů, v kterých jsem dělal cyklus reportáží o posledních hornících v Evropě.
Jonáš vrtěl hlavou a mne těšilo jenom to, jak mám rychlé reakce a že jsem do komínu nasypal celou dávku — z okrajů průstřelů se oloupala barva a leskly se až k cestě.
Kdyby nesněžilo a kdybychom nebyli v lese, bylo by ty plechové údery slyšet po celém Bavorsku.
Najednou mi to došlo:
„Větrací komín! Ta fabrika je pod zemí!”
* * *
Najít vchod nám nějakou chvíli trvalo, obzvlášť proto, že sněhem mezi budovami už jsme se museli regulérně brodit. I tak hluboké stopy mizely během pár okamžiků. O podobné chumelenici jsem neslyšel ani vyprávět.
Byly to jedny ze dveří v budově jídelny — vypadaly jako dveře na záchod a byl na nich dokonce německý nápis ‚WC pro důstojníky‘. Už na první pohled se mi ale zdály nějak moc široké — na dveře od záchodu. Dalo se to porovnat s pravými záchody vedle. Na chodbě byla cítit dezinfekce a zvětralá moč.
Za těmi širokými dveřmi byl malý tmavý kumbál a místo pisoárů ještě jedny dveře, za kterými byla krátká chodba, široké schodiště vedoucí dolů a výtah pro šest osob. U stropu byly zavěšeny kamery.
Co mne naplnilo doslova euforií, že nad schodištěm svítily výbojky. Nikdy by mne nenapadlo, že se jednou málem rozslzím nad obyčejnou sodíkovou lampou.
* * *
V chodbě bylo nádherné teplíčko — možná šest stupňů nad nulou. Sundali jsme si zasněžené pršáky a oklepali sníh z bot.
„Půjdeš hezky za mnou, při zdi a hlavně potichu,” zašeptal jsem.
Jonáš kývl.
Když radost z umělého světla odezněla, něco mne začalo znervózňovat.
„Zase ty tvé instinkty?” tiše se ušklíbl Ten druhý.
„Hm.”
Pomalu jsme sestupovali, betonové schodiště slabě rezonovalo a výbojky bzučely. Vždy první a poslední schod před mezaninem měl žlutočerně pruhovaný okraj.
Když jsme konečně došli až na dno, bolely mne z nezvyklého pohybu kyčle a kolena. Dole byla čtvercová místnost s nízkým stropem — taková holá ratejna z betonu natřeného hnědou barvou. Vpravo byly dveře výtahu a vlevo velká kulatá trezorová vrata, která vypadala, jako by měla odolat jaderné náloži.
Opatrně jsem sestoupil z posledního schodu — hned nato se ozvalo rychlé zabzučení. To už jsme se s Jonášem tiskli ke zdi a bzučící předmět se chvěl zarámován hledím kádvojky.
Byla to obyčejná otočná kamera. Její skleněné oko nás snímalo, když jsme se odlepovali od zdi, kroutili na sebe hlavami a připadali si jako hlupáci — jak nás může vyplašit něco takového. Od poslední vlny terorismu byla skoro stejná kamera na každých dveřích, za kterými se scházelo víc než deset lidí. Ten bzučivý zvuk člověka provázel v elektrobuse, při cestě do práce, v úřadech, restauracích, školách, všude. Tehdy jsme ho už ani nevnímali.
Tehdy, před měsícem a půl, před půlkou života.
„Co s tím?” zaklepal jsem na pancéřová vrata. Znělo to, jako bych klepal na ocelový ingot. Vrata měla průměr kolem dvou metrů a byla natřená stejnou hnědou jako stěny. Univerzální magnetický klíč, kterým jsem až doposud zdolal všechny dveře, co nám stály v cestě, jsem zastrčil do kapsy.
Jonáš zabušil na dveře dlaní a zatvářil se zoufale.
„Nebreč,” usmál jsem se a shodil krosnu ze zad. S podobnými problémy jsem počítal — pochlubím se — už dávno. Tušil jsem, že mnohé ze dveří, které budu chtít otevřít, budou dobře zamčené; proto ta drobnost, kterou jsem si vzal z pancéřové schránky v trezoru ve skladu zvláštního materiálu vojenské posádky v Plzni. Je to tak zvaný T-Klíč. T-Klíč je šifra, ve které se první dvě písmena vždy píší velká. Jinak je T-Klíč přísně tajná věc, o které se mezi odvedenci ve vojenských kursech šířily opravdové legendy; sen zlodějů, jehož existence byla čas od času oficiálně popírána nejvyššími vojenskými kruhy. Jen jeden voják z tisíců byl vycvičen, jak s ní zacházet.
Bylo to jednou jedenkrát v mém životě, co jsem byl jedním z tisíců. Ještě teď, když jsem T-Klíč vytahoval z krosny, jsem měl husí kůži, jaká prohlášení jsem musel podepsat, než mne T-Klíč naučili používat.
Říká se tomu sice T-Klíč, ale je to malý, velmi výkonný a velmi specializovaný počítač, v kterém je instalováno zázračné software. Víc o technickém provedení T-Klíče nevím, a zjišťovat podrobnosti se šroubovákem je neradno. Autodestrukční zařízení vám může utrhat ruce.
Jinak to vypadá jako robustní pouzdro na holící strojek s displejem a několika zdířkami, plus pár barevných drátů.
„Hlídej schody a výtah,” nakázal jsem Jonášovi a začal pracovat na dveřích. T-Klíč vyžaduje plné soustředění.
