Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jedinou vadou na kráse bylo, že když jsme přišli, buňka měla dveře dokořán. Žádný skladník, který si vážil svého zvlhčeného vzduchu, by to nikdy neudělal.

„Bacha, Jonáši, někde tady bude mrtvák, možná dva.” Tím ‚někde tady‘ jsem měl na mysli celý nekonečný Sklad.

„To by mohlo být docela dobré regálové safari,” ušklíbl se Ten druhý.

Zamkl jsem dveře buňky, pomohl Jonášovi z atombordelu a řekl mu, ať se jde vysprchovat a ať okamžitě zaleze do postele. Byl bledý, třásl se a horečka mu svítila z očí.

„Nemáš hlad?”

Tak nějak pokrčil rameny.

„Ta lednice určitě funguje,” kývl jsem k zelené lednici v rohu. Všechno v buňce bylo pohodlné, pokud člověk neměl nic proti zelené barvě. Jen koupelna a záchod svítily hygienickou bílou.

Jonáš si vzal v mikrotenu zavařený trojúhelníkový sendvič se sýrem a salámem, zručně ho vyloupl, ale jak si ho nesl k ústům, bohužel si čichl k rukám. Upustil sendvič na zem a zbledl tak, že bych to nepovažoval za možné.

„Tak až k snídani,” zvedl jsem sendvič a vrátil ho do lednice. Přestože jsme si v přechodové komoře pečlivě oklepali boty, kousky rozmačkaných muších tělíček se válely i tady. Docela jsem se těšil na takovou normální činnost, jako je zametání.

Šel jsem si poslechnout, co dělá Jonáš. V rohu místnosti s televizí byla hromada špinavého šatstva a zezadu šuměla sprcha. Usmál jsem se a vrátil se do kanceláře a zapnul počítač.

Přivítal mne standardní operační systém — dokonce bez hesla. Zvolil jsem si v nabídce jazyků češtinu, a jak jsem očekával, byl v přístroji kompletní seznam položek ve Skladu obsažených. Stačí nějakou vybrat, zadat počet kusů a automatický vozík to doveze na kterýkoliv zdvihač, popřípadě k buňce. Pod heslem DEZINSEKCE jsem našel heslo MOUCHA, pak heslo MOUCHA HNĚDÁ a k počtu kusů jsem dopsal PĚT KARTONŮ. Vybral jsem ještě pár věcí a entrem odeslal ještěrku na okružní jízdu.

Čekal jsem, díval se z okna buňky do Skladu, bylo mi teplíčko a tak příjemně jsem na nic nemyslel. Pak se venku objevilo oranžové blikání, ozvalo se bzučení elektromotoru a vedle buňky zastavil vozík. Na „zádech” měl složené nakládací rameno a kupodivu nebyl zelený, ale oranžový. Na jeho plošině ležely věci, co jsem si objednal.

S puškou v ruce jsem „vyšel ven”. Je zvláštní říkat, že jsem vyšel ven, když jsem vyšel do jiné místnosti. Je zvláštní říkat takové nedohledné prostoře „místnost”.

Přenesl jsem věci z vozíku dovnitř, shrnul papíry ze stolu a začal vyrábět bomby. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi četl vědeckofantastickou povídku, v níž hrdina dělal něco podobného — jen místo tlakových lahviček se sprejem proti mouše hnědé použil vodu po holení.

Oblékl jsem si gumové rukavice a rozdělil půlkilové balení plastické výbušniny C4 na pět kousků. Každý jsem prohnětl, až změkl, zastrčil do něj dálkově ovládanou rozbušku a vmáčkl ho mezi devět sprejů proti mouchám, pevně obalených širokou lepící páskou. Za opasek jsem si zastrčil vysílačku a naskládal bomby do velkého koše na pečivo, který jsem si také nechal přivézt. Koš i spreje byly zelené.

„Jonáši?” zaklepal jsem na dveře u sprchy.

V oblacích páry vykoukla mokrá vyděšená hlava.

„Nic se neděje — jen na chvíli půjdu pryč. Tak tě tady zamknu. Pistoli máš na televizi,” ukázal jsem na browning, který jsem vyhrabal z hromady špíny, co bývala Jonášovými šaty.

„Jo,” podržel jsem dveře, když mizel zpátky ve sprše, „kdybys slyšel nějaké výbuchy, tak se nelekni.” Znovu kývl.

Zamkl jsem dveře buňky, prošel přechodovou komorou, znovu mi zalehly uši, okrovou chodbou jsem došel ke dveřím do montážní haly a nasadil si plynovou masku. Pod nohama mi zakřupala tělíčka mrtvých much a zpoza ocelových dveří se ozývalo dunivé bzučení. Když jsem se dveří dotkl špičkami prstů, cítil jsem, jak se chvějí — uvědomil jsem si, že dokonce podlaha v buňce tím bzučením občas zarezonovala.

