Se zaťatými zuby jsem se posadil a Jonáš mi podal kádvojku. Nemohl jsem si vzpomenout, kolik patron je v zásobníku. Buď jedna, nebo dvě. Jedna je určitě v komoře.
Zatímco mi dell diktoval cestu k saladinu (tak, abychom se vyhnuli zamořenému kancelářskému bloku), vyměnil jsem zásobník. Ten starý jsem strčil do kapsy a pak se konečně postavil. Opíral jsem se přitom o pušku, o Jonáše, ale hlavně o své sebeovládání.
Mezera v rozjíždějícím se poklopu už byla široká na tři popelnice. Na stropě byly vidět rezavé nýtované nosníky. Cizinci zatím vyčkávali dole ve Skladu.
Jonáš měl sluchátko od svého dellu v uchu a poslouchal ten můj. Když se chtěl rozběhnout naznačeným směrem, zastavil jsem ho. Pilulky už zabíraly a já dostával nezdravou odvahu — věděl jsem, že to je vedlejší příznak při předávkování.
Konečně bzučení zesílilo, a když špička první popelnice vykoukla nad okraj poklopu, už jsem mířil.
Výbuch otřásl podlahou a zkrabatil tlusté desky poklopu jako vafli. Otřes podlahy bodl do kotníků a ze stropu odpadly kousky betonu.
„Řekni: ‚To je zdrží!‘ — pokud možno temným hlasem,” vesele řekl Ten druhý. Cítil jsem, že jsem to s pilulkami přehnal.
Na druhou stranu, jenom díky nim jsem se dokázal proplést mezi rozpěrnými sloupy obrovské nakládací prostory, prolézt ventilační šachtou, rozbít filtry a spustit se výdechem klimatizace do fluidní spalovny.
Dopadl jsem na umatlanou násypku před drtičkou a Jonáš mi spadl na nohy. Opatrněji to nešlo.
Otevřel jsem dveře do chodby — vlevo byla pancéřová supervrata vedoucí ven, vpravo plechová vrata do montážní haly.
Při chůzi jsem nevěděl, na kterou nohu mám kulhat víc — v botě s utavenou podrážkou se navíc šlo strašně špatně a saladin bohužel stojí na druhé straně haly, než do ní vejdeme my. To bude sprint, přes halu, panečku, napadlo mne. Pod vlivem pilulek jsem z toho neměl strach a bylo mi to dokonce trochu k smíchu.
Pomaličku jsem otvíral vrata a rozšiřující se mezerou pozoroval vnitřek haly. U stropu se vznášela vrstva šedého dýmu a byla tam mnohem větší tma než obvykle. Střepiny ze zničených popelnic rozbily víc než dvě třetiny výbojek.
Mimo kotouče dýmu protahující se průvanem se nic nepohybovalo — tedy alespoň já jsem nic jiného neviděl. Noční brýle jsem si musel sundat už v prostoře nad Skladem, protože na zlomeném nose byly po pár krocích nesnesitelné. Jonáš mne provedl tmou mezi sloupy za ruku.
„Jdi kousek za mnou,” zašeptal jsem a pokrčený se vplížil do haly. Nikde nebylo slyšet žádné bzučení. To bylo dobré znamení.
Ozvalo se, až když jsme přešli široký nekrytý prostor, kde byl povrch podlahy zvrásněný, jak jsem v saladinu testoval řezání zatáček.
Vpředu nad viditelnými stroji se najednou vznášelo snad osm popelnic. Všechny divoce pálily.
Zběsilým skokem jsem se přenesl k podvozku nejbližšího saladinu a bolest v mém těle doslova vybuchla. Další pilulku už jsem si vzít nemohl. Následkem předávkování jsem měl už tak sotva pět minut jasného vědomí. Cítil jsem, jak hasnu.
„Podej mi ovládání plošiny! Rychle!”
Jonáš se smýkl a po podlaze mi poslal pancéřový kabel s krabičkou na konci. Zmáčkl jsem knoflík, elektromotory zahučely, a když se pod saladinem utvořil dostatečný prostor, vmáčkli jsme se do něj.
Cizinci, kteří na nás v hale čekali, dostali od svých kolegů ze Skladu hlášku. Před mou kádvojkou měli patřičný respekt.
Kdyby tak věděli, že mám sotva šest ran.
Ležel jsem na zádech, šedý spodek saladinu kousek nad hlavou, a bzučení se ozývalo ze všech stran. Cítil jsem, jak mi začínají tuhnout nohy a nemohl jsem vymyslet, co dál. U země páchl mrtvolný plyn, protože popelnice vyvrátily dveře z chodby od kancelářského a laboratorního křídla. Naštěstí se všechny mouchy už dávno udusily.
Opatrně jsem se posunul a vykoukl zpod saladinu. I ten nepatrný pohyb mne stál obrovské úsilí.
Bzučení popelnic se ozývalo opravdu všude — byli jsme obklíčeni a s puškou se pod strojem téměř nedalo manipulovat. Přesto jsem musel aspoň jednu z popelnic zasáhnout. Mimo to, že jsem věděl, že nemám šanci halu přeběhnout, to byl celý můj plán.
Odsunul jsem se nazpátek a zašeptal Jonášovi do ucha: „Jednu střelím. Až vybuchne, vyrazíš, jak nejrychleji můžeš. Klíč zmáčkni až u saladinu — rychle dvakrát po sobě. A pozor, ať nejsi moc blízko, jinak ti dveře urazí makovici. Dovnitř vlez co nejrychleji, zavřou se samy. Pak přijeď pro mě.”
Jonáš vytřeštil oči.
„Já bych se musel plazit — ty můžeš utíkat. A díval ses, jak řídím, ne?”
Kývl.
„Jdu na to, připrav se,” nedal jsem mu čas na protesty. Cítil jsem, že za pár okamžiků už nebudu schopen jasně přemýšlet. Pokud tohle bylo jasné přemýšlení.
Hlaveň kádvojky klepla do pancíře nad námi, ještě jsem trochu popolezl, aby mne částečně zastínil náboj kola, nadechl se a vykulil se skoro ven.
Popelnice pálily, než jsem vůbec zdvihl pušku. Naštěstí jedna byla zrovna nade mnou, tak nemohla střílet, a pro ty ostatní jsem byl ve špatném úhlu — všechny blesky šly mimo.
Stiskl jsem spoušť a spíš náhodou zasáhl tu popelnici nad sebou. Projektil jí prorazil dno.
* * *
Exploze mne mrštila zpátky pod stroj a vyrazila mi dech. Dýmající střepiny bzučely, skřípaly po pancíři a zasekávaly se do podlahy jako šurikeny.
Když jsem si přestal krýt hlavu, Jonáš už pod saladinem nebyl — zalehlýma ušima jsem slyšel jen basové bzučení popelnic a cosi jako pleskání podrážek. Modravé světlo výbojů blikalo jako šílený policejní maják. Z houstnoucího mrtvolného plynu mi začínaly slzet oči.
„Ať doběhne. Jenom ať doběhne,” drmolil jsem polohlasně a ve vlnách vracející se bolesti jsem pomalu ztrácel vědomí.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pak mrkání blesků ustalo a v uších mi praskalo jen sluchátko dellu — bzučení popelnic zmizelo. Pak se ozvalo takové divné mlaskání, kovový náraz, a třísettunový saladin nade mnou se široce rozkýval. Pak jakoby z nebe spadl pár malých nohou v mokrých maskovacích kalhotách.
Co jiného by mohlo rozkývat saladin, než náraz jiného saladinu.
„Tos neslyšel, jak to cvaká?!” tmělo se mi před očima a měl jsem pocit, že by můj krásný nový saladin neměl mít odřený lak.
Jonáš se mi snažil pomoci; tahal mne, tlačil mne, ale mně se všechno zdálo nějak daleko, mimo dosah a jinde, než by mělo být. Navíc se mi vůbec nechtělo hýbat.
Pak se ozvalo bzučení popelnic — to ve mně probudilo kráčivý reflex. Cizinci zjistili, že náš stroj je prázdný, a rozhodli se zaútočit. Nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem nechal automatickou obranu zapnutou. Asi ne, to by na nás v hale žádná funkční popelnice nečekala.
Potácel jsem se ty tři kroky k otevřenému průlezu, který vypadal jako obdélníková skvrna temnoty zavěšená v kouři, a připadalo mi to jako hodinová túra a pod nohama mi skřípalo sklo z rozbitých výbojek. Jonáš už byl nahoře, tvářil se zoufale a z nosu mu visela dlouhá nudle. Viděl jsem, jak se nudle kývá sem a tam, sem a tam a strašně jsem si chtěl sednout. Jonáš ke mně natahoval ruce.
Pak jsem uviděl popelnici.
Vystřelila mi přímo do obličeje. Modrý blesk šlehl tmou a měl jsem pocit, že mi doslova roste v očích. Než jsem je zavřel. Pak to suše prásklo.
Otevřel jsem víčka a zjistil jsem, že se mi nic nestalo. Kousek před očima mi mizeli takoví malí svítící hádci.
„Díval jsem se skrz pancíř.” Jak jsem pomaličku formuloval tuto větu, pozadu jsem se vyhoupl do průvlaku a zadkem balancoval na jeho hraně. Vypadalo to, že se spíš zřítím na podlahu, než že se dostanu dovnitř. Naštěstí mne Jonáš převážil na správnou stranu. Přitom ho zasáhl do hrudi blesk. Pak se veřeje průvlaku zabouchly. Po bradě mi tekly sliny.
