Jdi na obsah Jdi na menu
 


Následující dny a týdny ubíhaly jeden jako druhý: Vstávali jsme podle budíku, ve vaření snídaně jsme se střídali, já odcházel pracovat na saladinu, Jonáš zasedal k monitoru a se zarputilým výrazem zdolával ŠKOLU HROU.

Když jsem se vracel k pozdnímu obědu, měl už Jonáš umyté nádobí od snídaně. Při jídle jsme poslouchali CD, pak jsem Jonášovi kontroloval úkoly a pak jsem většinou předčítal něco z armádní knihovny. Dell to mohl předčítat sám — dokonce jsem do něj přehrál modulaci toho dívčího hlasu z IBM, ale myslel jsem, že na Jonáše může působit lépe můj sice neumělý, ale živý přednes. Jeho němota se stále neměnila — občas jsem ho poprosil, aby se pokusil promluvit, ale jen kroutil rty a nakonec se mu vždycky roztřásla brada.

Opravil jsem připojení skladového počítače k místní síti, a tak jsme mohli sledovat, jaké je venku počasí — vizuální vstupy sice nefungovaly, ale teploměry, tlakoměry a vlhkoměry pracovaly spolehlivě.

Trest Jonášovi už dávno vypršel, a tak vždy po obědě, kdy já šel dál pracovat, svištěl po nyní už bezpečném Skladu na motorce. Potom, když ho motorka trochu omrzela a když se osvědčil jako pilný žák, si vyprosil vlastní univerzální klíč a chodil za mnou do haly a díval se, co kutím. S upřímnou snahou pomáhat mi talentovaně překážel.

Ten klíč jsem mu dal jen pod podmínkou, že ho nepoužije na jiné dveře než na cestě mezi halou a buňkou.

„Čestný bigbikerovský?”

Následoval známý škleb a gesto.

Saladin se v jednom dokončoval velmi nesnadno. Všechno mi trvalo strašně dlouho i přesto, že jsem si ze skladu nářadí dovezl skvělý robotický manipulátor, který se stal mou třetí a čtvrtou rukou. Do kolonek v montážní knize jsem pedanticky doplňoval své podpisy — když se jednou nějaký systém osvědčí, nemá cenu ho měnit.

Nalil jsem olej do převodovky a diferenciálů a naplnil zásobníky zbraní — má-li smysl plnit nádrž plamenometu jsem dlouho váhal, ale nakonec proč to neudělat.

Uvnitř jsem saladin upravil a vybavil, že nevypadal jako vojenské vozidlo, ale jako prázdninový karavan nějakých neuvěřitelných rozmazlenců. Z odmořovací sprchy jsem udělal normální sprchu, instaloval pohodlnější chemický záchod, velkou lednici s mrazákem (zelenou lednici), pračku... Dvě palandová sklápěcí lůžka, která byla vlevo, jsem odšrouboval a do uvolněného prostoru namontoval úzké zkrácené skříňky, původně sloužící jako skříňky v šatně. Ani jsem je nemusel zkracovat moc, protože v saladinu mohu chodit téměř vzpřímeně. Jak je stroj doopravdy obrovský, bylo vidět na těch šesti viditelných — ten náš mne svou vnitřní rozlehlostí vždy znovu a znovu překvapoval. Zvenčí tak nevypadá, ale jen těžko se hledá vnější perspektiva u neviditelné věci.

Do skříněk jsem navozil zásoby jídla, nápojů, střeliva, šatů, polštáře, náhradní spacáky, deky, povlaky na polštáře, léky, prášky na praní, kartáčky na zuby, náhradní neprůstřelné vesty, nářadí... prostě všechno. Bylo toho přes tři tuny. Napravo byla pod spodní palandou zásoba náhradních dílů a dlouhá bezpečnostní (pancéřovaná) schránka na obzvlášť nebezpečný náklad — ze skladu výbušnin jsem dovezl několik roubíků C4, rozbušky, třaskavici, granáty, kontejner s napalmem. Nakonec jsem tam přidal i několik termitových granátů. Bůh ví, na co se můžou hodit, ale nevezmi je, když ti přijdou pod ruku. Jsou oranžové a vypadají jako plechovky s pomerančovým džusem.

Na stěnu nad spodní lůžko až po plastikovou zástěnu kolem sprchy jsem na izolační materiál (zabraňuje opocování pancíře a můžete uvnitř mlátit kladivem a ven ze stroje nepronikne sebeslabší zvuk), tedy na izolační materiál jsem přilepil úchyty a do nich jsem zavěsil veškeré ruční zbraně, o kterých jsem předpokládal, že by se mohly hodit. Některé i ve čtyřech exemplářích. Sklad v tomto směru skýtal možnosti opravdu široké.

Když bylo vše nastěhováno, čekala mne nejtěžší operace. Je docela možné, že jsem saladin vyzbrojil a vybavil úplně zbytečně, protože na něj nebudu schopen namontovat kola. Pro obrovské micheliny jako pro poslední práci jsem se rozhodl proto, že s nimi bude spodní hrana průlezu přes metr a půl vysoko — a ty metráky věcí se mi tam tahaly už tak dost špatně — ještě je zdvihat.

Kola. Postupoval jsem přesně podle montážní knihy. První bod byl: Zdvihni TSR tak, aby nejnižší body nábojů kol byly ve výšce 110 centimetrů.

To šlo docela snadno (TSR je kódové označení saladinu): Zmáčkl jsem knoflík na ovládání hydraulické plošiny a držel ho, dokud bylo třeba. Jak motory plošiny zabíraly, vibrovala celá podlaha haly.

Druhý bod byl: Nasaď kompletní vyvážená kola, každé zajisti třiadvaceti speciálními maticemi M45 (číslo skladové položky) a dotáhni momentem 835 newtonmetra.

Z těch ‚kompletních vyvážených kol‘ na mne padala hrůza už od okamžiku, co jsem je ve skladu pneumatik „uviděl”. Měla průměr téměř přesně dva metry, byla sedmdesát centimetrů široká a „guma” i „disk” byly pokryté tou samou ‚molekulární vrstvou trvale elastických amorfních optických krystalů‘ jako celý saladin. Čili mimo to, že každé vážilo přes tři metráky, bylo i neviditelné.