Ta hnědá kulatá trezorová vrata byla zkonstruována tak, aby nešla otevřít ani pomocí T-Klíče. Ale můj instruktor, kapitán Žák, byl prý nejlepší v oboru. Říkal to o sobě jen on sám, protože mimo velitele jednotky, který musel vědět, v čem jsem cvičen, nikdo z tří tisíc vojínů a důstojníků mého kursu o ničem neměl ani potuchy.
Ten, kdo umí otevřít všechny dveře, je v jistém smyslu pán světa.
„Naučil jsi mne to opravdu hezky, kapitáne,” usmál jsem se, když kovový povrch začal téměř neznatelně vibrovat, jak se kdesi rozběhla silná hydraulická čerpadla a jak závory zajížděly do lůžek ve stěnách. Nakonec se ozvala série hlasitých klapnutí a chraplavý hlas řekl: „Ustupte! Dveře se otevírají ven. Ustupte! Dveře se otevírají ven.” A dveře se otevřely.
Jak se ozval ten hlas — přestože jsem ho čekal — leknutím jsem poskočil. Jonáš se div neskácel. Ten hlas mluvil sice německy, ale tahle věta je jednou z nemnoha německých vět, kterou znám. Takovéhle dveře mluví vždy — člověka, který by neustoupil, by rozplácly o zeď.
V okamžiku, kdy se vrata začala otvírat, už jsem věděl, co mě znervózňovalo. Už jsem věděl, na co jsem zapomněl.
Z vrat se vyvalila horká, téměř hmotná vlna příšerného, hnusného, neuvěřitelného smradu. Nechápu, jak někdy někdo mohl nazvat zápach hnijícího masa „nasládlým”. Notoricky se to opakuje v každé druhé knize, je to strašné klišé, a navíc i strašný nesmysl.
Tady ten zápach nebyl jen obyčejný zápach — byl to tak zvaný mrtvolný plyn.
„Zpátky!” zabublal jsem, jak mi zvratky tekly po bradě. Mělo mi to být jasné hned, jak jsem musel odemknout ty horní dveře. Mrtváci za sebou nikdy nezavírají.
Z kulatého otvoru se spolu s dusivým puchem vyvalil proud klátivých postav. V teplém plynu se mrtváci pohybovali rychlými pružinovitými kroky. Smetl jsem nejbližší krátkou dávkou, chytil hroutícího se Jonáše za loket a vyrazil po schodech nahoru. Přitom jsem stále zvracel a z pálících očí mi tekly vodopády slz.
Schody byly mnohem delší než při cestě dolů.
Část mého mozku, ta, v které se mi v takovýchto okamžicích otvírá křišťálové okénko, odkud proudí ledový klid, přemýšlela o tom, proč před pár hodinami zcela vážně uvažuji o sebevraždě a teď, když téměř není šance, život tak bráním.
Ten druhý mlčel a ze všech sil mi pomáhal do schodů.
Po prvních dvou patrech mrtvolný plyn, který do chodby foukl jako ze zkažené konzervy, naštěstí zřídl tak, že se občas dalo nadechnout.
Přestože jsem měl pocit, že usilovně běžím, ve skutečnosti jsem se tak tak potácel a první z mrtváků byli sotva pět schodů za mnou. Pustil jsem řemen kádvojky a hodil si bezvládného Jonáše na rameno. Puška chřestivě sjela po schodech a podrazila několika mrtvákům nohy. Dusil jsem se pořád, ale bez pušky a s Jonášem na rameni se mi potácelo lépe.
Levou rukou se přitáhnout za zábradlí, pokus o nádech, pokus o zvládnutí návalu dávení, krok o schod výš. Tímto způsobem jsem se dostal až na začátek horní chodby. Bylo to nekonečné, nekonečné, nekonečné utrpení. Že je bezvládný Jonáš stále živý, jsem věděl od doby, co mi pozvracel záda.
Kdyby schody byly dvojnásob dlouhé, asi bych je stejně vyšel. Jak se ale přede mnou objevil jejich konec — ta chodba — čili něco, o čem už jsem nevěřil, že existuje, můj neokysličený mozek — asi radostí — vypověděl službu. Vnímal jsem, jak výbojky tmavnou a jak mi podlaha míří do obličeje. Byla na ní loužička špinavé vody. S myšlenkou, že to je rozpuštěný sníh z našich bot, jsem omdlel.
* * *
Muselo to trvat jen několik sekund — probraly mne ostré pleskavé rány do obličeje. Otevřel jsem oči a první, co jsem uviděl, byl příšerný žlutofialový ksicht mrtváka. Jak jsem ležel pravou tváří na zemi, viděl jsem nad hranou schodiště jenom tu hlavu. Jak mrtvák vystoupil o další schod, hlava se zakývala a najednou byl vidět i krk a kus hrudi. Kolem rtů, na bradě a na zelené rozervané košili měl povlak cizí černé mokvavé krve, v které se hemžily malé bílé larvy.
Pak mi něco zakrylo výhled a s ostrým švihnutím mne to bolestivě a mokře pláclo do obličeje.
Levou rukou jsem zachytil Jonášovo zápěstí, a zatímco jsem si říkal, že ho budu muset naučit nějaké mírnější způsoby, jak křísit omdlelé, vytáhl jsem z pouzdra berettu a vystřelil doprostřed žlutofialového obličeje díru.