Pak všechno zhaslo.
* * *
Jsme v hale, zavřeni v saladinu, už sedmý den. Popelnice nezapomněly, co se stalo jejich kolegyním, když jsem do stroje vlezl poprvé, a tak se za celou dobu neukázala ani jedna. Senzory ale ze všech chodeb vnímají bzučení.
Jak strašně jsem se cítil, tak má zranění nebyla vážná. Když jsem se probral poprvé, s hrůzou jsem spatřil Jonáše, jak leží na podlaze kus za mnou. Bylo to pět hodin, co jsme se dostali do saladinu, ale už jsem dokázal vstát. Hlava mne bolela úplně příšerně, ale dobře jsem si vzpomínal, jak Jonáše zasáhl ten poslední blesk.
Proto ta hrůza. Naštěstí jenom spal. Měl sežehlou vestu a na spánku tmavou podlitinu. Neprůstřelná vesta blesk spolehlivě zastavila a nejvíc mu ublížilo, že ho rána narazila na hranu palandy. Dokázal jsem ho dokonce zdvihnout a položit na horní postel a přikrýt spacákem.
Pak jsem zase omdlel.
Jak se mi tmělo před očima, prolétla mi hlavou jasná myšlenka Toho druhého: ‚Kolikrát ještě...‘ asi chtěl doříci ‚omdlíš‘, ale to už jsem omdlel.
* * *
Když jsem se probral podruhé, ležel jsem stále na zemi, ale byl jsem přikrytý. Před očima jsem měl úzké skříňky se zásobami a hlava už mne tak nebolela. Jonáš spal zabalený ve spacáku na spodní palandě a jeho ruka vyčnívající přes okraj mi visela nad hlavou.
Vstával jsem sice asi čtvrt hodiny, ale povedlo se. Vrátil jsem Jonášovu ruku do postele a začal se věnovat sobě. Šaty jsem měl stále nepříjemně vlhké, jak se nad troskami buňky snášel umělý déšť. Připadaly mi hnusně mazlavé. Jak jsem si to uvědomil, roztřásla mne zimnice.
Svlékal jsem se dalších dvacet minut.
* * *
Přestože to tak strašně bolelo, má zranění opravdu nebyla zlá. Puchýře, příškvarky, modřiny, boule. Jenom na boku, kam mne zasáhl výboj, který mne vyrval z čelistí poklopu, jsem měl ošklivou spáleninu. Před smrtí mne ochránil lem vesty, a hlavně vodou nasáklé kevlarové kalhoty. Vestu jsem mohl rovnou zahodit a z kalhot v místě zásahu zbyla jen stříbročerná osnova z těch nezničitelných vláken. Černá kůže na ráně se olupovala a živé, zanícené maso pod ní chorobně páchlo.
Také průstřel od odražené střely v levém bicepsu nebylo jenom škrábnutí, ale opravdový průstřel. Ale pokud jsem mohl posoudit, kulka svalem jen projela a jakýmsi zázrakem ho nepotrhala.
Takže nejhorším zraněním byl zlomený nos. Trčel mi z obličeje jako něco modrého, křivého, obrovského a cizího. Cizí byl jen do chvíle, než jsem se ho byť sebeopatrněji dotkl. Pak bolel víc, než jak jsem kdy co bolet zažil. Jako by mi mezi očima vybuchoval jeden tříštivý granát za druhým.
„Skoro pohoda,” zaskuhral jsem. Protože mne znovu roztřásla zimnice, vlezl jsem do sprchy, zatáhl kruhovou zástěnu a pustil horkou vodu.
Nebyl to nejšťastnější nápad.
Když mne přešly mdloby a dokázal jsem se zdvihnout, byl jsem aspoň čistý. V popáleninách už mi jen tupě pulsovalo; veškerá bolest, která v nich byla, odbolela v uplynulé minutě.
Zvlášť ta v boku byla pekelná.
* * *
Následující dny jsem se mazal mastí na spáleniny a píchal si triády. To mne stálo nejvíc sil. Rány se po nich ale zajizvovaly téměř před očima. Lékárna saladinu je vybavená mnohem lépe, než byla lékárnička jednotky speciálního určení.
Jonáš, kterému k vyléčení stačil pouhý dvanáctihodinový spánek, mi starostlivě vařil výživná jídla, a protože kromě ŠKOLY HROU neměl co na práci, snažil se uklízet. Jeho jídla se skoro nedala jíst a krev po koberci rozmazal do obrovských skvrn. Navíc mi tak třikrát za den pantomimicky předváděl, jak jel se saladinem. Celou cestu odcouval.
Už jsem se opravdu těšil, až se zase budu moci normálně hýbat.
* * *
Šestý den se mi to začalo dařit, sedmého k večeru byl pohyb téměř bez problémů.
Problém byl, že nemůžeme ven. Ani ze saladinu, ani se saladinem z haly. V chodbách bylo podle senzorů plno popelnic, hala byla plná mrtvolného plynu a ta pancéřová vrata na tankodrom nešla otevřít. Zkoušel jsem se připojit přes palubní počítač k centrálnímu a nějak ho přimět, aby vrata odemkl, ale centrální počítač nereagoval.
K večeru osmého dne jsem zacouval do chodby až k pancéřovým vratům a pokusil se pomocí dellu bezkontaktně připojit na ovládací kabel, stejně jako jsem to udělal s plošinou ve Skladu. Musel jsem pootevřít průlez — oba s Jonášem jsme měli protiatomové obleky — já si plynovou masku kvůli nosu nenasadím ještě pěknou dobu. Dell se bez problémů připojil, displej na chvíli ztmavl, pak se objevila předpokládaná průměrná doba splnění úlohy: 1 456 233,339 let.
„Tolik času asi nemáme,” řekl Ten druhý.
„Asi ne,” řekl jsem já a zavřel průvlak.
Když jsme vjeli zpátky do haly, tři oranžové kontrolky zhasly a nahradily je zelené; zbraně zas mají dostatek prostoru k manévrování. Jedno ze světélek bude svítit červeně, dokud si klimatizace neporadí s mrtvolným plynem. Po pár minutách už svítilo oranžově, pak konečně zeleně. Stáhl jsem si kuklu, přestože to uvnitř stroje ještě ošklivě smrdělo.
Saladin je naštěstí soběstačný, dokonalá klimatizace, recyklace vody, zásobník na nerecyklovatelné odpady... Jenom nesmíte zapomenout naplnit nádrž na pitnou vodu. Naštěstí jsme měli dost džusu a sodovky, a tak v rámci recyklačních procesů pitná voda pomalu a utěšeně přibývala. Podle přístrojů je sice pitná, ale nějak jsem se nemohl odhodlat vyzkoušet to.
Džusů bylo opravdu dost.
Pomalu jsem si svlékal protiatomový oblek — pomalu nejen proto, že mne pohyb pořád trochu bolel, ale i proto, že potom zase začne nuda. Přizpůsobení si saladinu na míru se ukázalo jednodušším, než jsem čekal: Dell dokázal zfalšovat povolení velícího generála. Na to, jak s tím v Průvodci ovládáním strašili, ukázalo se povolení jako pouhá elektronická formalita.
Saladin mne nyní poslouchá doslova na slovo. Navzorkoval jsem seznam doporučených povelů, na které se budou aktivovat jednotlivé funkce. V normálním i bojovém provozu nemusím používat ani klávesnici, ani knoflíky, ale stačí říkat rozkazy buď do maličkého mikrofonu na ohebném drátku, nebo některé speciální i jen tak. Stroj mi bude odpovídat do sluchátek. Mikrofonek jsem si připojil do zástrčky v řidičských brýlích.
Včera v noci jsem v rámci testů jezdil po hale a připadal si jako námořní kapitán. Rozkazy byly jako: „Pomalu vpřed” nebo „Tři čárky doleva, plný plyn” nebo „Stop”.
Ani při manévrování se neukázala jediná popelnice. Vyvrácenými dveřmi bylo vidět do okrové chodby, a když jsem si najel k boční zdi, tak i na vrstvy plesnivějících muších těl v chodbě kancelářského a laboratorního křídla. Nic jiného. Popelnice ale byly z obou chodeb stále slyšet.
Pečlivě jsem složil a uklidil oba protiatomové obleky a šel spát.
* * *
Vzbudil jsem se a automaticky pohlédl na hodinky. Dělit dny na „dny” a „noci” ztratilo smysl už v buňce, ale ze zvyku jsem to dodržoval. Napadlo mne, jak dlouho jsem neviděl sluneční světlo.
Jonáš seděl u svého dellu a používal velký monitor před pravým sedadlem jako tabuli — řešil nějaké hrušky a jablka. Palubní počítač si od Jonáše nechá líbit skoro to samé co ode mne. Jonáš má zablokovaný přístup jen k některým speciálním funkcím a u nebezpečných akcí má ztrojený systém ověřovacích dotazů.
Vstal jsem a opatrně si nasadil řidičské brýle (nos mne stále bolí) a rozhlédl se. V hale se nic nezměnilo — stále stejný nejpatovější pat.
Když už mne to slůvko napadlo, zahrál jsem si s dellem šachy. Po dvou hodinách jsem zjistil, že na třetí úroveň ho neporazím asi nikdy.
Venku se stále nic nezměnilo. Přítmí a nepořádek.
„Víš, co je zvláštní?” zeptal se Ten druhý.
„Všechno. Nic.” Odpověděl jsem.