A musel jsem jich namontovat osm.

 

* * *

 

Důležité bylo, abych s těmi koly mohl urazit co nejkratší vzdálenost. Budu je muset nějak kutálet — kdyby mi nějaké upadlo (nebo nedej bůh uteklo!), těžko bych ho znovu zdvihal. Takže nejprve jsem saladin na manipulační plošině dovezl co nejblíž vratům od skladu pneumatik. Vypadalo to, jako když třísettunovou masu stroje táhnu na kabelu ovládání plošiny. Hráškově zelená krytina podlahy pod malými kolečky hlasitě skřípala a zůstávaly v ní mělké otlačeniny. Jednou se to celé tak rozhoupalo, že saladin málem sklouzl. Málem jsem z toho měl infarkt.

Jonášovi jsem pro dnešek zrušil ŠKOLU HROU, musel mi asistovat — dávat pozor na mrtváky. Nevím odkud (sklady součástek a nářadí jsou zatraceně rozsáhlé), ale občas se nějaký v hale objevil — až doposud jsem vždy pracoval v saladinu, nebo v malé uzavřené dílně vedle skladu kol — teď, při zápasech s pneumatikami, rozhodně nebudu mít kdy ohlížet se přes rameno.

Chmury na mne sedaly, už když jsem nosil matice — byly tak velké a těžké, že jsem s nimi musel jít na třikrát.

 

* * *

 

Jonáš seděl na jednom z nenatřených saladinů, browning s vypnutým tlumičem v ruce. Kdyby se objevil mrtvák, měl za úkol vystřelit do vzduchu. Ale nevím nevím — místo aby se díval po mrtvácích, spíš sledoval, co dělám.

 

* * *

 

Byl to dvoudenní boj — skoro agónie, ale nakonec se to povedlo.

Kritické okamžiky byly, když jsem pomocí hlasem ovládaného samojízdného heveru přizdvihoval první kolo, abych ho mohl nasadit na šrouby náboje — náboje naštěstí nebyly potažené maskovací vrstvou, tak bylo vidět aspoň něco. Už hledat otvor v neviditelné ploše disku je nechutné. Když jsem lícoval díry proti šroubům a krátkými povely dirigoval hever: „dopředu”, „dozadu” a „nahoru”, kolo se rozhoupalo a začalo se na mne převažovat.

Udržel jsem ho.

Pak mi jedno kolo přejelo prsty na noze — lépe řečeno seskočilo mi na ně z heveru. Nemít boty s ocelovou špicí, měl bych nohu jako Kačer Donald.

Při druhém kole vlevo se právě v nejkritičtějším okamžiku přesunování z heveru na šrouby objevil mrtvák. Zrovna jsem ty tři nepoddajné kulaté metráky přidržoval jen jednou rukou, vratce vyvážené na hraně, a druhou rukou jsem se snažil chytit maticí závit. Mrtvák přišel ze strany, kde jsem ho spatřil v té samé chvíli co Jonáš. To už jsem měl tmavofialové prsty s dlouhými nehty kousek od krku — nedalo se než uskočit. V okamžiku, kdy mrtváka drtilo padající kolo, si Jonáš vzpomněl, že má pro výstrahu vystřelit. Z nečekané rány a kulky odrážející se mezi stropem a podlahou mne málem ranila mrtvice.

Povalené kolo jsem zdvihal dvě hodiny. Pořád podkluzovalo a polámaný mrtvák pod ním se mi snažil zakousnout do boty. S pomocí dvou heverů jsem kolo nakonec postavil — to už jsem byl tak vzteklý, že jsem nadával nahlas a mrtvákovi jsem rozdupl hlavu. Pak jsem rozmačkané a skřípající tělo odtáhl do fluidní pece a pak jsem se pozvracel.

Než uklízecí automat odstranil poslední stopy tohoto intermezza, relaxoval jsem na zádech na jednom ze saladinů. Přes zavřená víčka mi pronikalo světlo zářivky; představoval jsem si, že ležím na pláži a že to je slunce. Místo mořských vln mi v uších šuměla krev.

V jedenáct večer druhého dne jsem velkým elektrickým momentovým klíčem dotáhl poslední matici na 835 Nm. Jonáš mžoural ospalýma očima, ale tvářil se statečně; rozhodl se, když vytrvám já, že vytrvá i on.

Já, přestože mi ruce doslova padaly únavou, jsem se rozhodl, že kola dneska prosti dodělám:

„To je naposledy, co sahám na nějaký zatracený, blbý, kulatý pneumatiky!” výhružně jsem drtil mezi zuby a lepil na matice pancéřové, maskovací vrstvou ošetřené kryty. Tím se saladin stal úplně neviditelným — jenom když člověk věděl, kde přesně je, tak se při pootáčení hlavou v místech hran jakoby vlnil vzduch.

Pneumatiky nejsou nafukovací, ale plné, mají tak zvaný sebeobnovovací inteligentní dezén a střední životnost milion kilometrů v jakýchkoli podmínkách. Ten milion je možná jen reklamní slogan, ale pneumatiky určitě vydrží hodně dlouho. Ten ‚sebeobnovovací inteligentní dezén‘ znamená, že se hloubka a struktura profilu mění podle aktuálního terénu. Podepsal jsem se do posledního volného rámečku v montážní části knihy — teď už zbývaly jen jízdní testy a testy zbraní.

Když jsem pokládal tužku, vzpomněl jsem si na odstavec o pneumatikách v Průvodci ovládáním. Autor se nejdřív rozepsal o tom, že ‚amorfní optické krystaly‘ jsou hlavní částí směsi a že tedy jakkoli opotřebovaná pneumatika je stále neviditelná, a nakonec použil tutéž frázi jako u maskovacího nátěru, jenom tentokrát to bylo o tom, že říkat těmhle pneumatikám „gumy” nebo „pneumatiky” je jako říkat „psovi kočka”.

„Jdeme spát,” mávl jsem na Jonáše.

Než se hlídkující Jonáš probudil, slezl a doklopýtal ke mně, spustil jsem náš saladin na kola.

Kdyby nebyl tak neviditelný, řekl bych, že vražednější stroj jsem v životě neviděl. Šípovitá stíhačka Cizinců by vedle něj vypadala jako chrastítko.