Svíjející se bílé larvičky se rozcákly po zdi a po zábradlí. Mrtvola s kouřícím otvorem v hlavě ale nepadla — těsně za ní byl další mrtvák a za ním deset, sto, plné schody.
Držel jsem se zdi a strašně pomalu se mi podařilo vstát. Další dva mozky se vznesly v poslední letecké exhibici. Přehodil jsem si pistoli do levé ruky a pravou začal po kapsách hledat univerzální magnetický klíč. Dveře na konci chodby jsem předtím — nevím proč — vlastnoručně zamkl.
Přitom jsem pořád střílel.
I levou rukou a bez míření už nešlo minout. Mrtváci se valili po schodech jako vlna a jejich omračující zápach mne zase málem porazil.
Konečně jsem klíč nahmatal — vytrhl jsem ho i s podšívkou. V té chvíli mi došly náboje.
„Střílej!” zachrčel jsem na Jonáše.
Mrtváci už dosáhli hrany schodů a začali se valit do chodby. Je to spíš chodbička než chodba — krátká chodbička. Těla s rozstřelenými hlavami tlačili před sebou, a když se sesula, rozdupali je.
Ticho bylo rušené jen šoupáním kroků, mlaskavými zvuky a praskáním kostí.
„Tak sakra střílej!”
Jonáš pořád nic.
Ustupoval jsem a rval z pouzdra druhý zásobník a měl příšerný strach, že upustím klíč. Už bych ho nezdvihl. Pak jsem zády narazil na dveře.
Jonáš svíral browning v obou rukou a strašně se mu třásly. A stále nestřílel. Já jsem nemohl natáhnout závěr a světlo výbojek už zase začínalo tmavnout.
Tak jsem udělal to, co bych nikdy nepovažoval za možné. Přestože mrtváci byli sotva dva metry za námi a jejich napřažené ruce ještě blíž, otočil jsem se k nim zády. A pustil jsem pistoli.
Pak jsem oběma rukama, na třetí pokus, zastrčil klíč do zámku. A otočil jím.
Pak jsem klíč vytáhl, stiskl kliku a otevřel. Každý pohyb jsem si musel dokonale rozplánovat.
Pak mi rameno sevřela fialovočerná ruka.
Dveře se otevíraly směrem k nám. Další mrtvák na ně nalehl, málem je přibouchl a jeho ruce se mi zaťaly do límce neprůstřelné vesty. Pěstí v okované rukavici jsem ho dvakrát udeřil do obličeje. Při pokusu o třetí úder se mi zakousl do dlaně. Volnou rukou jsem prostrčil zužující se mezerou ve dveřích Jonáše. Nějaký mrtvák mu právě strhl z hlavy šátek, a to ho snad konečně probralo.
Zezadu na mne nalehla další těla a mezera ve dveřích se zúžila a já nebyl schopen pootevřít, abych proklouzl také. Stále se zužující škvírou jsem viděl kumbál a druhými otevřenými dveřmi i nápis WC DAMEN.
Pak už jenom AMEN. Příznačné slovo a stále z něj ubývalo.
Nemít neprůstřelnou vestu a kalhoty vyztužené kevlarem, mrtváci už by mne roztrhali na kusy.
Takhle to bude trvat o pár chvil déle.
Pak jsem v mezírce, která už byla jen teničkou spárou, zahlédl slehlou houštinu špinavých šedých vlasů, a pak mi kolem obličeje šlehlo něco žhavého. A ještě jednou a ještě jednou a ještě jednou. Klika mne tloukla do ruky, jako by někdo do dveří z druhé strany bušil kladivem. Cítil jsem, že se sevření těl trochu uvolnilo. Mrtvák vedle mě, kterého jsem měl stále zakousnutého do dlaně, podklesl v kolenou, přestal se pokoušet prokousnout mou aramidovou rukavici a v levém spánku měl malou černou dírku. Z veřejí viselo několik dlouhých světlých třísek a byly v nich čtyři malé otvůrky. Vzápětí se škvíra ve dveřích opět rozšířila na mezeru a já věděl, že je to má poslední šance. Nacpal jsem se do ní, cítil jsem, jak mi nějaká studená ruka natrhla boltec, a pak jsem s hlasitým zaduněním padl na ledovou dlážděnou podlahu v kumbálu a první doušek vzduchu, který předtím páchl zvětralou močí, mi nyní připadal jako cosi neopsatelného všemi eufemismy světa.
Skrčil jsem nohy a za zády se mi ozvalo zapraskání — ke dveřím se dovalil celý peloton mrtváků. Zdržet se o vteřinu...
Zvedl jsem hlavu a začal se škrábat na nohy. Čistý vzduch na mne působil jako elixír. Mrtváci neměli šanci dveře otevřít — ale vymáčknou je i se zárubněmi během okamžiku.
Jonáš klečel, ruce s kouřící pistolkou svěšené mezi koleny a zvracel si na ně. Postavil jsem ho na nohy a ve zvuku tříštěných dveří jsme se rozběhli pryč.
* * *
Za dobu, co jsme byli uvnitř, přibylo dvacet, možná pětadvacet centimetrů sněhu. Když jsme se dopotáceli dost daleko, ohlédl jsem se. Jídelna, rozmazaná vířícími vločkami, stále vypadala jako ta nenápadná, opuštěná, promrzlá, maskovací barvou natřená vojenská jídelna.
„Ke garážím,” zasípal jsem a studený vzduch mne v hrdle spáleném žaludečními kyselinami řezal jako oheň.