Strašně se mi tam nechtělo, ale musel jsem. Dvakrát jsem se nadechl, otevřel dveře, rozhlédl se po mrtvácích a rychle jsem pronesl koš s bombami.

Much jako by ještě přibylo — a je to docela i možné, protože jsme jim s heckler-kochem věnovali spoustu potravy. Z těch šesti nebo sedmi zlikvidovaných mrtváků mohlo být čtyři sta kilo masa. Čtyři sta kilo potencionálních much.

Systematicky jsem roznesl a rozmístil bomby po hale.

Brodění se mouchami bylo hnusné. Ještě že neútočí na pohybující se tvory; lezou po nich, ale neútočí. V buňce jsem si rozepjal neprůstřelnou vestu a povolil šátek na krku — bylo mi tam poprvé po měsíci vedro. Samozřejmě jsem se zapomněl znovu utěsnit — teď jsem cítil, jak mi mouchy lezou po zpocených zádech a jak jich každý můj pohyb několik rozmáčkne.

Jak říkám — hnusné.

Když byly bomby rozmístěné, přešel jsem halu a vešel do jedněch z otevřených dveří uprostřed nejdelší stěny — byl to sklad dílů a součástek, a much tam nebylo tolik.

Na zdi nad stolem s ušmudlaným a omláceným terminálem visel velký zažloutlý plakát s historickým obrněným transportérem v popředí. Na plakátu bylo velkým písmem napsáno ALVIS — SALADIN. Alvis je anglická firma a Saladin je moc hezké jméno.

Rozřízl jsem gumové těsnění pod plechovými dveřmi, vytrhl ho, zavřel dveře a zamkl je. Pak jsem si sedl a prostrčil mezerou po těsnění anténu vysílačky. Když jsem jedním pohybem odjistil a stiskl červené tlačítko s nápisem FIRE, napadlo mne, zda mrtvolný plyn není hořlavý.

 

* * *

 

Není.

Nebo na výbušnou směs nebylo dost kyslíku. Ještě že mouchy tak dýchaly.

Do dveří zvenčí jako by někdo udeřil perlíkem, píchlo mne u uších a mezerou po těsnění vystříkla vlna rozdrcených muších těl.

Chvilku jsem počkal a otevřel — dveře byly trochu vyboulené dovnitř. V hale, kolem míst, kde předtím ležely plynové bomby, byly nepravidelné kruhy holé světlezelené podlahy; uprostřed kruhů byly bílé roztřepené skvrny vypálené výbuchy. Mouchy byly naváté v tlustých vrstvách podél stěn a bzučely, až mi z toho praskala hlava. Plyn proti mouchám je neviditelný, ale vnímal jsem, jak se mi vzduch jakoby lepí na konečky prstů. Na sklech plynové masky se usazovaly drobné kapénky.

 

* * *

 

Než jsem došel k jednomu z obrovských bojových vozidel, v hale se rozléhaly jenom mé kroky. To neuvěřitelné dunivé bzučení ustalo jako stažené potenciometrem.

Zvláštní bylo, že bez pokrývky much jsem tři ze strojů vůbec neviděl. Ostatních šest vypadalo tak, jak jsem si představoval, že by měly vypadat. Ale kde jsou, sakra, ty tři další? Předtím jsem jich jasně viděl devět. V té chvíli jsem zahlédl, jak se na druhé straně haly vznáší vrstvička hnědých muších tělíček.

„Ale do hajzlu!” užasle jsem zahuhlal do plynové masky, když jsem k té vrstvičce došel na metr — mouchy ležely na vrchní ploše jednoho z vozidel, co jsem je nemohl nalézt. Obrovský stroj byl v podstatě neviditelný — jeho povrch na sobě zobrazoval to, co bych viděl za ním, kdyby tam nebyl. Dávný sen všech výrobců barev, dokonalé maskování z říše vědeckofantastických filmů.

„A oni to vojáci už mají! Už měli,” uneseně jsem hladil bok vozidla. Zvláštní věc, ale na tom neuvěřitelném povrchu lepkavý aerosol protimušího plynu neulpěl.

Instinkt mne varoval až v posledním okamžiku. Ruka mrtváka mne minula o centimetry. Srazil jsem ho pažbou kádvojky, ustoupil jsem, aby mi mozek nestříkl na boty, a rozstřelil mu hlavu.

Koutkem oka jsem zahlédl potácivý pohyb druhého mrtváka, otočil se a vypálil mu do čela.

Odražený projektil mi zaječel nad hlavou a vyrazil ze stropu obláček prachu.