 

* * *

 

Druhý den jsem spal do oběda — pak mě Jonáš probudil, protože, jak hrdě gestikuloval, jídlo je na stole. Uvařil nějakou příšernou patlaninu, ale bylo to výživné, a tak jsem se statečně usmíval a říkal, jak mi to chutná. Měl z toho ohromnou radost.

Přestože mne nehezky bolely svaly a byl jsem ztuhlý jako prkno, zahráli jsme si venku ve Skladu fotbal. Jonáše to hrozně baví, mne hrozně ne. Ale aspoň jsem se trochu rozhýbal.

„Půjdeme se projet?” zeptal jsem se, když jsem vylezl ze sprchy.

Jonáš nechápavě nakrčil obočí.

„Zatím jenom po hale, venku by nás bohužel prozradily stopy,” přihrál jsem si na monitor informace o počasí: Byla nízká vlhkost vzduchu a jeden teploměr ukazoval pět nad nulou a druhý patnáct pod. To znamená jasný mrazivý den a slunečno. To kdyby sněžilo, to by byla jiná. Za pancéřovými vraty vedoucími ven je tankodrom. Už jsem se nezřízeně těšil, až tam saladin protáhnu.

 

* * *

 

Vyjel jsem s hydraulickou plošinou zpod stroje a zakormidloval s ní ke zdi, pak jsme se usadili v křeslech — já v levém, Jonáš v pravém — a pečlivě si zapnuli bezpečnostní pásy.

Mohl jsem řídit buď podle monitorů, nebo si vzít řidičské brýle. Použil jsem brýle, protože to je geniální věc. Když si je nasadíte, je to, jako by pancíř kolem vás zmizel. Kamkoli otočíte hlavu, počítač vám z toho směru předá do brýlí obraz od krystalů. Je to skoro, jako byste jeli na motorce. Nevýhoda je, že nevidíte, co se děje uvnitř, a pokud nemáte zafixované polohy ovládacích prvků, můžete se ošklivě přehmátnout. Další nevýhoda je, že nevidíte vlastní tělo, a když se při couvání otočíte, může se vám udělat i špatně. Couvat je doporučováno podle monitorů.

Brýle mi stlačily nos a rázem jsem kolem sebe viděl halu se všemi podrobnostmi, jako bych seděl mezi ostatními saladiny na vysoké židli. Jonáš byl tiše jako pěna — měl přísný zákaz čehokoli se dotýkat — volant a nejdůležitější ovládací prvky na pravé straně jsem stejně pro jistotu počítači přikázal odpojit. Když se protáhl a zašustily mu šaty, automaticky jsem se podíval jeho směrem a byl to divný pocit, vědět, že tam je, a vidět jen protější světlešedou stěnu.

Navíc jsem si připadal tak trochu nahý. Snad si zvyknu.

„Tak jedem,” zašeptal jsem a nahmatal krátkou řadicí páku. Automaticky jsem se podíval za svou rukou a viděl jen zelenou krytinu na podlaze se stopami po montážní plošině. To zvykání mi možná bude trvat trochu déle. Je to opravdu divný až ošklivý pocit upírat pohled tam, kde máte nohy, a vidět místo nich podlahu, která je navíc o metr níž, než by měla být. Tak nějak si musel připadat Wellsův neviditelný.

Saladin má automatickou spojku i převodovku. Řadí se jenom ‚Vpřed‘ a ‚Vzad‘. Po zařazení jsem opatrně sešlápl „plynový” pedál a turbíny se tiše rozhučely. V Průvodci ovládáním bylo napsáno, že by se samozřejmě daly úplně hlukově odizolovat, ale jenom podle jejich tlumeného svištivého hučení má řidič s brýlemi „pocit jízdy”. U prototypu to tak nebylo a řidiči při delších testovacích jízdách propadali pocitu, že sní — měli dojem, že nehlučně letí nad povrchem země, a usínali doopravdy.

Proto tedy turbíny trochu hučí. Ale jenom dovnitř.

Třísettunový stroj se ovládá lehčeji než osobní automobil. Nápravy jsou (opět) tak zvaně „inteligentní” — přední a zadní páry kol se natáčejí buď stejně, nebo opačně — podle rychlosti a poloměru zatáčky. Když se přiblížíte moc těsně například ke zdi, ozve se tlumené cvakání, které je tím rychlejší, čím je zeď blíž — když se cvakání změní v nepřetržitý tón, narazili jste. Ne že by saladinu nějaká zeď vadila — je to spíš kvůli zdem. Cvakání se ozývá ze stereosluchátek na brýlích, a tak vždy přesně víte, která neviditelná část stroje se ke zdi blíží.

Kroužil jsem halou a byla to paráda. Jednou jsem naschvál přejel montážní plošinu a stroj se jen tak neznatelně zhoupl — počítačem řízený podvozek si automaticky koriguje tvrdost pérování podle povrchu.

„Limuzína hadr,” řekl jsem uneseně. A kroužil dál.

Když se Jonáš začal chrout, zastavil jsem a sundal si brýle. Jeho to zas tak moc bavit nemohlo — sice jsem mu slíbil, že ho časem naučím saladin řídit, ale až časem. Každý řidič svou novou chloubu na kolech půjčuje jen strašně, strašně nerad.

Po volném rozhledu brýlí jsem se zpátky v sevření pancíře cítil trochu stísněný, ale i uvnitř je to krásné. Zelené bodové kontrolky žhnou přítmím, že všechno je v pořádku, tlumené světlo monitorů... no prostě paráda.

Byl čas k večeři, ale mně se od stroje vůbec nechtělo. Kdyby nebyla maskovací vrstva odpudivá vůči všem nečistotám a kdyby stroj byl vidět, asi bych si vzal hadřík a začal ho leštit.

Nakonec mne Jonáš musel skoro odtáhnout.

Při večeři jsem se rozhodl, že na podlahu v saladinu dám koberec. Z barev jsem si mohl vybrat mezi zelenou, tmavozelenou a tmavošedou. Až do pozdních nočních hodin jsem zápasil s křídou, metrem, nůžkami a obrovskou rolí šedivého běhounu. Jonáš jenom nechápavě kroutil hlavou a jednou jsem ho přistihl, jak si klepe na čelo.