Před vraty dlouhé garáže z vlnitého plechu jsme ze sebe sněhem otírali zvratky a špínu, dokud se z jídelny nevypotácely první postavy.
Potácely se k nám.
* * *
V garážích bylo husté přítmí.
„Dovnitř, až dolů,” řekl jsem a Jonáš zmizel v černých útrobách tanku. Naučeným pohybem jsem se spustil za ním a zavřel a zajistil těžký poklop. Jak jsem kdysi povinný vojenský kurs nenáviděl, tak jsem teď byl vojákům vděčný, že mne naučili ovládat tank i poslepu — vypínač vnitřního osvětlení mi i po třech letech od ukončení kursu sám vklouzl mezi prsty. Cvakl jsem jím a vnitřek ocelové obludy proťaly paprsky několika bodových světélek. Za ten okamžik, co jsme byli uvnitř, stroj naplnila pára, a promrzlý pancíř už pokrývala vrstvička jinovatky. Zapnul jsem klimatizaci a nastavil pohlcovač vlhkosti na maximum.
„Na nic, prosím tě, nesahej,” řekl jsem Jonášovi preventivně. Ale kluk se jenom choulil v křesle pro řidiče a mezi stehny si tiskl promodralé ruce. Viděl jsem, že má rozpuštěným sněhem úplně promočený límec a hlava se mu tak divně klinkala. Bez věčného šátku vypadal nezvykle.
Tank byl plně vybaven a připraven k okamžitému nasazení. Takže to byla bojová jednotka, žádný výcvik nováčků.
‚Pohodlně‘ jsem se usadil a zavřel oči. Prozatím jsme v bezpečí. Tělo mne bolelo, plíce jsem měl jako v plamenech a byl jsem vysílený. Přemýšlel jsem, co dál. Po půlhodině jsem nevymyslel nic jiného, než že se musíme vrátit tam dolů. Pak mi bylo ještě hůř. Z pancíře kolem doslova sálal mráz a Jonáš se třásl a hlasitě mu drkotaly zuby. Věděl jsem, že by šok a teď ten chlad, navíc v promočených šatech, nemusel přežít.
„Takže něco začneme dělat,” i pouhá slova mne unavovala. Naše životabudící tablety byly v krosně a krosna byla opřená vedle otevřených pancéřových dveří tam dole.
„Jonáši, díky. Zachránil’s mi život,” zaklepal jsem mu na temeno.
Otočil hlavu a tvářil se hrozně — zničeně, ublíženě a navíc se strašně styděl. Chápal jsem, co se mu honí hlavou — bylo to, jak by mu za očima běžel film.
„Z toho, žes do nich nejdřív nemohl střílet, z toho si nic nedělej. To je poprvé úplně normální.” ‚Já z toho mám naopak radost.‘ Poslední větu jsem nahlas neřekl.
„To, jak jsi střílel skrz ty dveře, to byl fakt dobrej nápad. Bez toho bych tam zůstal... Jen mi řekni, jaks věděl, že tam nemám hlavu já?” zachechtal jsem se. Snažil jsem se zachovat přesně podle jedné z životních moudrostí mého dědy: Když je ti nejhůř, řekni vtip. Nemusí být moc dobrý, natož k smíchu — stačí dobrá vůle.
Když viděl, že se směju, pokusil se Jonáš také usmát. Povedlo se mu to na potřetí, ale atmosféra v tanku se zvedla.
„Jak jsme na tom se zbraněmi?” převedl jsem rozhovor na praktické téma. Jonáš mi podal browning — měl jen jeden zásobník.
O kádvojku i berettu jsem přišel a ty miniaturní granáty jsem si už dávno přendal do krosny, která je stále položená tam dole vedle otevřených kulatých dveří a vedle Jonášova batůžku s náhradními zásobníky do browningu. Při spaní ty granáty strašně tlačily a pořád je odepínat a ráno připínat... Ještě se budu muset hodně učit — obzvlášť opatrnosti. Jestli mi na to zbude čas. Do stehna mne mačkalo umělohmotné pouzdro aitoru, ale těžký nůž není pravá zbraň do těchto podmínek. Vrátil jsem pistolku Jonášovi. Vzal si ji — ale jako by byla špinavá. Otočil jsem se a vyndal z přihrádky ‚palubní ruční zbraň‘, kterou je povinně vybaven každý tank. Tady to byl krátký samopal Heckler-Koch 9mm. Robustní spolehlivá zbraň, bohužel bez tlumiče a s pouhými dvěma třicítkami zásobníky.
„Musíme se tam vrátit,” vyslovil jsem konečně svou myšlenku a dal jí tak sílu názoru a neodvolatelnost. Neřekl jsem to ani tak kvůli Jonášovi, jako kvůli sobě. Jonáš se po mých slovech jakoby o polovinu srazil. Nesměl jsem ho na to nechat moc myslet — ani sebe.
„Tady, do tohohle se nasoukej,” vybral jsem mezi třemi protiatomovými obleky pro posádku ten nejmenší. Velikost ‚L‘ je přesto na člověka skoro dvakrát tak vysokého jako Jonáš. V kursu jsme si příliš velké obleky zkracovali pomocí rolování nohavic a rukávů a pomocí silné izolační pásky. Jako celé povinné vybavení i páska byla v přihrádce — je to stejné ve všech tancích NATO. Jediný rozdíl tady toho oproti těm, na nichž jsem prodělal výcvik, je, že v Čechách jsou místo heckler-kochů jako ‚palubní ruční zbraně‘ škorpióny s dlouhými hlavněmi.