„Že je tady po těch zničených popelnicích sice spousta střepin a úlomků, ale ani kousek nějakého organismu.”
„Hmm. Třeba jsou to jenom stroje.”
„Inteligentní stroje? Civilizace strojů?”
„Spíš něco jako hodně autonomní roboti.”
„To nemyslím,” pochybovačně zakroutil mou hlavou Ten druhý. „Takový robot by tebe ani Jonáše tolikrát neminul. Vůbec, přemýšlel jsi, že nás třeba nechtěli zabít naschvál?”
„Přemýšlel, ale to se mi taky nezdá. Spíš si myslím, že se jim v uzavřených prostorách špatně manévruje a tím i špatně míří — obzvlášť tak hluboko pod zemí. Musejí nějak ovládat gravitaci, a tady ji mají nejen zespodu, ale ze všech stran. Představuju si, že to pro ně je, jako když se člověk pohybuje ve vodě. Ale máš pravdu, kdyby to byly stroje, tak by se dokázaly rychle přizpůsobit.”
„A kde tedy jsou organické zbytky?”
Opatrně jsem se dotkl nosu — strašně mě svědil: „Třeba jsou to právě ty organismy, co v popelnicích vybuchuje. Kontakt s kyslíkem, samovznícení... něco jako sodík ve vodě...,” zmlkl jsem.
„To by mohlo být,” řekl Ten druhý.
Pak jsem další hodiny a hodiny seděl a zíral před sebe. Tiché klapání, jak Jonáš používal klávesnici dellu, mi začínalo strašně jít na nervy.
Devátý den večer jsem si musel do sluchátek pustit hudbu, abych Jonáše neslyšel ani dýchat, a k obědu, který uvařil, jsem nešel.
Desátý den jsem už nevylezl ze spacáku. Když jsem se šel napít, Jonáš se pod mým pohledem přikrčil.
Jedenáctý den jsem se rozhodl, že vezmu kádvojku a pokusím se proniknout k troskám buňky a najít T-Klíč. A to i přesto, že senzory saladinu hlásily právě z okrové chodby největší aktivitu popelnic. A ani ne tak z okrové chodby jako ze Skladu — vypadalo to, jako by ho vyklízely.
Přemýšlel jsem proč asi. Na co Cizincům budou ručníky a polní kuchyně a uniformy a ledničky a útočné pušky a stohy zelených trenýrek.
* * *
Naposledy jsem zkontroloval zbraň a pak, zrovna když jsem se chystal převléci z županu do vhodnějšího oblečení, z okrové chodby něco vylétlo. A znovu a znovu.
Počítač vydal výstrahu, ještě než ty věci vylétly, tak jsem si stihl nasadit řidičské brýle.
Byly to tři malé lesklé diskovité stroje s velkou přísavkou na spodní straně. Podobné přísavky se používají na protitankových skákajících minách — taková mina (ne větší než podšálek) se vymrští ze země, přisaje se na spodek tanku, kumulovaným výbuchem propálí pancíř a posádku proměněnou v připálenou kaši vystříkne dírou po urvaném poklopu vysoko do nebe.
„Pal!” řekl jsem. Lesklé stroje divoce létaly halou a měly smůlu, protože nás nemohly nalézt.
Saladin zavibroval, jak vulcan vyplivl tři kratičké dávky. Tři téměř současné exploze se slily ve vlnu žáru a hořících kusů roztrhané podlahové krytiny. Jak jsem měl nasazené řidičské brýle, zdálo se, že mi to letí přímo do obličeje. Instinktivně jsem uskočil a bacil hlavou do sklopené horní palandy.
Výbuch byl tak silný, že saladina zhoupl.
Největší škodou byla boule na mém temeni.
* * *
Ty tři první bezcílně poletující miny byla léčka. Ty další už věděly, kde jsme.
* * *
Vulcan plival ocel a výbuchy min do nás bušily jako gigantické pěsti. Snažil jsem se zavázat pásek županu a otřesy stroje mi podrážely nohy. Jenom jsem pevně věřil, že pancíř opravdu vydrží i zásah jaderným granátem. Ale na druhou stranu, o zásahu mimozemskou přísavnou náloží se ve výčtu kvalit nic nepsalo.
Pak bylo ve vzduchu tolik prachu, kouře a úlomků a mezi nimi tolik létajících min, že počítač přestal stíhat. Musel vulcan před obzvlášť silnými čtyř a pěti explozemi schovávat do lůžka. A přes tu neviditelnou bleskurychlost, s níž se zbraň znovu vymršťovala, jedna mina proklouzla.
Hned po ní druhá a třetí.
Viděl jsem je, jak se přisály k pancíři — v brýlích to vypadalo, jako bych je měl připlesklé na sklíčkách.
Přisály se, ale v tom samém okamžiku sklouzly na podlahu. Než vybuchly, stačilo mi blesknout hlavou, jak jsou amorfní optické krystaly dokonalé — neudrží se na nich nejen bláto a prach, ale ani mimozemská létající mina.
Pak tedy všechny tři miny vybuchly. Naráz.
Naštěstí už jsem seděl v křesle a byl jsem připoutaný. Jinak by mi ten zběsilý kopanec poškodil páteř. Levá strana stroje vylétla snad o metr do vzduchu, amortizér křesla přetíženě zakvílel a všechno bylo na okamžik šikmo. V čerstvě zahojených ranách mne zabolelo. V nose obzvlášť.
Po pultě přede mnou se rozblikala červená a oranžová světélka. Než stroj dopadl zpět na kola, svítila už jen dvě oranžová a i ta vzápětí vystřídala zelená. Po servisním monitoru se řítily záplavy hlášení.
„Pašák!” zašeptal jsem a pohladil saladin po tunelu.
Na všech explozích bylo přízračné, že naprosto nebyly slyšet. O tom, z čeho je vnitřní izolace pancíře, nebylo v Průvodci ovládáním ani slovo.
„Kam na nás s minama!” zavýskl Ten druhý. Jonáš seděl připoután vedle a z brady mu trochu tekla krev — po posledním trojvýbuchu mu z rukou vylétl dell a zranil ho.
Ale kupodivu, když se na mě otočil, usmíval se.
I já jsem se cítil nejlépe za posledních jedenáct dní.
Konečně se něco děje.
* * *
Všechny ty miny byla léčka.
Hlavní útok přišel zezadu.
* * *
Miny přestaly létat stejně nečekaně, jako začaly.
Kolem saladinu vířily temné mraky dýmu, a byly temné i v režimu násobeného světla — nepřežila jediná zářivka a požáry uhasly nedostatkem kyslíku.
Na „střeše” saladinu se zatím usazoval prach. Poznal jsem to z toho, že při pohledu nahoru byla tma větší než při pohledech do boků. Tma nahoře byla navíc skvrnitá, jak se prach usazoval nepravidelně. Stačí rychlost vyšší než pět kilometrů za hodinu a prach sklouzne jako po ledě.
„Pohyb na šesti hodinách,” ozval se hlas palubního počítače. To je z letecké terminologie a znamená to, že se něco hýbe vzadu. Palubní počítač nezaútočí na neznámý předmět, dokud ho neoznačím za cíl slovem ‚Pal!‘.
„Jenom mrtvák,” řekl Ten druhý. Šeredná zaprášená tvář se přitiskla k pancíři a od prstů po nátěru stékaly tmavé kousky, jak se pokoušel prodrápat dovnitř.
„Pohyb na šesti hodinách.”
„No jo pořád,” řekl jsem. Napadlo mne, že by se, než se dým usadí, dalo proklouznout pro T-Klíč.
Saladin se otřásl. Otočil jsem hlavu a nevěřícně se podíval na mrtváka. Přece nemůže otřást...
Za mrtvákem čněl mohutný černý stín.
Strhl jsem si řidičské brýle — radar mi zatím na hlavním monitoru zobrazil zelenými, modrými a červenými čarami celý vnitřek haly. Kvůli lepší orientaci byly stěny naznačeny jen konturami — pohled byl jakoby od stropu. Viděl jsem šest saladinů, jeden modrý křížek a těsně za ním červený bod, který se sléval s dlouhým červeným obrysem.
„Co to sakra je?!”
Jonáš si lepil na bradu náplast, a tak zdvihl hlavu až po mých slovech. Místo hrušek a jablek viděl totéž co já. Kdo někdy sledoval obrázek z podobného vojenského radaru, ví, že modří jsme „my”, zelené jsou překážky a červený je nepřítel.
Ten červený hranatý obrys nás začal tlačit dopředu.
Dupl jsem na brzdy. Pohyb se trochu zpomalil — měnící se číslo v rohu levého monitoru udávalo, že jsme tlačeni rychlostí deseti metrů za minutu. Než jsem šlápl na brzdy, bylo to dvaadvacet metrů za minutu. Ta věc za námi musela být ještě mnohem těžší než saladin.
Zařadil jsem ‚Zpět‘ a přidal plyn.
Na servisním monitoru se skoro okamžitě objevilo schéma našeho pohonu. Nejdřív zabírala jen přední náprava, pak se rychle přidala druhá, třetí i čtvrtá. Saladin se roztřásl, až mi začaly drnčet zuby. Pak se začaly uzavírat diferenciály. Rychlost, kterou nás ten cizí stroj tlačil, poklesla na čtyři metry za minutu.