Ten druhý naštěstí mlčel — ale cítil jsem, jak se někde hluboko od srdce chechtá.

 

* * *

 

Další den (už s položeným krásným šedým kobercem) jsem začal pracovat na přizpůsobení si saladinu na míru. Bude to velmi těžké: Všechno se třikrát kontroluje, budu muset falšovat povolení od velícího generála a tak podobně. Ale stroj pak budu moci ovládat pouhým hlasem — zvenčí i zevnitř — a já a jen já a nikdo jiný, pokud někoho výslovně neurčím a neprovedu s ním iniciační proceduru. Ke komukoli jinému se saladin bude chovat jako tři sta tun mrtvého železa.

Začal jsem tím, že jsem jeden obdélníkový klíč s tlačítkem naučil své a druhý Jonášovy otisky prstů. Nikdo jiný se s nimi nedostane dovnitř, popřípadě ven. Pověsil jsem si klíč na krk a Jonášovi také. Jonáš se okamžitě začal ošívat, že ho šňůrka dře.

„Ten klíč je dost důležitý,” zase jednou jsem zdvihl prst, „když bude zapnutý systém automatické obrany, saladin nikoho s tímhle klíčem nenapadne — jinak rozšmelcuje všechno, co se kolem šustne!” Výhružně jsem vykulil oči. Ale ono to tak doopravdy je. Vulcan se ze svého lůžka vymrští tak rychle, že pohyb není vidět. A průměrných dvěstěpětasedmdesát výstřelů za vteřinu...

„Radši ten klíč nikdy neztrať. Nikdy.”

 

* * *

 

Dvě rána poté jsem se vzbudil s takovým nepříjemným pocitem. Zašmátral jsem po vypínači a rozsvítil lampičku. Světlo mi moc nepomohlo.

Nějaký sen? přemýšlel jsem. Poslední dobou se mi vracelo, jak jsem zastřelil starého Kozáka, nebo sen z dětství, jak mne pronásleduje obrovský pavouk a já nemůžu utíkat, nohy váznou... Znáte to. Teď jsem si ale žádný sen nevybavoval.

„To se stává,” posadil jsem se na posteli, objímal si kolena a mžoural pálícíma očima.

„Proč vstávám, když se mi vůbec nechce, sakra?” podíval jsem se na hodinky — teprve půl páté! „Ještě začnu trpět nespavostí.” Zase jsem se natáhl, zavinul se do peřiny a snažil se za hlavou nahmatat vypínač lampičky. Oči se mi klížily. Při hmatání po vypínači jsem se dotkl dřevotřískové stěny. Je to jedna z „vnějších” stěn buňky.

Najednou jsem stál uprostřed ložnice, po hrudi mi tekl pot a srdce mi bušilo, až se mi hýbala levá klopa pyžama.

Začal jsem na sebe rvát šaty: místo obvyklého županu maskovací kalhoty, starou ořetězovanou bundu a neprůstřelnou vestu. Blahořečil jsem si, že jsem si oblečení uložil v ložnici a proklínal se, že kádvojka leží v kanceláři na stole. Nebo kde. I s těžkým pásem se zásobníky.

Shýbl jsem se, že si zavážu boty a v té chvíli stěna, co jsem se jí před okamžikem dotkl, explodovala ve víru ohně a třísek. Plavmo jsem proskočil dveřmi do chodbičky a modré blesky drtily zařízení kolem.

Teď bylo bzučení, které jsem nejdřív cítil jako chvění dřevotřísky a z kterého se mi zvedl žaludek, jasně slyšitelné. Vypálil jsem za sebe půl zásobníku z waltheru a strhl k zemi ještě spícího Jonáše, který vylétl ze své ložnice jako raketa.

„Zalez pod gauč!” přehodil jsem ho přes sebe směrem k pokoji s televizí.

Ozvalo se drásavé zaskřípání drcené překližky a dveře z mé ložnice se vyvalily i se zárubněmi. Z otvoru vyčníval oblý černý bok s širokými vyztužovacími profily.

Walther se mi zaškubal v ruce a odražené kulky vysekaly nepravidelné otvory v pootevřených dveřích, kterými před okamžikem prolétl Jonáš. Na oblém boku útočníka zůstaly jen lesklé čmouhy.

Další modrý blesk mi prolétl podél ruky a vypálil pode mnou díru do podlahy.

Vyšvihl jsem se na nohy a znovu a znovu tiskl spoušť.

Další blesk mne zasáhl doprostřed hrudi.

Najednou jsem ležel v kanceláři a kolem se válely trosky roztříštěných dveří. V břiše jsem měl pocit, jako by mi na něm zatočil tank, a v maskovací látce neprůstřelné vesty otvor s dýmajícími okraji. Leskla se z něj bílá keramická vrstva.

Černá létající popelnice, která vypadala spíš jako starý barel na ropu než jako popelnice, právě prorazila za mnou — stačilo jí rozšířit otvor, který jsem svým letem vytvořil já.

Převalil jsem se na bok a blesk rozpáral podlahu, kde před okamžíčkem byla má hlava. Saltem jsem přeskočil stůl.

Monitor, na kterém byla grafická podoba barometru, vybuchl v dalším modrém výboji.

Všiml jsem si, že barometr byl zatraceně nízko.

Walther už jsem v ruce neměl.

Kádvojka naštěstí stála opřená v rohu vedle koše na papír. U pažby se válel hrníček, z kterého jsem večer pil čaj. Měl uražené ucho a on i puška se blížily strašně pomalu.

Další blesk mne zasáhl do zad, pak kousek níž ještě jeden. Vyrazily mne oknem buňky do Skladu.

V letu jsem mezi blýskavými střepy zahlédl dva temné barelovité vznášející se obrysy — byly v místech, kde by stáli lovci s brokovnicemi, kdybych byl zajíc.

Konec, blesklo mi hlavou.

 

* * *

 

Stále ještě jsem letěl, když jsem zjistil, že mám kádvojku. Řemen se mi, jak jsem se po ní natahoval, zamotal mezi prsty levé ruky. Zjistil jsem to, právě když jsem se loučil se životem. To loučení bylo tak rychlé, že mi před očima nestačily ani ‚proběhnout všechny obrázky života‘, jak se psává v knihách.