Jonáš si přelezl vedle mne do věže, a když se ve stísněných prostorách plných hran a výstupků soukal do šustivého overalu, v očích měl otázku: ‚Proč mě s tím trápíš a sám se neoblékáš?‘
„Plynová maska by ti sklouzla z obličeje — tady ten atombordel je vzduchotěsný a má kuklu s autonomním dýchacím systémem. Nebo bys chtěl ještě jednou čuchat ten smrad?” Jonáš se otřásl a bylo vidět, že potlačuje dávení.
„Na, tady to spolkni,” vyloupl jsem ze staniolového platíčka bílou pilulku a dohlédl, aby ji nevyplivl. Nebylo nic na zapití a byla proklatě hořká. Sám jsem také jednu spořádal — s nechutí, ale měly by nás po nich přejít ty návaly zvracení — zvracet ve vzduchotěsném protiatomovém obleku nebo plynové masce není radno.
Zavěsil jsem si brašnu s plynovou maskou k opasku.
„Jdem na to. Než tady zmrzneme,” dvakrát jsem hlasitě tleskl a přátelsky, ale silně zatřásl bledým Jonášem.
Klimatizace dokázala potlačit vlhkost vzduchu, ale bez nastartovaného motoru nehřála.
Jonáš začal na něco ukazovat — nejdřív jsem myslel, že mám něco nad hlavou, pak jsem pochopil, že mi ukazuje na ucho. V chladu mne natržený boltec ani nebolel, ale pak jsem si vzpomněl na bílé larvy a mrtvolný plyn — do takového prostředí jít s otevřenou ranou je sebevražda.
Polil jsem si ucho dezinfekcí z lékárničky tanku. Příšerně, příšerně to štípalo — až mi začaly téci slzy. Jonáš zatínal pěsti a viditelně se mnou cítil. To příšerné štípání a pálení mělo jednu výhodu — byl jsem rázem docela svěží. Osušil jsem si šumící ucho gázou a přestříkl ránu tekutým obvazem. Když zaschl, opatrně jsem otevřel a vyklopil poklop.
Od úst šla pára, za pootevřenými vraty garáže se stmívalo, z nebe se valil sníh a ve vzduchu byl slabě cítit mrtvolný plyn. Otáčel jsem hlavou na všechny strany, ale bylo slyšet jen šelestění přemrzlých vloček po plechových stěnách garáže. S hecklerem v ruce jsem sklouzl po pancíři na betonovou podlahu a pomohl seskočit Jonášovi. Tlumeně šustil protiatomovým oblekem a s vysoko zarolovanými rukávy vypadal jako netopýr. Aspoň jsem mu nemusel říkat, že se holýma rukama nesmí dotýkat promrzlého kovu.
Opatrně jsem vyhlédl ze dveří — šedobílý svět ze sněhu na zemi, sněhu ve vzduchu a sněhu na stromech. Vystrčil jsem ze dveří celou hlavu a podíval se k jídelně. Vypadala naprosto mírumilovně. Předpokládal jsem, že prostranství mezi jídelnou a garáží bude plné potácejících se mrtváků. Nebyl tam ani jeden.
„Asi jsou zalezlí uvnitř, aby méně ztuhli,” zašeptal Ten druhý. Moc odvahy mi nedodal.
„Jdeme,” sykl jsem na Jonáše. Pistoli měl zastrčenou v pouzdře na opasku atombordelu a ani nehladil pažbu jako vždycky dřív. Střílet do jakýchkoli lidí je mnohem těžší než střílet do jelena. Z toho by se dala udělat nějaká obecně platná moudrost.
Když jsme došli do poloviny vzdálenosti mezi oběma budovami, uviděl jsem to: Ve sněhu od dveří jídelny se táhlo hluboké a široké koryto. Bylo už sice hodně zasněžené, ale stále jasně viditelné.
„No jasně!” radostí jsem se udeřil pěstí do stehna. Vsadil bych se, že koryto po mírném oblouku míří rovnou na sever. Podle jeho šířky muselo v podzemní továrně pracovat asi čtyři sta lidí — počet lidí podle stopy, kterou zanechají, jsem se v minulých týdnech naučil odhadnout docela přesně. Radost mne trochu přešla. Jako všude, tak i tady určitě nějací mrtváci zůstali. Odhadl jsem to na něco mezi třemi a osmi.
V té chvíli mne Jonáš zatahal za rukáv — protiatomový oblek ho dělal dvakrát širším, než byl, a kukla, kterou si pak nasadí na hlavu, mu visela až na zadku.
„Co je?!”
Zaklepal si na ucho a bodl prstem k nebi.
Zvedl jsem ho a dlouhými skoky vyrazil zpět ke garáži — snažil jsem se přitom tahat nohy za sebou, aby mé šlápoty vypadaly jako od mrtváka.
To gesto s uchem a prstem k nebi znamenalo popelnici nebo černý šípovitý stroj.
Podle toho, jak padající sníh tlumil zvuky, museli být Cizinci už zatraceně blízko.
Proběhl jsem vraty garáže, vyhoupl Jonáše na blatník tanku, a když jsem se drápal za ním, uslyšel jsem bzučení i já. Jako by se mi po zádech rozběhlo tisíc mravenců s ledovými nožičkami.