 

„Kurvajs!” zaklel jsem vyděšeně. Mrtvák ke mně sice šel, ale byl za strojem. Maskovací barva věrně zobrazila jeho pohybující se postavu. Jen když jsem se zadíval pozorněji, obraz kývajících se končetin se na hranách vozidla trochu divně kroutil — jako by se zkracovaly a prodlužovaly. Mrtvák se s buldočí vůlí snažil projít a skřípání jeho nehtů po pancíři jsem slyšel docela jasně — uvědomil jsem si, že na druhé straně musím být vidět i já.

Obešel jsem stroj a zabil ho. Byl oblečený do zelené uniformy jako všichni mrtváci tady. Z rozervaných konečků prstů mu vyčnívaly kůstky.

Znovu jsem obešel „transportér” a zašťoural botou ve vrstvě much a bílých larev, výbuchem nalisovaných u jeho podvozku.

„To bude fuška,” řekl Ten druhý, „nasadit na to kola.”

Stroj byl naštěstí na hydraulické montážní plošině.

Pak jsem prohlídku přerušil — bude na ni dost času zítra, a Jonáš už se určitě bojí, kde jsem tak dlouho.

Ještě jsem ale musel udělat něco.

Pročistit výdechy klimatizace jde docela snadno — je u nich takové jakoby splachovadlo, kterým se normálně odstraňuje prach. Teď jsem za každé z nich musel zatáhnout snad padesátkrát, abych z trubek a síťky vytlačil všechny muší mrtvolky. Naštěstí už byly déle po smrti a byly vyschlé; tak se nemazaly a nelepily.

Když jsem pročistil první výdech, okamžitě z něj začal pulsovat chladný vzduch. Průduchy odsávání šly čistit mnohem hůř než výdechy — mouchy byly nasáté až hluboko uvnitř.

Pak jsem se konečně vrátil do okrové chodby, oklepal ze sebe nalepené mouchy, prošel přechodovou komorou a do sprchy jsem se těšil tak, až se mi kroutily prsty u nohou.

 

* * *

 

Jonáš seděl v kanceláři na stole zabalený do obrovského zeleného županu a mířil na dveře pistolkou. Když poznal, že jsem to já, napjatý obličej se mu uvolnil a rty se mu zkřivily do něčeho, co mohl být i úsměv; unavený, ale úsměv.

„Ty ses nám ale vybarvil,” zašklebil jsem se. Byl tak čistý, že jsem ho málem nepoznal. „A co zuby? Tak mazej — kartáček i pasta tam jsou. A pak hned spát!” Ty ještě před měsícem a půl tak normální věty nám oběma připadaly strašně cizí. Jemu asi víc. I když mně taky dost — přesně takhle mne zaháněla do postele moje bábi.

Sedl jsem k počítači a nechal dovézt nějaké další věci — tentokrát vozík přijel během pár okamžiků.

Když mi Jonáš přišel říci dobrou noc — to mi vždycky tak obřadně položí ruku na rameno a zahledí se mi do očí, dal jsem mu nějaké prášky proti horečce, vitaminy a tak.

„V lednici je limonáda. Ale zítra přejdeme na horký čaj,” řekl jsem výhružně, a díval se, jak hltá ledové bublinky.

Když se ozvalo zasvištění D-mana a když za Jonášem zapadly dveře ložnice, konečně jsem mohl do sprchy. Šaty jsem ze sebe ani tak nesvlékal, jako odlupoval.

Horká voda a kartáč a spousta, spousta mýdla. Měl jsem na těle místa, která jsem musel vzít čisticím prostředkem na kachličky. Nakonec jsem se oholil, promasíroval si obličej zeleným denimem (jak jinak), učesal se a oblékl si tlustý zelený župan. Vlasy mi dorostly na třícentimetrového ježka a po popáleninách mi na obličeji zbyly nepravidelné růžové a bílé skvrny.

Když jsem si čistil zuby, šklebil jsem se na svůj vychrtlý odraz, jako když jsem vždycky ráno spěchal, abych stihl začátek práce.

V pokoji s televizí i v kanceláři něco hrozně páchlo. Byly to samozřejmě naše svršky. Sedl jsem k počítači: „Tak, kouzelná skříňko, ukaž, co umíš!”

Tentokrát to vozíku trvalo zatraceně dlouho. Ale dovezl mi polní automatickou pračku plus všechno potřebné. U pračky byl podrobný návod, jak s ní zacházet, byla zelená; a co mě téměř rozesmálo, že si armáda nechala dodávat v zelených krabicích i prášky na praní.

„Přece jen to byli magoři,” šeptal jsem, když jsem pračku v koupelně zapojoval.