Mrtvák se dostal mezi čelo Cizince a nás a rozplynul se. Nedovedl jsem si představit věc, která dokáže utlačit vzpínající se třísettunovou masu saladinu — navíc opatřeného pneumatikami, které jsou schopny dosáhnout na tom kterém povrchu maximální možné přilnavosti.
Cizinec nás očividně chtěl namáčknout na zeď — podle radaru už to bylo jen kousek. Vlastními silami se nebudeme schopni osvobodit, obloží nás výbušninami a vystřelí na měsíc.
Co mám dělat, co mám dělat, co sakra mám dělat?! křižovalo mi hlavou.
„Drž se!” zařval jsem na Jonáše, přestože bylo možné mluvit docela potichu. Jedinými zvuky bylo řinčení špatně upevněných věcí a tlumené vytí našich turbín.
Přeřadil jsem ze zpátečky na jízdu vpřed, sevřel obě křídla volantu, dal plný rejd vpravo a dupl na plyn. Při takovém manévru je na dostatečně kluzkém povrchu saladin schopen piruety.
Od kol létaly kusy podlahové krytiny a betonu, cizí stroj nám narazil do boku, pak jsem za zoufalého pískání signalizace narazil bokem radlice do stěny a pak do nás podruhé narazil Cizinec a přiskřípl nás mezi sebe a zeď.
Dupl jsem na plyn, kola začala bezmocně prokluzovat, zařval jsem „Forsáž!”, turbíny zavyly, saladin se jakoby přikrčil a po několika nekonečných sekundách se vyrval.
Na příkaz ‚Forsáž‘ stroj akceleruje z nuly na sto za 2,9 sekundy. Akutně ale hrozí poškození turbín, a hlavně přetížení reaktoru.
Jak jsme se vytrhli, zrychlení mne zarazilo do sedačky — během okamžiku jsme jeli šedesátkou. Dupl jsem na brzdy, ale mohl jsem jen s hrůzou sledovat, jak se na radaru blíží protější zeď.
Brzdy po počátečním škubnutí vůbec nezabraly.
Sedět v třísettunovém kolosu, který jede jako saně ze zledovatělého kopce, je nepěkný pocit. Dají se tak maximálně zavřít oči.
K očekávanému nárazu nedošlo.
Saladin začal z nějakého neznámého důvodu prudce zpomalovat a zastavil 0,3 metru před zdí.
Přesně.
Náraz to sice nebyl, ale přesto mi pásy málem zlomily klíční kosti. Najednou jsem jasnozřivě věděl, co se stalo: Jak jsem v té rychlosti dupl na brzdy, kola se zablokovala a strašlivá hmotnost stroje roztrhla podlahovou krytinu a ta se rolovala a krabatila před námi a u zdi fungovala jako tlumič.
Okamžik jasnozřivosti pokračoval — cizí stroj se do haly musel nějak dostat — jediný možný způsob byla ta neodemknutelná vrata na tankodrom.
„Doufám, že za sebou nezavřeli,” zachrčel Ten druhý.
„Dobrý?” zachrčel jsem na Jonáše. Měl zavřené oči, bílé rty a prsty křečovitě zaťaté do boků sedadla.
Kývl hlavou.
Teď kde ta zatracená vrata do chodby ven jsou. Podle radarového obrazu jsem se nějak nemohl zorientovat. Navíc jsem neviděl ostatní dva maskované saladiny.
„My jsme křížek, před námi je zeď...” horečně jsem si ukazoval po hlavním monitoru a snažil se uklidnit, „...tady to jsou nenatřené saladiny, tady to nepřítel... Ale kde jsou ty zatracený vrata!” Na malém monitoru vpravo bylo stále vidět jen tmavou, neprůhlednou masu vířícího dýmu.
„Musí to být tady!” píchl jsem prstem do rohu obrazovky.
Nebylo.
Zato, jak jsme se pohnuli, pohnul se i červený obrys. Cizinec se zřetelně orientoval podle mlaskavých zvuků našich kol.
Zahnul jsem doprava a jel těsně podél zdi a ta zatracená vrata pořád nikde nebyla.
Byla až na čtvrtém, posledním možném místě, pět metrů vlevo od bodu, kde se předtím po skluzu na utržené krytině saladin zastavil. Celou dobu dým na pravém monitoru intenzivně blikal, jak do nás cizí stroj sázel výboj za výbojem. Bylo to, jako by do saladinu kopal kůň.
Už skoro v chodbě mne napadly dvě věci: že ji může blokovat druhý nepřítel a že jsem obrannému systému nepovolil (sakra!) palbu.
„Pal!” zařval jsem. V té chvíli jsme ale zmizeli v chodbě a kontrolky zbraní se rozzářily oranžově. Na servisním monitoru zablikalo: AKTIVACE OBRANNÝCH SYSTÉMŮ NEMOŽNÁ.
Žádný stroj Cizinců v chodbě nebyl. To byla dobrá zpráva. Druhá dobrá zpráva byla, že ty zatracené pancéřové protijaderné dveře byly dokořán — křídla z dva metry silné vrstvené oceli byla schovaná ve zdech.
Z pravého monitoru se rozlilo kalné bílé světlo. Radarový obraz na hlavním monitoru blikl a také ho nahradil panoramatický pohled do bílé mlhy.
Narazil jsem si řidičské brýle, udeřil se přitom do nosu, vytryskly mi slzy, a najednou jako bych opravdu jel na saních — všude kolem bílo a po stranách se řítily tmavé obrysy smrků s větvemi svěšenými pod vrstvami mokrého sněhu.
V mlze bylo vidět sotva na dvacet metrů a do toho hustě pršelo.
Nikdy jsem neviděl hezčí počasí.
Otočil jsem se na neviditelného Jonáše:
„Byls’ někdy v Itálii?!” Jeho mimickou odpověď jsem vidět samozřejmě nemohl.
Připadal jsem si po dnech v betonovém hrobu jako pták.
* * *
Kus za vraty začínal tankodrom.
Stroj Cizinců se řítil za námi a měl to o to snazší, že mu stačilo sledovat stopy našich kol. Já jsem musel hledat cestu — nebylo to ale nic složitého — palubní počítač se napojil na vojenský satelit. Ve sluchátku na levém uchu se mi ozývaly povely, kam, po kolika vteřinách a jakou maximální rychlostí mohu/musím zatočit. Je to obdoba elektronického spolujezdce používaného soutěžními jezdci, než byly soutěže jako neekologické zakázány.
Mrzelo mne, že stroji nemohu předat veškeré řízení, ale za takovýchto jízdních podmínek je lidský řidič podporovaný počítačem rychlejší než samotný počítač.
Ty podmínky byly opravdu děsné, mírnější slovo nelze použít: svažitý tankodrom pokrytý metrovou vrstvou mokrého rozbředlého sněhu.
* * *
Neviditelná radlice rozstřikovala gejzíry špinavé břečky a třísettunový stoj se smýkal v divokých zatáčkách a skákal přes hluboké, tanky vyryté rigoly. Přesto se nepřítel stále přibližoval. Když mám nasazené řidičské brýle, počítač mi údaje zobrazuje jakoby do vzduchu. Cizinec ztrácel v zatáčkách, ale na rovinkách tvrdě dotahoval.
Pak už byl tak blízko, že mi ho počítač mohl ukázat v reálu. Zobrazil mi ho sice v místě pravého monitoru, který se obvykle používá na couvání, ale stejně mne to k smrti vyděsilo, protože to vypadalo, jako by proti nám jel ještě jeden. Pak jsem kolem pohyblivého, mlhou rozvlněného obrázku postřehl oranžový rámeček.
Stroj Cizinců měl ostrou agresivní příď, vznášel se nad zemí a vypadal nejspíš jako nízký černý ponton. Antigravitace, jak jinak, proto dokázal utlačit i saladin. V zatáčkách jako by dostával smyk — ačkoli právě ty měly být jeho silnou stránkou.
Bohužel, jedním z hlášení, které mi blikalo v zorném poli, byla i zpráva o nemožnosti střelby z kanónu. Předpokládaná úspěšnost zásahu při těch skocích a otřesech nebyla ani deset procent.
Ani Cizinec nestřílel.
„Jáááá!” zařval jsem.
V saladinu najednou panoval stav beztíže.
Sníh byl najednou pět metrů pode mnou.
Přece jen devadesát kilometrů za hodinu bylo na tankodrom moc.
Letěli jsme snad padesát metrů a při dopadu vystříkl sníh a bahno tak intenzivně, že to stromům v okolí pozuráželo větve. Zvenčí to muselo vypadat jako výbuch. Radlice se zařízla do rozmočeného jílu pod sněhem a bořila se hloub a hloub, že jsem měl pocit, že za námi zůstane spíš tunel než stopa. Amortizéry sedadel kvílely a štěpinky skloviny, jak mi scvakly zuby, řezaly do jazyku.
Saladin ještě jednou poskočil, prudkým kontra jsem vyrovnal smyk, odnesl to strom a jelo se dál.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak obrovský skok zdolal Cizinec — dopadl plochým spodkem vedle kráteru po saladinu — rozstřik byl přinejmenším stejně impozantní.
Po pancíři nám stékal bahnitý sníh; vypadal jako černé neprůhledné potůčky. Blahořečil jsem dokonalé odpudivosti krystalového povlaku — jinak by se saladin už dávno proměnil v hroudu rychlého bláta. Jak ze svého břečkou a jílem obaleného přístroje vidí Cizinci, jsem srdečně nechápal.
* * *
Potřebovali jsme se dostat někam na cestu. Počítač mne navedl na tu, kterou jsme před třemi měsíci k podzemní Základně přišli.