Černá stíhačka to nebyla, ale také to nebyla jen jedna popelnice.
Jonáš sklouzl otevřeným průlezem, já se nasoukal za ním a připadalo mi, že to trvá věčnost. Když jsem zavíral poklop, bzučení už bylo velmi hlasité. Pancéřové víko tlumeně klaplo. Do zavřené věže tanku bzučení neproniklo.
„Kurňa, co tu dělají! Snad si nás nevšimli! Jak by si nás mohli všimnout! Ale co tu teda dělají!” horečně jsem si mumlal a zapínal pasivní obranné systémy. Moc jich není — říká se tak vnějšímu odposlechu a širokoúhlé kameře nad kulometem. Nikdy jsem moc nechápal, proč se tomu říká zrovna ‚pasivní obranné systémy‘, ale říká se tomu tak.
„Sakra!” zaklel jsem, když jsem si v horečném chvatu zatrhl o jedno z tlačítek nehet. Nasadil jsem si kuklu se sluchátky, zastrčil její konektor do správné zdířky a elektronicky zesílené bzučení popelnic a šumění sněhu mi naplnilo hlavu. Ještě jsem si troufl pootočit kameru ke dveřím, hnout hlavní kulometu už ne.
Ale to by v případě nouze byla otázka vteřinky.
Bzučení bylo stále silnější. Pořád jsem doufal, že to jsou jen popelnice — klidně ať jich je deset, s těmi by se tank vypořádal. S černou stíhačkou ne. Kulomet nemá ani zdaleka takovou průbojnost jako dalekonosné střelivo z kádvojky — je to jen taková nepřesná bouchačka. A zaměřovací systém kanónu dokáže zasáhnout vozidla pohybující se maximálně sedmdesátkou — se štěstím jednou ze dvou ran. Mít tak na věži protiletadlový raketomet... Ale ten nemáme.
Seděli jsme v tanku skoro hodinu a zima byla čím dál horší. Zmrzlé oblečení na mně popraskávalo, Jonáš při každém pohybu šustil a teklo mu z nosu. Občas se mi neovladatelně roztřásl nějaký sval. Bzučení popelnic už sice slyšet nebylo, ale věř jim. Celou dobu jsem si mučil mozek s tím, co je sem mohlo přivést. Nenapadlo mne nic jiného, než že nějak zachytily naši stopu. Nevěděl jsem sice naprosto jak...
„Ten plyn! Jasně-jasně-jasně! Žádná stopa! Ten zatracenej smradlavej plyn!” najednou zašeptal Ten druhý.
Představil jsem si, jak musel vypadat výdech přes dvacet stupňů teplého mrtvolného plynu do ledové atmosféry. Na infračidlech asi jako výbuch bomby. Proto popelnice zmizely tak rychle, něco takového se musí stávat skoro dnes a denně — že se mrtváci dostanou na svobodu až takhle pozdě.
„Jdeme,” bradu jsem měl ztuhlou, že jsem si málem sám nerozuměl.
* * *
Prošli jsme jídelnou s vnitřkem zdemolovaným k nepoznání a odněkud z hloubi budovy se ozýval takový divný pulsující zvuk. Už v jídelně byl zápach shnilotiny nesnesitelný. Pomohl jsem Jonášovi nasadit kuklu — ozvalo se zasyčení a z výdechu zeleného obleku se odpoutal obláček páry. Jonáš na mne udělal, jako že je OK. Nasadil jsem si plynovou masku, dotáhl popruhy a chviličku se dusil, než mne napadlo vyndat zátky z filtrů.
Šel jsem dál a dával dvojnásobný pozor — musel jsem se spoléhat jen na svůj ne zcela funkční sluch. Jonáš nemotorně šustil za mnou, jeho oblek syčel a v pravé ruce, jejíž rukavici jsem jakž takž upravil na jeho ruku, svíral pistolku. Poprosil jsem ho — pokud to bude nezbytné — aby střílel. Nic mi neslíbil.
Dveře, u kterých jsem svedl ten zběsilý boj o život, se změnily v rozdupané třísky. V chodbě za nimi stále tak neosobně bzučely zářivky — nejdříve jsem si myslel, že to je ten pulsující zvuk, ale pak jsem si všiml, že se hnědá betonová podlaha tak trochu pohybuje.
Když jsem se sehnul, co to je, byl jsem vděčný, že jsem snědl pilulku proti zvracení. Byly to mouchy. Ten strašlivý druh, co posledních pět let sužuje v červenci a srpnu celou Evropu. Objevily se, když se konečně skoro podařilo vyhubit starou mouchu — myslím, že se jmenovala moucha domácí. Nevinná černá bzučící muška, která vám ráno občas padla do kávy.
Uvolněné místo v biosystému zaplavila — doslova zaplavila — moucha, o které se vědci přeli, jestli to je nějaký původní druh z Afriky, nebo mutant té staré. Obyčejným lidem to bylo úplně jedno — nová moucha až na nahnědlou barvu byla skoro stejná jako ta původní. Poletovala, bzučela, padala do kávy... ale rozmnožovala se asi dvacetkrát rychleji. V prvních letech její invaze vymřela i spousta původních muších nepřátel. Přežraní ptáci nemohli vzlétnout a stávali se oběťmi koček, pavouci praskali jako přefouknuté balony, žáby se nedokázaly dostat nad hladinu. Hrůza. Pak byly do Evropy dovezeni ti velcí pavouci, kteří invazi much sice také nezastavili, ale aspoň zpomalili. Od té doby je všude spousta odporných obrovských chlupatých pavouků.