Tvrdě jsem dopadl na bok a už ve skluzu jsem střílel.

Jako ve zpomaleném filmu jsem viděl, jak kolem mne padají střepy z okna a jak NATO náboje vykřesávají na povrchu popelnice probourávající se z buňky trsy jisker. Neslyšel jsem než nějaký hluboký basový řev.

Nárazy střel popelnici odhodily zpět a rozmačkaná stěna buňky se začala vyklápět na mě a hořet.

To už mi kolem hlavy vířil cementový prach, jak mne do křížové palby sevřely ty dvě popelnice po stranách.

Nevím, čím jsem se odrazil, ale najednou jsem střemhlav letěl mezi regály — nejspíš to nebyla moje zásluha, ale další zásah od popelnice z buňky do zad.

Znovu jsem tvrdě dopadl na studenou podlahu. Nemohl jsem se nadechnout, kouř z rozstřílené neprůstřelné vesty štípal do očí a písek z rozdrceného betonu drhl pod víčky a skřípal mezi zuby. Mátožně jsem zkusil vstát.

A zase štěstí. Jak jsem se hnul, blesk prolétl mimo a rozhodil a zapálil věci v regále. Odrazil jsem se a proskočil mezi patry police do vedlejší uličky, pak ještě do vedlejší a pak jsem zalehl na nejnižší foch třetího regálu mezi nějaké zelené utěrky.

Co to sakra je! vířilo mi hlavou. Co to sakra je za černý zasraný lítací krámy! Měly skoro stejné rozměry jako už známé popelnice, jen byly trochu bachratější, černé a měly ty výztuhy. A neúčinkovalo na ně průbojné střelivo z waltheru ani NATO náboj. Jinak nic nového — bzučely stejně jako ty původní, a...

„...a mají infračidla!” zasípal Ten druhý. Blesk zasáhl hranu police nade mnou, rozštípl ji a zavalila mne hora doutnajících ručníků. Pod dalšími blesky začaly hořet.

Popelnice naštěstí musela střílet mezi věcmi v regálu vpravo, tak se jí špatně mířilo.

Vypálil jsem po ní dvě rány. Odražené NATO projektily vyjí opravdu hnusně. Vymotal jsem se z ručníků, kotrmelec, a už jsem se hnal mezi policemi a sloupy a měnil na každé křižovatce řadu, aby mne Cizinci nezasáhli do zad. Hnal jsem se dost dlouho.

Pak jsem musel na chvíli zastavit. Zalykavě jsem lapal po dechu a třásla se mi lýtka a bolelo mne břicho. Trochu jsem zvracel krev.

„To bude bojová varianta planetárních skafandrů, tyhle černé,” zasípal Ten druhý.

„Takže místo hodných, přátelských a mírumilovných Cizinců v zelených popelnicích tu máme vojáky,” zasípal jsem já.

„Není ti na nich sympatické, že nejsou zelení?”

„Ne.”

Během rozhovoru se mi dech trochu uklidnil. Dal bych levou ruku za zásobník s dalekonosným střelivem. Ale pak jsem si vzpomněl, jak popelnice rády vybuchují — tyhle černé měly, podle toho, jak ta první drtila stěny buňky, mnohem větší sílu. A takový výbuch bych i v tak velké místnosti, jako je Sklad, nemusel přežít.

„A co teprve Jonáš,” skočil mi do myšlenek Ten druhý.

Jonáš!!!”

Najednou jsem běžel zpátky a řval: „Vy sračky černý, tady! Tady!!!” Do polic kolem se zakously blesky a štosy hořících krabic se mi kácely pod nohy.

Odbočil jsem a doběhl k boční zdi Skladu a začal podél ní sprintovat tam, kde se v dálce dýmalo z rozbité buňky.

Popelnice mohlo napadnout, že tu nejsem sám. Mohlo je napadnout, že se křikem snažím odpoutat pozornost od někoho jiného. Ale nemohlo je napadnout, že budu tak hloupý a že se k tomu jinému budu vracet zrovna teď.

Aspoň doufám.

Dvě popelnice jsem měl v zádech, v uších mi hučel vzduch, plíce praskaly a kličkoval jsem, že zajícovi by se zvedl žaludek. Blesky bušily do zdi i do regálů a létaly mi kolem ramen. Při vzpomínce, jak popelnice v MAGNIFICENT SEVEN zasáhla vyhozenou nábojnici, se mi ježily zbytky vlasů.

Třetí popelnice mi zkřížila cestu.

Naprosto znenadání.

Blesk mi olízl hruď, vypadl jsem z rytmu, zakopl jsem, upadl, vymrštil se na nohy a s odrazem, při kterém mi div nepopraskaly svaly, jsem popelnici nakopl, až narazila na zeď. Nemít boty s ocelovými výztuhami a podrážkami odpruženými vzduchovými polštářky, roztříštil bych si patu.

Tak takhle to je, blesklo mi kdesi v hlavě, když jsem kulhavě pádil dál. Popelnice byla mnohem hmotnější, než se zdálo — asi se jim mezi regály a sloupy špatně manévruje.

Stejně jsem nechápal, že už dávno nejsem mrtvý.

 

* * *

 

Doběhl jsem ke dveřím přechodové komory. Zárubně byly roztažené a odřené, dveře vyboulené, ale ten zatracený zámek nějakou hnusnou náhodou zapadl. A samozřejmě nešel otevřít.

Jak jsem cloumal klikou, blesk zešikma prolétl mezi mým tělem a veřejemi. O pět centimetrů níž a upálil mi ruku v lokti. Na sítnicích mi po něm zbyl oslněný bílý pruh.

Pak dveře povolily.

Ty do okrové chodby byly vyrvané ven.

Na chodbě čekala čtvrtá popelnice.

Stál jsem proti ní na tři metry a kádvojka se mi zmítala v rukou. Popelnici smršť projektilů vykopla ke stropu a pak ji donutila dosednout na podlahu. Spíš dopadnout. Vše se odehrávalo v gejzírech bílých jisker.

Dvě odražené střely mne zasáhly do vesty, jedna mi natrhla ušní boltec a jedna mne bolestivě šlehla po levém bicepsu. Těsně pod koncem ramenního chrániče.