* * *
Prudké stoupání, a vylétli jsme z lesa na prostranství před tankovými garážemi. Nevybral jsem ostrý smyk a levý zadní roh saladinu smetl zeď jedné z přízemních ubikací. Jak se našich tři sta tun valilo bokem, hrnulo neuvěřitelný válec mokrého sněhu — když dopadl na ubikaci i on, odnesl ji jako lavina.
Cesta ze Základny byla plná strojů, podobných tomu, co nás pronásledoval. Pouze nebyly černé, ale zelené (jako ty snadno zničitelné popelnice) a byly tak třikrát, možná čtyřikrát větší. Letmo jsem zahlédl, jak majestátně připlouvají odněkud z lesa. Tam někde musely být vjezdy do nakládací prostory nad Skladem.
„Pal!” řekl jsem. Bylo jich tolik a tak pomalých, že tentokrát byla předpokládaná úspěšnost zásahu skoro dvaadevadesát procent.
Zablesklo se, do saladinu udeřila velká gumová palice, jeden z nákladních strojů zakopl, otočil se ve vzduchu a vybuchl. To vystřelil mauser.
Výbuch náklaďáku byl nečekaně silný. Saladinem to smýklo až do lesa — smrky se kácely, rozštípány na obrovské kusy. Dupl jsem na plyn a obloukem namířil zpátky k cestě. Na stromy jsem nebral ohledy. Podle toho, na kterou stranu šípové radlice narazily, to s námi vždy trochu zacloumalo.
Saladin šikmo prolétl příkopem, vyskočil a dopadl na cestu. V lese po nás zbyl solidní průsek. Radlice se zabořila do zádě mimozemského náklaďáku, roztrhla ji a odmrštila stroj do lesa na druhé straně cesty. Z trhliny se do sněhu sypaly zelené hadry a zelené krabice a zelené balíky — vypadalo to jako zelené vnitřnosti.
Druhý cíl si kanón našel už ve větší dálce.
Radlice právě načínala další z nemotorných náklaďáků a tlaková vlna se tentokrát přihnala zepředu a narazila ho na nás. Začal se kolébavě točit, stále rychleji a rychleji, a z díry po radlici létaly ocelové přilby.
Do boku sladinu prásklo několik slabých blesků — z mlhy v sebevražedném pokusu vylétly dvě černé popelnice. Vulcan krátce zavibroval — výbuchy popelnic byly proti výbuchům nákladních strojů směšné.
Pozurážené větve a vrcholky smrků padaly všude kolem.
Další náklaďák se mi zoufale snažil klidit z cesty: stačil malý pohyb volantem a okraj radlice mu rozpáral bok.
Přes svou bezbrannost nás velké stroje hodně zdržely.
Najednou mne pojal pocit, jako by mi někdo urval pohled od očí — strašlivá rána přišla šikmo z boku.
Do saladinu plnou rychlostí narazil ten pancéřák z haly. Koutkem oka jsem zahlédl, jak mu po nízkém agresivním čele přejela záplava jisker a dva nebo tři oslňující záblesky — vulcan i kanón proti němu byly neúčinné.
Saladin zase vlétl do lesa a zase padaly stromy. Strhl jsem volant a dupl na plyn. Turbíny zavyly, kola zabrala a za zádí vylétly fontány sněhu a třísek. Prudkým smykem, který srazil několik dalších stromů, jsem doslova oblétl pancéřovaného Cizince, vyjel na cestu před ním, zakontroval jsem, bokem rozmáčkl další náklaďák, znovu kontra a už jsem byl na cestě rovné — dokonce předkem ve správném směru. Bylo to tak rychlé, že to byla spíš náhoda než můj řidičský um.
„Radlice dolů!” zařval jsem. „Jonáši, drž se fest!”
Radlice odmrštila kmen ležící přes cestu a zabořila se pod záď náklaďáku před námi.
Zezadu do nás švihaly blesky zběsile akcelerujícího pancéřáku.
Radlice záď náklaďáku vykopla do výšky a těžce naložený stroj udělal kotrmelec přes špici. Antigravitační motory kotrmelec zpomalily natolik, že jsem pod strojem stihl projet.
Skoro.
Zřítil se nám dozadu na „střechu”. Špice saladinu najednou mířila k nebi. Zadupl jsem plynový pedál do podlahy — saladin poskočil, chvilku jel po prokluzujících zadních kolech a dopadl na cestu, až se rozstříkla do stran. Všechno bylo tak nečekané, že pancéřák nestihl zrušit poslední výboj a zasáhl místo nás převrácený náklaďák.
Výbuch nás vystřelil jako raketu — narazil jsem zátylkem do opěrky křesla, a přestože je dokonale formovaná a polstrovaná, zatmělo se mi před očima.
Naštěstí cesta před námi už byla prázdná — náklaďáky se tiskly k vyvráceným stromům po stranách. Šlápl jsem na plyn, a jak jsem jen mohl, páral je okraji radlice. Po posledním výbuchu za námi byl obrovský dýmající kráter a stromy přes cestu — pancéřák nebylo vidět.
Pak jsme prolétli dírami v plotech, přejeli vyvrácenou závoru, mihla se sněhem zapadaná strážní budka, ostrá zatáčka doleva a byli jsme na lesní cestě k Mullhausenu. Po zběsilostech tankodromu jsem si připadal jako na turistické vyjížďce. Občas se do stran tlačily nákladní Cizinci a za námi se ozývaly další a další výbuchy, dokud jsem nezavelel: „Kanón stop!”
Projeli jsme návsí, mihla se okna hospody a pak jsme vjeli na silnici. Radlice rozhrnovala sněhem zapadaná auta, pozurážené dveře létaly vzduchem a saladin se jen trochu chvěl. V mlze nad polem vlevo se mihl rozměrný tmavý obrys, hned po něm dva další — náklaďáky, mají-li prostor a mohou-li letět rovně, dokáží svištět pěkně rychle. Všechny tři mířily na sever.
* * *
„Co nejkratší cestou do Itálie!” snad jsem to doopravdy zavýskl.
* * *
Hlas počítače mne vedl přes oraniště. Zvedl jsem radlici, aby nebrzdila a držel plyn u podlahy. Bylo potřeba spěchat. Cizinci si ten masakr určitě líbit nenechají, a že znají význam slova pomsta, o tom mne přesvědčila popelnice, co jsem ji polechtal zbrojovkou U MAGNIFICENT SEVEN.
Když jsem si vzpomněl na šípovité letadlo, trochu mne zamrazilo.
* * *
Ať po silnici nebo po poli, zůstávala po nás stopa opravdu nepřehlédnutelná. Naštěstí byla stále hustá mlha, stále hustě pršelo a saladin je díky krystalovému povlaku neviditelný na radaru. Pokud nemá pancíř zahřátý z vnějšku (například výbuchem), je do určité vysoké míry neviditelný i v infra. (Zajímavá věc, jak se saladin zbavuje přebytečného tepla — akumuluje ho v takových „jímkách”, a když nehrozí prozrazení, vyzařuje ho do prostoru. Jímky jsou izolovány týmž materiálem co pancíř zevnitř. Izolace má v určité naddimenzované tloušťce (25 mm) stoprocentní účinnost vůči všemu — tedy i vůči teplu. Jen díky ní by posádka přežila záření z obligátně zmiňovaného přímého zásahu jaderným granátem.)
Posunul jsem si řidičské brýle na čelo — z mlhy řítící se kolem se do mne dala zima. Ocitl jsem se „zpátky” v křesle a pohled na mlhu panoramatickým monitorem ve mně vzbuzoval pocit tepla a bezpečí. Přítmí rušily dvě červené kontrolky a několik oranžových. Na servisním monitoru žádná neodkladná zpráva neblikala.
„Jak jde život?” mrkl jsem na Jonáše. Byl bledý, náplast na bradě ve tlumeném svitu monitorů bíle zářila a šátek na hlavě měl nakřivo — ale usmíval se. Na okamžik jsem se otočil dozadu — tam to vypadalo jako po apokalypse: Co nebylo opravdu pevné připoutáno, to se zúčastnilo všech skoků, letů, smyků a výbuchů. Jeden spacák byl namotaný na lednici, druhý se svíjel uprostřed koberce v nepředstavitelné změti s plechovkami od džusu, obaly od jídla, polštáři, rozsypanými ovesnými vločkami, zbraněmi, lžícemi, náboji...
„Ještě že záchod nepouští v obráceném gardu,” řekl Ten druhý.
„Bože můj!” otřásl jsem se.
Saladin jel po hrbolatém zasněženém poli tak klidně jako německá limuzína po německé dálnici. Jen občas, když přejížděl nějakou mez nebo potůček, se trochu otřásl.
Zatímco jsem se díval dozadu, většina oranžových světélek se změnila v zelená. Z červených kontrolek už svítila jen jedna: znamená, že někde upadl nějaký konektor od počítače — data tečou některou ze záložních cest. Kdyby vypadla i jedna ze záloh, kontrolka by začala blikat a na servisním monitoru by svítil výstražný nápis. Kdyby vypadla další záloha, blikal by i nápis na monitoru. Při výpadku další zálohy, by začal palubní počítač opakovat: ‚Bezprostřední ohrožení výpadkem části řídícího systému. Bezprostřední ohrožení.‘ Ty nejdůležitější spoje jsou zálohovány až šestkrát. A i kdyby vypadl ten šestý, věřím, že jeden ze tří nezávislých počítačů, kterým říkám „palubní počítač”, by si nějakou cestičku našel. O počítačích v Průvodci ovládáním bylo pouze, že jsou tři a že jsou proti běžným modelům velmi pokročilé. Čím míň informací v Průvodci ovládáním, tím pokročilejší technologie.