Nenávidím mouchy.
Teď, když jsem věděl, že to, co mi křupá pod nohama, není sníh uvázlý v hrubých podrážkách, byl jsem pilulce vděčný dvojnásob.
Nenávidím hmyz.
Mouchy se hemžily po zemi, protože je ochromoval ledový vzduch, tekoucí dolů po schodech jako řeka. Stejně se ale shlukovaly na rozdupaných tělech mrtváků a živily se a rozmnožovaly se a kladly vajíčka, dokud je chlad nezabil. Jsou to nesmírně životaschopné a přizpůsobivé mouchy.
Schody byly mušími těly nebezpečně kluzké. Čím jsme scházeli níž, tím bylo much více a byly čilejší. Pak jsem na jednom mezaninu našel kádvojku. Našel jsem ji jenom náhodou — ve vrstvě much jsem na ni šlápl. Berettu jsem nahoře mezi slizkými vnitřnostmi ani nehledal. Puška byla až na pár škrábanců v pořádku. Hodil jsem si hecklera na rameno a s kádvojkou v rukou jsem si rázem připadal větší.
Pak jsme byli zase dole. Kulaté dveře byly dokořán a zevnitř mi na obnaženou pokožku dýchalo vlhké horko. Ten pulsující zvuk bylo bzučení miliard a miliard much.
Krosna i Jonášův batoh se změnily v jednu velkou hnědou lezoucí masu, lesknoucí se tisíci duhových křidélek. Naštěstí tady bylo stále natolik chladno, že mouchy nemohly létat — bzučet ano, ale létat ne.
Překousl jsem odpor a nahmatal v tom hemžení T-Klíč. Mrtváci ho odkopli ke zdi, ale robustnímu přístroji nějaký kopanec nemůže uškodit. Přenesl jsem krosnu i batoh za kulatá vrata, počkal, až opadne zvířené mračno much, a pomocí T-Klíče je zase zamlkl. Když jednou T-Klíč nějaké dveře zvládne, dají se jím ovládat skoro tak snadno jako obyčejným klíčem — i když třeba jako tyto mají pouze dálkové ovládání. Mnohatunová masa zapadla s tlumeným mlasknutím.
* * *
Postupovali jsme do nitra podzemního komplexu a všude byly mouchy — jak se oteplovalo, začínaly být čilé. Kupodivu nelétaly výš než k mému pasu; připadal jsem si, jako bych se brodil hlubokou vodou, a jejich bzučení znělo jako tisíce smyčců rejdících po nejtlustších strunách tisíců kontrabasů. Občas zvuk pravidelně tepal, až z toho brněla hlava.
Začínalo se mi špatně dýchat — nasával jsem mouchy do filtrů a v mrtvolném plynu bylo čím dál méně kyslíku. To byl možná důvod, proč se mouchy nevysilovaly přílišným létáním.
Skoro po půl hodině chůze po chodbách se samými otevřenými dveřmi (kde mohli být mrtváci na každém kroku) jsme došli do obrovské haly.
Přestože jsem v uplynulé půlhodině už viděl hodně much, tolik much jako v té hale jsem v životě neviděl. Vypadaly jako hnědé vzdouvající se moře, po kterém přebíhají chaotické vlny. Někde jich bylo po kotníky, někde po kolena a vzadu se jich svíjela snad metrová vrstva.
Z mušího moře vystupovalo devět obrovských nádherných aerodynamických strojů. Obrysy měly trochu rozmazané, protože byly docela obalené lesklými hemžícími se tělíčky. Supertajné superstroje poháněné reaktorem studené fúze. Na nic jsem nedbal, pustil jsem pušku a vyhodil Jonáše do vzduchu a ještě jednou a pod maskou jsem tlumeně řval radostí. Když Jonáš tak divně zamával rukama, postavil jsem ho na zem — myslel jsem, že mu netěsní protiatomový oblek.
Mořem much se k nám brodili mrtváci. Ti nejblíž už byli dost blízko. Nemohl jsem v mouchách nahmatat upuštěnou kádvojku, tak jsem si do rukou zhoupl hecklera.
Hrubé pažbičky mi padly do dlaní, vycvakl jsem pojistku a ryk palby bez tlumiče přehlušil i dunivé bzučení, z kterého svědila podlaha do pat a trnuly zuby. Kádvojka je mnohem účinnější zbraň než jakýkoli samopal, ale hluk dodával hecklerovi zdánlivou vládu nad hromy.
Mrtvák vždy zatančil krátký taneček, mozek mu vycákl na záda a tělo padlo, až se mouchy rozstříkly — na padlém mrtvákovi se okamžitě utvořila obrovská bzučící hromada.
Když Jonáš našel kádvojku, začali jsme postupovat podél stěny — dostřílel jsem zásobník heckleru a vzal si pušku. V hlavni se svíjely muší larvy, a protože jsem nechtěl riskovat, že se roztrhne,znovu jsem nabil samopal. Vzadu v hale byly zavřené dveře — první zavřené dveře, které jsem tu kromě těch vstupních viděl. Bylo na nich německé slovo LAGERS; tušil jsem, že by to mohlo znamenat SKLADY. Odemkl jsem je univerzálním klíčem a kromě much, které se do chodby za dveřmi nahrnuly s námi, tam žádné jiné nebyly.