V té chvíli mi došly náboje.

Popelnice se naštěstí na výstřel nezmohla.

Jak jsem střílel, tak jsem neartikulovaně řval — říká se tomu, myslím, bojové šílenství. Když puška jen kovově cvakla, ztichl jsem i já. Do hluchého ticha promluvil Ten druhý: „Je to jenom škrábnutí,” a divoce se rozchechtal. Celá levá ruka mi zmrtvěla a cítil jsem, jak mi rukávem teče krev. Z toho chechtání se mi zablokovalo hrdlo.

Dírou skrz zdemolovanou přechodovou komoru začaly šlehat blesky popelnic ze Skladu. Chodbu naplnil kouř a vířící cementový prach.

Běžel jsem těch dvacet metrů mezi okrovými zdmi snad jen půl pikosekundy. S otvíráním plechových dveří do haly jsem se nemusel zdržovat, byly vyhnuté dovnitř. Jak jsem se smýkl ke zdi, abych se protáhl štěrbinou mezi jejich zdeformovaným okrajem a zárubněmi, udeřil do nich první blesk. A druhý. Štěpinky hořícího laku mi vybuchly do obličeje a zase jednou zasmrděly spálené vlasy.

Mohutným náporem jsem se promáčkl kolem rozpáleného kovu a...

...a noha se mi zachytila v pruhu širokého gumového těsnění vytrženého z prahu.

Veškerou energií toho mohutného náporu jsem sebou bacil na zem.

V hlavě mi vybuchl ohňostroj. V nose jsem měl takový děsivý křišťálový pocit, který se během okamžiku změnil v obluzující bolest. Přitom jsem slyšel, jak kádvojka, která mi vylétla z rukou, chřestivě klouže po podlaze.

V hale bylo popelnic asi pět. Slzícíma očima jsem je neviděl zcela přesně. Překulil jsem se, zdvihl se na kolena a krev crčící z rozbitého nosu mi dělala na horním rtu peřej. Do vesty mne z různých úhlů zasáhly dva nebo tři blesky a narazily mne zády na zeď. Ústa jsem měl plná krve.

„Vstávej, sračko,” probublal krví hlas Toho druhého.

Vymrštil jsem se na nohy (aspoň mi to tak připadalo), snažil se nevnímat stále se zrychlující rotaci hlavy a dlouhým sebevražedným skokem jsem se vrhl doleva. Všechny blesky šly doprava — popelnice myslely, že skočím po zbrani.

Já jsem zatím v pěsti svíral malý plastikový obdélníček s malým kulatým knoflíkem. Obdélníček jsem nahmatal pod rozšvihanou a deformovanou neprůstřelnou vestou. Kůži na hrudi jsem měl místy ošklivě přiškvařenou, protože teplo z výbojů prošlo bundou a zapálilo košili.

„To se zahojí,” řekl Ten druhý.

To už jsem mačkal knoflík. Smekal se mi, protože jsem měl kluzké prsty. Když se knoflík zmáčkne dvakrát rychle za sebou, znamená to, že majitel klíče potřebuje nastoupit opravdu rychle.

„Zakrvácím si kvůli vám koberec, sakra popelnice,” zahuhlal jsem nešťastně, když jsem se překulil do černého otvoru, který se jakoby zničeho nic rozevřel metr a půl nad podlahou. Krev z nosu se na tmavošedých chloupcích rychle rozpíjela.

 

* * *

 

Počkal jsem, až popelnice budou v hale všechny. Netrvalo to ani dvacet sekund.

Měl jsem nasazené řidičské brýle a dvakrát jsem je přepočítal — deset černých sudovitých obrysů, vznášejících se za téměř jednolitou vlnou modrých výbojů, jimiž bičovaly saladin.

Odcvrnkl jsem červenou krytku z jednoho tlačítka.

Bylo na tunelu vedle křesla řidiče, umístěno tak, aby na něj pravá ruka dosáhla jen s nepatrnou námahou.

Stiskl jsem knoflík a saladin se roztřásl.

 

* * *

 

„Tak co říkáte aktivní obraně v automatickém režimu, přátelé?” zaskuhral Ten druhý. Já jsem si sundal brýle, zvrátil hlavu do opěradla a začal se neovladatelně smát. Možná trochu hystericky.

Z deseti popelnic se během 1,19 sekundy stala oblaka dýmu a kusy létajícího zohýbaného kouřícího kovu. Největší v mém zorném poli byl velký sotva jako dlaň.

ŽÁDNÝ AKTIVNÍ CÍL. ŽÁDNÝ AKTIVNÍ CÍL. Blikalo v rohu levého monitoru, hned vedle čísla oznamujícího délku boje.

 

* * *

 

Já jsem se zaktivizovat musel. Jak jsem se se zaťatými zuby zdvihal z křesla, táhlo mi hlavou, jak jen je ten život nudný a stereotypní: Dám se do pořádku a ozbrojím se a někdo silnější mne semele na kusy. Znovu se dám do pořádku a vyzbrojím se ještě lépe a znovu mne někdo silnější semele na kusy. A znovu a znovu.

„Ale vždycky vyhraješ,” ozval se Ten druhý.

„Ale co mne to vždycky stojí.”

„Ten zlomený nos se zahojí a na zjizvené obličeje letí holky.”

„Kdys’ nějakou, proboha, naposledy viděl?!”

Ten druhý mi neodpověděl, ale jak jsem se opatrně spouštěl z průvlaku na podlahu, cítil jsem, jak se mi napínají kalhoty v rozkroku.

Po boji o život se to stává.

 

* * *

 

V saladinu jsem si vzal posilující tabletu a dva zásobníky s dalekonosnými náboji. Pro jistotu.

Vířící dým škrábal v hrdle, střepiny z popelnic řinčely pod nohama, kádvojka ležela u zdi a podlaha kolem ní byl zčernalá a popálená jako kolem saladinu.

Saladin po tom dešti výbojů vypadal stále stejně — nebyl vidět. Molekulární trvale elastická vrstva amorfních optických krystalů se po zásazích energií i po vyjícím dešti střepin slila, jako by se nic nestalo.

Puška měla ožehlou pažbu a na kovových částech byly nataveny kousky podlahové krytiny a cementový prach.