O reaktoru studené fúze tam je napsáno jen, že: Reaktor vyvíjí dostatečné množství energie pro všechny jízdní, pracovní i bojové režimy, a o těch sedmi litrech těžké vody, co vystačí na plný výkon po dobu sta let. Reaktor, počítače a izolace pancíře (nepočítám-li to lepidlo) = tři nejutajovanější technologie na saladinu. Proti nim jsou v Průvodci o amorfních optických krystalech a skladbě pancíře doslova litanie.
„Pravděpodobný pohyb na sedmi hodinách,” vytrhl mne ze zamyšlení hlas počítače, „pravděpodobný cíl pozemní vozidlo. Označeno jako cíl jedna. Pravděpodobný pohyb na šesti hodinách, pravděpodobný cíl letadlo. Označeno jako cíl dvě.” Počítač se učí — zřetelně si všiml, jak jsem v hale považoval dva cíle přibližující se z jednoho směru za jeden.
Zapnul jsem vnější odposlech.
Naše kola hlasitě čvachtala a mokrý sníh šlehal po pancíři.
Mlha basově bzučela.
* * *
Protože stále hustě pršelo, musel saladin vypadat jako rychlý měňavý průhledný obrys, od kterého se do stran rozstřikují fontány sněhu a blátivé břečky.
Ještě jsem přidal.
Zezadu práskl první blesk.
* * *
„Pal!” povolil jsem střelbu. Kanón vypálil dvakrát těsně za sebou. Pořád mi to připomínalo, jako by do saladinu bouchal obr gumovou palicí.
Vnější odposlech jsem nechal zapnutý — počítač tlumí hluk na snesitelnou úroveň. Naše dvě střely hvízdly a někde vzadu se ozvaly dva mlhou zdušené výbuchy.
Odpověděly dva blesky. Jeden vypálil v mlze opalizující stopu, druhý škrtl o hranu pancíře. Oba byly podstatně přesnější než ten první.
PALBA NEÚČINNÁ, bliklo na hlavním monitoru. Týkalo se to naší palby. Na servisním monitoru svítilo, že byl použit nejprve průbojný, pak průpalný granát. Nepříjemné bylo, že počítač Cizince nemohl zaměřit jinak než podle hluku nebo podle směru, z kterého létaly blesky. Předpokládaná účinnost zásahu do ‚cíle jedna‘ se pohybovala kolem čtyřiceti procent a zaměřovat podle hluku bylo v mlze a dešti tak ošemetné, že na ‚cíl dva‘, vznášející se kdesi nad námi, počítač ani neplýtval střelivem.
Nepřátelé neměli zapnuté radary ani nic podobného a palubní počítač náš radar také zapnout nemohl — tím bychom řekli naprosto přesně, kde jsme.
Pak šlehl blesk z nebe. V mlze vypadal jako šikmý modrobílý chrámový sloup. Proti těm, jaké jsem u Cizinců zatím pozoroval, to byl megablesk.
* * *
Naštěstí nebyl přesný.
Zasněžená země vedle nás vybuchla a saladin se pár desítek metrů řítil jen po čtyřech kolech.
„Co to bylo?!” Ten druhý měl trochu přiškrcený hlas. Já jsem si stáhl řidičské brýle z čela na oči — potřeboval jsem vidět. V infra za námi bylo něco jako načervenalý jaderný hřib a před námi podivné tvary, které dokázal vyhodnotit jen počítač. Byly to nějaké keře nebo co.
Počítač mne krátkými povely „vlevo” a „vpravo” ani tak nenutil vyhýbat se keřům, jako kličkovat. Ten sloupovitý výboj by nás podle odhadnuté energie mohl poškodit.
* * *
Bylo to nepříjemné, ale saladin byl přes svou výbavu prakticky slepý. Oba stroje Cizinců se držely dost daleko, aby nebyly vidět ani s použitím násobiče, ani v infra — a spolupracující satelit je nedokázal odhalit ani jako pohybující se geomagnetické nebo gravitační anomálie. Zbýval nám jen elektronický sluch.
Ale oni o nás nějak věděli. Sice ne přesně, ale výboje se kolem míhaly zatraceně blízko — naštěstí jen ty slabé zezadu, z ‚cíle jedna‘. Odhadoval jsem, že ‚cíl jedna‘ je stále ten pancéřák ze Základny. Jeho blesky nám sice nemohly ublížit, ale mohly zahřát pancíř a podle infrastopy by se mohl zorientovat ‚cíl dvě‘.
Do té doby rovné pole se začalo vlnit — relativní rovina přecházela do intenzivní pahorkatiny.
„Pár kilometrů a jsou tu Alpy,” řekl jsem.
Pahorky byly stále vyšší, ostřejší a nepříjemnější. Čím byl terén nerovnější, tím víc jsem musel zpomalit a mohl méně kličkovat. Čím víc jsem zpomaloval, tím byly blesky přesnější. Věděl jsem, že brzy bude naprosto nezbytné najet na nějakou silnici.
* * *
Saladin se smýkal po šikmých stráních a nadskakoval přes horizonty. Nadmořská výška stoupala a sníh na zemi už nebyl tak rozmáčený a bylo ho stále víc. Místo deště se z mlhy valily velké vločky. Vypadaly lepkavě.
Sem tam jsme projeli nějakým zapadaným živým plotem nebo řadou stromů — na stále strmějších úbočích občas byly nečekané obrovské bludné balvany.
Když jsem jeden minul snad o pouhý půlmetr (počítač řekl to „ostře vlevo” asi vteřinu před ním), musel jsem zpomalit opravdu výrazně. Rychlost klesla na čtyřicet kilometrů za hodinu.
Tím jsem se stal pro Cizince zaměřitelným.
Dávka blesků z ‚cíle jedna‘ zabušila přesně do doprostřed průlezu. Instinktivně jsem dupl na brzdy a strhl řízení.
Megablesk sjel šikmo shůry a udeřil asi tři metry před námi. Exploze sněhu v jednom okamžiku proměněného v ječící páru vykopla příď saladinu do nebe. Okamžiky, kdy nebylo jasné, jestli stroj spadne na kola, nebo na záda, mi připadly nekonečné. Uši plnilo kvílení amortizérů a ve vnitřnostech jsem měl pocit, že se utrhly a mám je omotané kolem kotníků.
Pak saladin dopadl. Na kola. Vnitřnosti se energicky vrátily.
Zezadu přilétlo několik dalších přesných blesků.
„Pal!” vykřikl jsem, zadupl plyn a strhl volant k pravému dorazu. Po divoké piruetě jsem vyrazil po vlastních stopách zpět. Nohu z plynu jsem nesundal.
Kanón práskal v pravidelných trojranných dávkách a ‚cíl číslo dvě‘ asi něco chytil, protože se z nebe ozval mlhou ztlumený výbuch.
Pak se po pravé straně mihl temný stín a kanón na okamžik pálil nepřetržitě. Výbuchy granátů oslepovaly.
Pancíř Cizince nebyl z boku tak odolný jako zepředu.
V mlze za námi vyšlo oslnivé bílé slunce a saladin zasáhla tlaková vlna. Zavřel jsem oči a pustil volant; stroj začal rotovat a na šikmé stráni byl zcela neovladatelný.
Když z nebe začaly létat megablesky, pod náporem ještě větší hrůzy jsem strachy zavřené oči zase otevřel. Počítač vypnul vnější odposlech a oslnivé sloupy modravé energie bušily do země kolem naprosto tiše — o pekelný hluk se staraly uvolněné věci uvnitř saladinu.
Pak rotace ustala a stroj začal reagovat na volant — smykem jsem nabral původní směr. Megablesky tančily asi padesát metrů vlevo — v infra to bylo vidět docela jasně. Jak předtím Cizinec ve stíhačce dovedl vyčkávat, tak teď ho — podle intenzity palby — ovládal vztek.
Saladin se přehoupl přes hranu kopce, krátce se smýkl bokem a vnější odposlech se opět aktivoval. Letadlo už přestalo střílet, protože bylo slyšet jen šumění sněhu a mlaskavé syčení kol.
„Musí si asi zaletět dobít baterky,” řekl Ten druhý.
* * *
Jeli jsme skoro dvě hodiny docela klidně a já se postupně uvolňoval. Řídil jsem saladin po okraji silnice mezi zasněženými auty a skalní stěnou.
Pak do dunění radlicí rozhrnovaného sněhu proniklo takové temné hučení. Když jsem si ho uvědomil, uvědomil jsem si, že ho vnímám už dlouho. Připomnělo mi to, jak jsem jako malý kluk jezdil v zimě s dědou a babičkou na hory a vždycky jsem se díval z okénka, kdy uvidím první sníh. Pořád jsem neviděl nic, až najednou byla pole podél silnice úplně bílá.
„Tak jsme to zvládli,” řekl jsem a ještě zpomalil a po pár desítkách metrů zastavil. Počítač mne už asi před hodinou informoval, že někde před námi je řeka Inn a že musíme přes ni.
Normálně je Inn asi normální řeka — teď se v mlze před špicí saladinu valil divoký černý proud, v kterém se točily kusy ledu. Po nějakém mostě ani stopy — silnice klesla přímo do vířící vody.