Zářivky v chodbě byly podstatně slabší a modré a stěny byly natřené okrově žlutou barvou. Zvedl jsem prst — chodbou vanul slabý průvan a byl suchý a teplý. Zkusil jsem si poodtáhnout masku. Vzduch byl cítit betonovým prachem, olejem, barvami, něčím známým, ale neidentifikovatelným a trochu záchody — jako v každé podobné klimatizované prostoře. Jediný mrtvolný plyn mi stoupal z šatů.
Sundal jsem si masku — vousy se mi zadrhly do napružených utahovacích gum a bolestivě to tahalo. Všechny mouchy, které se s námi dostaly do chodby, ležely na zádech, bzučely a otáčely se na místě. To bylo to něco, co jsem cítil ve vzduchu, to známé neidentifikovatelné — plynný prostředek proti hmyzu. Představil jsem si centrální počítač, jak ho nejdřív nasadil proti mouchám v montážní hale, a když mrtvá tělíčka ucpala výdechy klimatizace, jak halu odpojil od oběhu.
Kvůli plynovému útoku jsou všechny důležité části podobných podzemních pevností samostatně hermetizovatelné. O dveřích a zabezpečovacích systémech vojenských objektů mi kapitán Žák vtloukl do hlavy snad opravdu vše. Byl jsem vyškolen speciálně na to, abych pomocí T-Klíče pronikl do podobného zařízení nepřítele a podnikl na něj plynový útok. Tankista — diverzant, dvojí, navzájem se příliš neslučující specializace. Ale který nepřítel by tušil, že obyčejný pancéřák, jenž má v bojových podmínkách průměrnou životnost sotva tři minuty, je vycvičený záškodník.
Jonášovi jsem protiatomový oblek zatím svléknout zakázal — nerad bych udělal podruhé stejnou chybu, a musíme otevřít ještě nějaké dveře — pokud nechceme zbytek života strávit v téhle chodbě. Kromě mrtvých much a zářivek byla úplně prázdná a měřila snad kilometr.
Rozhodl jsem se pro dveře vlevo — byly to jediné dveře vlevo v celé kilometrové stěně — byly zelené, plechové a šablonou na nich byla nastříkána velká bílá jednička.
Vyklepal jsem mrtvé mouchy z filtrů, nasadil si masku a univerzálním klíčem cvakl v zámku. Dveře měly široké gumové těsnění a za nimi bylo cosi jako malá přechodová komora, jejíž dveře šly otevřít, až když ty vnější byly zamčené. Zamkl jsem, odemkl a...
...a ocitli jsme se v ráji.
* * *
Sundal jsem si masku a chvíli polykal, abych vyrovnal tlak vzduchu mezi chodbou a obrovskou, nedozírnou, nedohlednou, gigantickou prostorou, v které jsme se ocitli. Nemám dostatek slov, abych velikost „místnosti” popsal. Není ji k čemu přirovnat, a kolik by se do ní vešlo fotbalových stadionů, si netroufám odhadnout.
Jedním slovem, byl to Velký Sklad (dvěma slovy).
Ve vojenském kursu se šuškalo, že prý existují sklady, z kterých by se dala kompletně vystrojit celá armáda — od jídla přes výzbroj a výstroj až po týlové zabezpečení, včetně vozidel. V jednom takovém Skladu jsme se s Jonášem právě rozhlíželi.
Strop byl asi tři a půl metru vysoko a řady modrých zářivek se táhly do šerých dálav jako svítící hadi a v těch dálavách je perspektiva splétala do tenkých provázků. Ve Skladu — co bylo podél zdi vidět — byly jenom regály a regály a miliony regálů; regály plné přísně vyrovnaných věcí. Vždy po desetimetrovém regálu byl kulatý betonový sloup podpírající strop a jednou za čas obrovský plošinový výtah — lépe „zdvihač” — a ve stropě nad ním poklop příslušného rozměru. Deska zdvihače a okraje poklopu byly natřeny žlutočernými pruhy.
Nejvíc mne fascinoval ten strašlivý a až nelidský pořádek. Typičtí Němci. Vše, kam jsem dohlédl, bylo přesně vyrovnané, zařazené, seřazené... na nejbližším regálu ležely sady pánví pro polní kuchyně — zelená držadla vyčnívající z igelitových obalů mířila všechna stejným směrem.
„Co tomu říkáš, hochu?”
Jonáš stál vedle mě, jako vždy neříkal nic, zíral a ani ho nenapadlo, že by si mohl konečně sundat kuklu.
* * *
Vpravo se táhlo těch pár regálů a vlevo v rohu bylo podél dalších regálů vidět cosi jako dřevotřískovou obytnou buňku. Ten roh vypadal v perspektivě Skladu nevelký, ale když jsme šli blíž, buňka se stále zvětšovala, až byla velká skoro jako malý dům. Už i skladníci v Čechách si vydupali podobné buňky — kdo prý má dýchat ten suchý, chladný, pro věci vhodný vzduch.
Ale takovéhle buňky tedy opravdu neměli.
Uvnitř této byla klimatizace, byly tam dvě malé ložnice, velká kancelář s počítačem, oddělená kuchyňka, vzadu místnost s kabelovou televizí, pohovkou, kobercem a popelníkem, vedle sprcha a záchod.
Ze zvyku jsem zkusil chromovanou pákovou baterii. Ozval se zvuk, jaký jsem nedoufal ještě kdy slyšet. Pleskání vody o bíle vykachlíčkovanou podlahu.
Dokonce tekla i teplá.
* * *