Co nejrychleji jsem se odpotácel do okrové chodby a v krku mi rostl takový divný knedlík. Vyvrácené dveře pod podrážkami hlasitě rachotily.

 

* * *

 

Na trosky buňky se snášely přívaly vody z automatického hasicího systému. Znělo to jako průtrž mračen a podlaha čvachtala už v bývalé přechodové komoře.

Z trosek stále stoupaly pramínky bílého kouře a páry. Popelnice buňku rozstřílely na kusy. Ten knedlík v mém hrdle se zvětšil, a nebýt posilující pilulky, asi bych upadl. Potácel jsem se mezi kusy dýmající dřevotřísky a chladná voda mi bušila na hlavu jako naplno puštěná sprcha. Ty trosky vypadaly mnohem ošklivěji než jen ošklivě.

„To nemohl přežít,” zašeptal Ten druhý.

V té chvíli se mi za zády ozvalo hluboké bzučení.

 

* * *

 

I mokré a ohořelé vlasy se mohou zježit.

Jak jsem se otočil, ozvalo se hlasité zakvílení prokluzující gumy a začaly hvízdat kulky.

To bzučení byla popelnice.

To gumové kvílení Jonáš na BMW. Jel po zadním kole a z levé ruky mu blýskaly výstřely. Přesně tak útočí Big Biker. Ze strnulosti mne vytrhl až blesk, který se Jonášovi mihl tak těsně kolem hlavy, že zapálil jeden z vlajících cípů šátku.

Od boku jsem na popelnici vypálil jeden průbojný.

 

* * *

 

A zase jsme měli štěstí. Kvílící, kouřové stopy zanechávající střepiny rozervaly všechno, co se dalo. Zářivky padaly z rozmlácených krytů a vybuchovaly jako malé granáty. Štěpinky tenkého skla byly všude,

Ale ani já, ani Jonáš jsme neměli ani škrábnutí.

Myslím po tomto posledním výbuchu.

Zvedl jsem se ze země, voda mne pod bundou chladila na spálené hrudi a malý, prachem ze zářivek k nepoznání změněný a spáleninou páchnoucí přízrak se mi vrhl do náruče.

„Takový důvěrnosti, kdes to viděl,” zahuhlal jsem krví slepenými rty a měl jsem pocit, že se nechutně opakuju.

 

* * *

 

„Rychle, hledej věci,” postavil jsem Jonáše na nohy. Po hlavě se mu rozstřikovaly proudy vody. Nějakým promáčeným cárem jsem si převázal ruku, z které mi zase začala téci krev. Posilující pilulka mne držela na nohou a ani se mi netočila hlava. Ani když jsem se předklonil.

Jonáš v troskách své ložnice našel promočený batůžek, já jsem našel svůj i jeho dell.

Pak centrální počítač konečně vypnul vodní trysky a v tichu se ozvalo hluboké bzučení. Šlo z okrové chodby.

Oba jsme strnuli. Jonášův vodou omytý obličej byl bledý a bundu na lokti měl odřenou, jak spadl z motorky. Hlavní náraz naštěstí pohltil ramenní chránič neprůstřelné vesty.

„Musíme pryč!” šeptl jsem.

‚Kudy?‘ zeptaly se Jonášovy oči.

„Kudy?” zeptal se Ten druhý.

„Nákladní zdvihač — někde dál!”

Jonáš už běžel. V otvoru po dveřích do přechodové komory jsem zahlédl oblý černý bok, ale nevystřelil jsem.

 

* * *

 

Běželi jsme mezi policemi a sloupy tiše a dlouho, až se mi zdálo, že černožlutě pruhovaná zdvihací plošina před námi je ta pravá. Nebo už jsem nemohl dál. Zdvihacích plošin je ve Skladu spousta. Nad Skladem je obrovská podzemní prostora, do které může naráz vjet spousta těžkých nákladních vozů. Tak se celé to nesmírné množství věcí dá během jediného dne odstěhovat pryč.

Celý přesun materiálu — a tím i zdvihače — se ovládá výhradně automaticky. Vzpomněl jsem si na to, až když jsme k té naší velké černožlutě pruhované železné desce doběhli.

Sesul jsem se zády podél sloupu a v plicích mi hvízdalo.

Jonáš rozhodil ruce a otočil se na mne.

„Kurvajs,” zaklel jsem tak ztraceně. Po běhu se mi (zase jednou) dělaly mžitky před očima a musel jsem si dát druhou posilující pilulku. Když jsem ji vylupoval z platíčka, ozvalo se tlumené bzučení popelnic.

„Někde tu přece musí být ovládací dráty!” ozvali jsme se s Tím druhým současně. Vyškubl jsem z kapsy dell, vydrápal se na nohy a začal co nejrychleji obkulhávat plošinu.

SPOJENÍ NAVÁZÁNO, bliklo na monitoru. Na čtení zpráv jsem neměl čas, tak jsem si do ucha nacpal sluchátko. Trochu v něm praskalo.

V podlaze byl světlejší pruh — pod ním je kanálek s ovládacím kabelem. Inicioval jsem aplikaci Bezkontaktní spojení, dell se připojil a snažil se simulovat ovládací impulsy z hlavního počítače. Na podobném principu pracuje T-Klíč.

Bzučení popelnic zesílilo. Naprosto se nedalo odhadnout, odkud se blíží a kolik jich je. Vtom se ozvalo hlasité mechanické zavytí a kovové zařinčení. Málem jsem úlekem upadl.

Byla to plošina, která začala stoupat. Zároveň se ve stropu nad ní začal rozevírat poklop — tlusté železné desky se zasouvaly do podlahy nakládací prostory nad námi.

Vyskočil jsem na plošinu a vytáhl za sebou Jonáše, právě když mezi regály prolétl první modrý blesk. Padl jsem na břicho, přitiskl hlavu ke kovu páchnoucímu barvou a snažil se stát co nejplošším. Jonášovi to šlo lépe.

Vzápětí nad plošinou začaly křižovat výboje ze tří stran. Stoupali jsme strašně pomalu.

Popelnicím se naštěstí mezi sloupy a policemi špatně mířilo, a jak jsme leželi uprostřed velké železné desky, byli jsme navíc velmi obtížný cíl. Tak nás blesky buď přelétaly, nebo podlétaly. Bál jsem, se aby nepoškodily hydrauliku a motory.