„Asi je to trochu rozvodněné,” řekl jsem a odtáhl si řidičské brýle na čelo. Nechal jsem si na hlavním monitoru znázornit detailní mapu oblasti a satelit ji překryl aktuální mapou. Původní břehy byly vyznačeny zeleně, současné červeně. Řeka byla asi čtyřikrát širší.
Trochu jsem zapolykal: „Snad zvládneme i tohle.”
Jonáš bez zaváhání přikývl.
Kdybychom chtěli najít jiný most, museli bychom si pěkně zajet — a bylo víc než pravděpodobné, že ho řeka strhla jako ten, co podle mapy býval tady.
Mlhou před námi proplul obrovský vyvrácený strom a já se právě rozhodoval, jakou taktiku na překonání proudu zvolit, když svět kolem zmizel v modrém pekle.
Vnější odposlech se okamžitě odpojil a do rachocení věcí najednou létajících po saladinu byl slyšet jen monotónní hlas počítače:
„Pravděpodobný cíl na pěti hodinách. Označen jako cíl jedna. Pravděpo... cíl dvě, tři, čtyři.”
Silnice kolem byla najednou bez sněhu, asfalt se vařil a rozervané žhnoucí kusy automobilů létaly mlhou jako svítící ptáci. Megablesky bušící do cesty vypadaly jako neprostupná, doběla rozžhavená zeď, bleskurychle se blížily a já cítil, jak se saladin propadá do roztaveného podloží.
Létající stroje s dostatečně výkonnými antigravitačními agregáty dokáží útočit opravdu nečekaně. Jednu chvíli před vámi hučí rozvodněná řeka a v ten samý okamžik do vás šijí čtyři naráz.
Další megablesk nás zasáhl naplno.
Celý útok byl tak rychlý, že jsem po počáteční strnulosti nestačil ani dohmátnout na řadicí páku.
Strašlivý otřes mne zbavil vědomí. Presto si pamatuji, že jsem viděl, jak přede mnou vybuchl trs rudých kontrolek a jak mne vzápětí pohltila inkoustová tma.
* * *
Když jsem se probral, byla kolem stále tma. Visel jsem v pásech a pod nosem a na bradě jsem měl škraloup zaschlé krve.
„Jonáši?” hlas mi zněl kupodivu normálně a kromě pocitu celkového rozlámání, zpětného složení a opětného rozlámání a bolesti v sotva zahojených ranách z bitvy ve Skladu jsem se cítil docela fajn.
Nikdo mi neodpověděl. A neslyšel jsem žádné dýchání.
„Jonáši!” zašmátral jsem pravou rukou — místo Jonáše jsem nahmatal nějakou poddajnou šustivou masu. Tak jsem čekal, že se dotknu lidského těla, že jsem málem zařval. Byl to jeden ze spacáků. Odhodil jsem ho dozadu a konečně uslyšel slabé, ale pravidelné nádechy a výdechy.
„Zdá se, že bylo opět štěstí,” řekl Ten druhý a měl jsem dojem, že slyším zadunění, jak mu spadl kámen ze srdce. Asi jsem nebyl tak docela v pořádku, protože jsem se za chvilku přistihl, že přemýšlím o smyslu toho kamenosrdečního přísloví, než abych dělal něco užitečného. Zatřásl jsem hlavou — měl jsem pocit, že mi v ní zašplouchalo.
„To nic,” řekl jsem a nahmatal sponu od pásů. Opatrně jsem ji rozepnul a opřel se rukou o tunel mezi sedadly — tunel byl v místě, kde by měla být podlaha — musel jsem dávat pozor, abych nespadl na Jonáše.
„Ležíme na pravém boku,” řekl jsem a opatrně šmátral před sebou.
„Dobrý postřeh,” řekl Ten druhý.
Stále byla inkoustová tma.
„Počítač by měl rozsvítit nouzové osvětlení,” řekl jsem, opřel se o Jonášovo opěradlo a sklouzl nohama na bok saladinu.
„Z toho se dá vyvodit, že počítač nefunguje.”
„Nesmysl, nezapomeň, že jsou tři.”
„Nesmysl? Vzpomeň si na ten poslední blesk. Bože, to byla prda!” řekl Ten druhý.
„Ty počítače musí vydržet mnohem víc...”Jak jsem se pokusil na šikmé ploše udělat krok, zamotala se mi do něčeho noha a po hlavě jsem spadl do sprchy. Loktem jsem protrhl tlustou igelitovou zástěnu.
„Taky jsi mohl spadnout do záchodu,” řekl Ten druhý na mé tiché klení.
„Taky jsem nemusel spadnout vůbec... Cítíš to?!”
„To chvění?”
„Přesně.” Jak jsem se dotkl izolace za sprchou, najednou se mi zdálo, jako by celý saladin téměř neznatelně zavibroval.
„Já vím, co to je!”
„Já taky.”
V té chvíli se chvění změnilo v otřesy a otřesy v tvrdé rány. Co bylo do té doby sice šikmá, ale podlaha, se na okamžik stalo rovnou podlahou, pak levou stěnou, stropem a pak pravou stěnou.
Utržil jsem několik tvrdých úderů do zad a ramen — jak saladin rotoval, stočil jsem se do klubíčka a chránil si nos. Uvolněné a rozbité věci mne zasypaly do hnusného lepkavého hrobu. To lepkavé byl vylitý džus, rozmačkané hrozinky a med s marmeládou naplácané na spacáku.
„Aspoň je to sladký,” řekl Ten druhý.
„Víš, co to znamená?”
„Že jsou hrozinky sladké?”
„Že se to samo otočilo.”
„Jsme na dně Innu a proud je opravdu dost silný. Počítám, jak je to rozvodněné, že nad námi bude možná dvacet metrů vody, která má rychlost a sílu, aby odnesla hrad.”
„Tak nějak,” řekl jsem. Jednu výhodu ta rotace měla — jak jsem hmatal kolem sebe, zjistil jsem, že se saladin usadil v nejstabilnější možné poloze — na kolech.
„Moc nejásej,” ozval se Ten druhý, „proud vymele dno, kola se propadnou, znovu se otočíme a znovu a znovu a můžeme se točit až do moře.” Nijak jsem to nekomentoval a snažil se najít baterku nebo noční brýle. Zepředu se ozvalo Jonášovo zasténání.
Těmi řečmi jsem si dodával odvahu — jinak bych asi začal ječet. Klaustrofobií obvykle netrpím, ale tma jako by se kolem mne svírala a pomyšlení na tuny vody řítící se kolem a pomyšlení, jak se dostaneme z té nerozbitné rakve... a navíc jsem měl pocit, že se mi špatně dýchá. Jakmile jsem si ho připustil, začal jsem se dusit. V té chvíli jsem konečně nahmatal baterku z pohotovostního zavazadla (jako jedna z mála věcí bylo tam, kde mělo být). Málem jsem nerozsvítil — pak mi baterka z třesoucích se prstů málem vypadla a pak jsem si ji konečně namířil do očí. Najednou se mi zas dýchalo dobře — měl jsem pocit, že dýchám světlo.
„Blbost,” řekl Ten druhý, „to je od nervů. Klimatizace pořád pracuje — jinak bychom se už udusili. Zkus říct ‚Rozsvítit‘.”
„Rozsvítit!” řekl jsem.
Nic se nestalo.
Právě když jsem se smířil s tím, že vyšší funkce palubního počítače jsou mrtvé, a zatápal bílým kuželem paprsků po Jonášovi, rozežhnulo se normální osvětlení — jasně, žlutě, intenzivně; jako vždycky předtím.
Upustil jsem baterku a klesl úlevou na kolena. Pak se ozvalo hlasité elektronické pípnutí a ovládací pulty ožily pravidelnými souhvězdími červených a oranžových kontrolek.
„Byly poškozeny následující systémy...,” v okamžiku, kdy se ozval monotónní hlas počítače, se Jonáš odpoutal z křesla a potácivě vstal.
Nevěděl jsem, z čeho mám větší radost.
* * *
Jak začala probíhat diagnostika a samooživovací procedury, první červenou kontrolku nahradila zelená a rozežhnuly se monitory.
* * *
Když byl saladin schopen provozu (pohybu), otočil jsem ho čelem proti proudu. Bylo to docela dramatické: Jen jsem se dotkl řízení, voda nás nadzdvihla a hnala po dně, dokud jsem nedupl na brzdy — pak proud začal nadzdvihovat příď. Počítač naštěstí zareagoval a nastavil radlici, aby fungovala jako přítlačné křídlo. Saladin udeřil koly o dno, že jsem si málem překousl jazyk. Naštěstí jsme se s Jonášem i před tak jednoduchým (ze začátku to tak vypadalo) manévrováním prozřetelně připoutali. Zablokoval jsem brzdy a saladin konečně zůstal na místě. Pod náporem vody se lehce chvěl.
„Co teď?” řekl jsem.
„Není kam spěchat. Pro případ, že by na nás nahoře někdo čekal. Cíle jedna až čtyři, třeba,” řekl Ten druhý.
„Také myslím.” Byly sotva dvě hodiny po tom, co nás výboj smetl do řeky.
Zase jsem se odpoutal a Jonáš taky.
„Opravdu ti nic není? Nic tě nebolí?”