Těch tři a půl metru vzhůru se mi zdálo delší než cesta do Nebe. Otočil jsem se na záda a hypnotizoval černožluté okraje pomalu se rozevírajícího poklopu. Víc jsem dělat nemohl.

Popelnice, když nemohly zasáhnout nás, začaly cíleně střílet na ovládání plošiny. Zasmrděla spálená izolace, guma, a během okamžiku i hořící olej. Pohyb plošiny se znatelně zpomalil a stal se trhavým.

Pak se plošina zastavila, zakývala a za vytí naprázdno běžících hydraulických pump začala klesat. Desky poklopu se začaly svírat.

„Až řeknu teď, postavím se a ty po mně vyšplháš nahoru,” chytl jsem Jonáše za rameno a otočil ho na záda. „Můžu ti pomoci jen pravou rukou. Víš, která je pravá?!”

Vyvalil oči.

„Ta, co mi z ní neteče krev. Teď!”

Vstal jsem a šlo mi to ztěžka. Kolem se začaly míhat blesky a bušily do poklopu a létaly do černé prostory nad námi. Hořící barva se olupovala a hustý dusivý dým z hořícího hydraulického oleje vířil jako v bráně do pekla. Naštěstí.

Hlavu a ramena jsem měl nad úrovní poklopu.

Než se Jonáš vyškrábal nahoru, už jen hlavu. Mezi nohama mi prolétl blesk a ožehl mi obě kolena.

Vyskočil jsem a zachytil se pravou rukou a loktem levé za okraj svírajícího se poklopu. Levá ruka mne bolela, že mi do očí vyhrkly slzy. Možná to bylo tím dýmem.

„O kousek výš a bylo by po starostech!” tenkým hlasem vykvikl Ten druhý a začal se hystericky smát.

Když se smál, nemohl jsem se na hraně poklopu udržet. To už jsem se nedotýkal plošiny ani špičkami bot, visel jsem ve vzduchu a ruce mi pomalu klouzaly. Navíc, jak plošina klesala, poklop se stále svíral. Ještě minutku a přecvakne mne jako žížalu.

Dým štípal v očích a někde nad hlavou mi drásavě kašlal Jonáš. Blesky křižující v kouři modrozeleně zářily.

Jestli nevylezu, musím seskočit. Něco mne tvrdě udeřilo do nohy, levá pata mne začala pálit a intenzivně zasmrděla spálená guma.

Jak mne to rozkývalo, levý loket mi sklouzl a bolest z poraněného bicepsu mne probrala.

Věděl jsem, že se nahoru nedostanu. Jonáš mne tahal za límec a do kašlání chrčel námahou. Klouzal jsem dál.

„To je marný,” zasípal jsem, „s jednou rukou se tam nevyhoupnu.” Zase jsem kousek sklouzl. Poklop se neúprosně svíral a ta část, kterou jsem měl za zády, už byla zatraceně blízko.

„Vem si můj... můj počítač,” s kouřem v plicích zněl můj hlas jako stoletý kuřák doutníků, „dovede tě k saladinu. Jak se řídí, jsi viděl. Jeď na jih!” vyrazil jsem ze sebe a zase kousek sklouzl. „Jinak je všechno v Průvodci ovládáním...,” zalykavě jsem se nadechl, „zkusím se do haly dostat, spodem jako normálně... Ale moc dlouho na mě nečekej.”

Připravil jsem se na seskok. Druhý díl poklopu se mi skoro dotýkal límce.

A v té chvíli mne šikmo do břicha zasáhl výboj a zhoupl mne na stranu. Ještě jsem se instinktivně udržel na lokti pravé ruky, ale v nejzazším bodu rozkyvu mne do boku zasáhl druhý výboj, přesně na rozhraní neprůstřelné vesty a kalhot.

To bylo naplno, blesklo mi hlavou.

Pak se setmělo.

 

* * *

 

Probralo mne ostré pleskání něčím mokrým do obličeje. První mne napadlo, že Jonášovi už konečně budu muset vysvětlit, jak křísit trochu jemněji. Druhá se krutě ozvala všechna zranění.

Hlasitě jsem zasténal. Měl jsem strach se pohnout, pod prsty jsem cítil studený kov pokrytý rzí a šupinkami barvy. Kolem byla naprostá tma. Byla tak naprostá, až mne objala hrůza, že jsem oslepl. V příštím okamžiku se mi navíc někdo pokusil vypíchnout oko. Chňapl jsem a sevřel malou ledovou ruku. Byly v ní rozměrné těžké brýle. Noční brýle.

„Ty rafičky patří za uši, ne do očí,” zaskuhral Ten druhý.

Kupodivu jsem neležel na ocelové plošině dole ve Skladu, ale na nyní už úplně zavřeném poklopu. Nade mnou se skláněl (skrz brýle podivně barevný) Jonáš; měl ty samé brýle jako já, byly mu strašně velké, u nohou měl rozepnutý batůžek a v obličeji strašně ztrhaný výraz. Ale usmíval se.

„Jak jsem se sem dostal?!” Mluvil jsem, abych nemusel vstát. Cítil jsem se jako po exkurzi do průmyslového mlýnku na maso, který někdo zapomněl vypnout.

Jonáš naznačil něco visícího, pak naznačil úder a rukou naznačující to ‚visící‘ předvedl prudký kývavý pohyb, kotrmelec ve vzduchu a pád. Při gestu ‚pád‘ dupl na poklop. To visící, rotující a padající jsem byl já.

Pokusil jsem se pohnout a málem jsem omdlel. Cíp provizorního obvazu na ruce jsem ke všem bolestem měl sevřený mezi čelistmi poklopu.

Napravo od nás se ozvalo hlasité skřípání a z podlahy vytryskl proud světla. Na stropě se objevil dlouhý zářící obdélník a neúprosně se rozšiřoval.

Zatímco mne Jonáš odřezával od poklopu, hodil jsem si do úst další dvě posilující tabletky. Rozkousal jsem je i s obalem. Obal chutnal špínou, krví a staniolem. Pilulky byly nasládlé a trnul po nich jazyk.

 

* * *