Zavrtěl hlavou. Podle toho, jak jsem se cítil já, asi trochu lhal. Ošetřil jsem mu pár škrábanců tekutým obvazem — jak to štípalo, jenom zatínal zuby; pak jsem si prohlédl svůj nos, který stále hrál všemi barvami a zase byl oteklý. Nakonec zavřít oči a píchnout si triádu. Brrr.
Zalepil jsem zástěnu u sprchy; mimo díru po mém lokti měla ještě tři menší. Sprchu jsme potřebovali nejdřív a nejvíc ze všeho. Například já měl med a hrozinky všude a lepil jsem jako rozmočené lízátko.
První šel Jonáš.
„Pancéřová bitva století a spolujezdec ji stráví v pyžamu. Hlavní kladný bijec v županu a ponožkách,” zachechtal se Ten druhý.
„Taky si ten útok mohli načasovat lépe,” zabrblal jsem. Můj oblíbený zelený župan vypadal jako něco, co vyzvracel pes.
* * *
Když jsem se vrátil ze sprchy, oblékl jsem si nové a bohužel poslední kevlarové kalhoty ze skladu jednotky speciálního určení, košili, ponožky...
„Budu potřebovat boty,” povzdechl jsem si nad svou utavenou podrážkou. Do uklízení jsem se dal v zelených teniskách.
Za slabé tři hodinky byl vnitřek k nepoznání. Zmizely hromady smotaných a slepených věcí, zmizely fleky od džusu a krve, zmizely rozmačkané rozinky, rozsypané ovesné vločky, marmeláda, závěje drobků z rozdrcených sucharů...
Vytáhl jsem poslední dávku prádla z pračky a rozvěsil ji na šňůry natažené v zadní části stroje. Spacáky a župan už visely.
Přestože naše zelená pračka má sušičku, první noc na dně Innu jsme spali přikrytí bundami. Ale saladin nám přitopil.
Ráno při snídani se Jonáš tvářil, jako když ho něco trápí; na mé naléhání konečně naznačil otázku: ‚Jak to, že dýcháme?‘
„No, abych se přiznal, to jsem si moc pečlivě nenastudoval — vím jen, že stroj dokáže udržet dýchatelnou atmosféru pro osm lidí na pět dnů. Pro nás dva je to neomezené. Klimatizace umí odlučovat ze vzduchu to škodlivé a...,” vzpomněl jsem si, „a rozkladem vody získává kyslík. Víc nevím.”
Jonáš kývl hlavou, jako že stačí, a tvářil se zas normálně. Ta gestikulovaná otázka také klidně mohla znamenat: ‚Za jak dlouho se udusíme?‘
Prádlo už bylo suché, a než jsme všechno uložili a připoutali a připevnili a přivázali, doschly i spacáky.
Po včerejším chaosu zbyl jen igelitový (dobře uzavřený) pytel odpadků. Pečlivě jsem ho prozatímně připásal k postranici spodní palandy.
„Pořádek. To je velmi důležitý jev. Musíme ho udržovat trochu důsledněji. Představ si, dostat včera do hlavy třeba uvolněnou kádvojkou!” Jonáš naznačil otřesení. Na rozklad o tom, že pro mne pořádek znamená poslední kontakt s minulostí, důležitý kontakt s minulostí, je Jonáš ještě moc malý. Když například myjete nádobí a vidíte za sebou ten kousek čisté práce, nemusíte myslet na mozek hostinského Kozáka, jak stéká po jehličí. Nemusíte myslet na budoucnost. Na sebevraždu si ani nevzpomenete. Hezky srovnáte talíře jeden vedle druhého, hrnečky uchytíte v přihrádce gumovou sponou, zavřete a zajistíte dvířka. Ve světě nádobí panuje absolutní řád. Když se něco nepovede, střepy se zametou a nových talířků a hrnečků jsou spousty.
Přes noc ustoupila červená a oranžová světélka přesile zelených. Počítač intenzivně testoval a oživoval, přesto ještě nějaké neblahé barvy zbyly — na servisním monitoru už od včerejšího večera blikala zpráva o NEZBYTNÉ POMOCI LIDSKÉ OBSLUHY. Vůbec se mi do toho nechtělo — snad proto jsem nejdřív uklízel a pral. Ve světě nádobí se těžko dozvíte, že jste navždy uvězněný v nerozbitné kovové rakvi na dně řeky.
Když jsem zjistil, že všechny důležité systémy přežily zásah megavýbojem bez úhony, oddechl jsem si, že se na mne Jonáš otočil a počítač řekl: „Rozkaz nesrozumitelný. Prosím opakujte.”
Pak už to bylo radostné. Nasadil jsem si sluchátka a počítač mi do levého ucha ládoval, co přesně musím dělat. Šrouboval jsem kryty, dotahoval, spojoval, lepil... Počítač mi trpělivě popisoval každý jednotlivý úkon. Jako poslední jsem spojil ten vypadlý komunikační konektor — technik, který ho zastrkoval, zapomněl dotáhnout upevňovací šrouby.
„A je to,” usadil jsem poslední kryt a šel si do sprchy vydrhnout ruce. V zeleni na pultu svítily jen tři oranžové body: málo pitné vody, potřeba doplnit náboje vulcanu a poškozená maskovací vrstva. To všechno se musí udělat zvenku.
Pro jistotu jsem se rozhodl počkat na dně Innu ještě jeden den.
„Jen pro jistotu,” řekl jsem Jonášovi, když naznačil: ‚Jak dlouho tu budeme?‘ Po mé odpovědi protáhl obličej. Předtím jsem mu dlouze vyprávěl o Jihu — sám jsem si přitom ujasnil cíl. Nikoli Itálie, nikoli Sicílie, ale Afrika, střední Afrika. O slunci jsem vyprávěl asi tak sugestivně, že ho Jonáš chtěl vidět ještě ten večer.
* * *
„Připraven?” mrkl jsem na sveřepou siluetu s pirátským šátkem. Seděli jsme připoutáni v křeslech a měl jsem pocit, že se mi pedál plynu pod podrážkou tenisky chvěje nervozitou. Na ostatní otřesy saladinu jsem si už zvykl — nápor vody chvílemi zesiloval a občas do nás narazil nějaký vodou unášený balvan.
Jonáš kývl. Šátek na hlavě měl nevyžehlený a za ušima mu zpod něj lezly pramínky bílých vlasů.
„Poslouchej, proč jsi tenkrát v Plzni běžel po té ulici? Jak jsme se potkali?” Nevím, proč jsem se na to zeptal zrovna teď — občas jsem o tom přemýšlel, jaká neuvěřitelná náhoda naše setkání bylo. Přemýšlel jsem o tom hlavně tehdy, když mne napadlo, kolik lidí na světě zůstalo stejných jako my dva. A jak dlouho tu my dva ještě zůstaneme.
Jonášovi se trochu zamžily oči, a prsty na potrhané a zkrabatělé obálce D-mana se sevřely.
„Jestli o tom nechceš...”
Zavrtěl hlavou, jako že mi to ‚poví‘.
Z gest jsem vyrozuměl, že tři dny před Tím utekl z domova — proto ty plakátky na sloupech. Snad se chtěl stát členem Modrého mládí a otec mu to zakázal.
Když se vrátil, byli z rodičů mrtváci. Jak odemkl dveře bytu, začali ho pronásledovat. To si Jonáš ukázal na vlasy a naprázdno zaklapal pusou. Pak utekl zpátky do lesa, z toho si prý moc nepamatuje, a až příšerný hlad ho dohnal k návratu. Rodiče už v bytě nebyli; nikde nikdo nebyl, a tak se tam usadil. Za pár dnů ho napadlo, že třeba prarodičům se nic nestalo, tak se k nim vydal přes celou Plzeň. Dům prarodičů (nebo možná strýce a tety, nevím přesně) byl prázdný, a když se vracel, uslyšel výbuchy a pak byli všude mrtváci a létající popelnice...
„Jo, dál už vím,” na okamžik jsem mu stiskl ruku.
Nějak jsem věděl, že to v tom momentě potřebuje víc, než zatínat prsty do obálky D-mana.
Ve chvíli, kdy gestikuloval, jak byl v lese, jsem si uvědomil, proč chci do Afriky. Jonáš byl v lese, když se To stalo. Já jsem byl v lese, když se To stalo. V Africe jsou největší lesy na světě — pokud nechci přeplout Tichý oceán do Jižní Ameriky. Nemyslím, že každý, kdo byl v lese, unikl mrtváctví, ale je to jistá naděje.
„Drž se. Drž mi palce,” řekl jsem a zařadil ‚Vpřed‘.
Minulé hrůzy Jonášovi z očí vyprchaly a objevil se v nich současný strach. Nebo spíš napjaté očekávání. Úkosem jsem na něj ještě jednou mrkl, ale připadal mi tak nějak celkově klidnější. Ono, když se němý devítiletý kluk ‚vypovídá‘ z nejhoršího zážitku v životě, asi mu to dost pomůže. Asi to pomůže každému, když se vypovídá.
Zřejmě jsem potřeboval vlastní strach nahradit cizím, nebo proč jsem chtěl, aby o tom mluvil zrovna teď. Strach jsem ale měl — vyjet z rozvodněného Innu bude jeden z nejriskantnějších činů, jakého jsem se kdy dopustil.
Pomalu jsem tiskl plyn a uvolňoval brzdu.
Saladin začal couvat. Prudce jsem přidal, stroj se zastavil, roztřásl se, zuby mi drnčely, a pak se konečně pomaličku rozjel dopředu. Turbíny kvílely jako hříšné duše s tlumičem zvuku.
No.