Bílé prádlo nikdy nedáváme prát s barevným! stálo v návodu. Žádné bílé prádlo v dvou hromádkách páchnoucích svršků nebylo už pěkně dávno. Co jsem mohl, to jsem nacpal do igelitového pytle na odpadky, ale Jonášovu velikost, popřípadě kevlarové kalhoty pro jednotky speciálního určení nenajdu ani v takovémhle Skladu. Naplnil jsem buben pračky, navolil program OBZVLÁŠŤ SILNĚ ZNEČIŠTĚNÉ a šel spát.

 

* * *

 

Druhý den Jonáš proležel v posteli a já se věnoval praní a jiným domácím pracím (zametání muších zbytků mne přestalo bavit přesně po dvou máchnutích koštětem). Pokoušel jsem se přes skladový počítač připojit na centrální počítač, ale nepovedlo se mi to, zato jsem z něj vytáhl plán celého podzemního komplexu. Je tak rozsáhlý, až mne to vyděsilo.

Přetáhl jsem plán do vojenské obdoby mého starého IBM — počítač vypadá skoro stejně, akorát je zelený a pouzdro je profilované, aby bylo odolnější. Tenhle počítač je od Della, je i v otevřené poloze vodotěsný, páduvzdorný, rozšlápnutí vzdorný — výrobce ho dokonce doporučuje nosit v levé náprsní kapse — je prý tak odolný, že zastaví kulku z pistole. Ušklíbl jsem se.

Co ale počítač umí dokonale, je spojení na krátkou vzdálenost — bez drátů do deseti metrů s čímkoli, co je schopné odpovídat. Programové vybavení jsem do něj nakopíroval velmi podobné, jako bylo v IBM — vojáci to měli jen blbuvzdornější a polopatičtější. U veškerých aplikací šla jako komunikační jazyk zvolit čeština — jedna z výhod členství v NATO.

Nechal jsem si dovézt také novou pistoli a náboje — vojenský Walther 9mm je ještě účinnější než beretta. Objednal jsem si důstojnický model s tlumičem, plné zásobníky plus zásobníky NATO-nábojů do kádvojky.

Pak jsem obě své zbraně důkladně vyčistil, walther zastřílel a znovu vyčistil, podíval se na Jonáše, zhasl mu lampičku a šel také spát.

Opět jsem spal skoro čtrnáct hodin.

 

* * *

 

Vzbudilo mne Jonášovo škrábání na dveře. Už vypadal docela dobře, kruhy pod očima se skoro ztratily a něco ode mne chtěl. Oblečení. Vstal jsem.

„Zatím si budeš muset nechat župan, s tvými šaty budeme muset ještě něco podniknout. S mými taky, sakra,” ohmatal jsem prádlo rozvěšené na šňůře natažené u výdechu klimatizace. Celý včerejšek jsem chodil oblečený do županu, obrovských pohodlných zelených tepláků, pistolového pouzdra a tří párů ponožek.

Nasnídali jsme se a já zase začal s domácími pracemi, a už mi pěkně lezly krkem. Obě na prkno ztuhlé kožené bundy jsem nastříkal silikonovým olejem a asi hodinu je masíroval režným kartáčem, než získaly původní měkkost.

Prát kožené bundy v automatické pračce není dobrý nápad. Ale v návodu k použití to napsané nebylo. Řetězy na mé bundě byly rezavé a skřípaly.

Pak jsem si přivolal na pomoc Jonáše; moc se mu do toho nechtělo. Látkové věci jsme místo žehlení křížem vytahali, to žehlení mne stejně neminulo, a k obědu jsem uvařil dvě zelené samoohřívací konzervy s ledvinkovým gulášem a suchary a broskvový kompot.

„Tak vzhůru do práce,” pleskl jsem Jonáše do kolena, když nám po jídle slehlo.

Poprvé po dvou dnech se usmál.

 

* * *

 

Stáli jsme v montážní (muší) hale a bylo jasné, že dokud závěje much nezmizí, nepůjde dělat nic. Ani jeden ze strojů, kterým jsem v duchu začal říkat „saladiny”, nebyl bohužel úplně hotový. V místnosti to navíc příšerně páchlo — i přesto, že klimatizace funěla na plný výkon, se tam dalo vydržet jen v chirurgické roušce nasáklé vodou po holení — to jsem vymyslel já.

„No,” položil jsem Jonášovi ruku na hlavu, „někde tu musí být nějaké smetáky.” Jonáš zase měl šátek jako Big Biker — musel jsem mu ho „objednat” ve Skladu. Byl sice zelený, ale Jonáš opět vypadal podle svých představ, a tak do budoucnosti hleděl s nadějí. Teď se zarputile rozhlédl po metrových závějích mrtvých much — mouchy smrtí ztmavly, ale křidélka jim dál duhově opalizovala.

„S těmi smetáky to neber doslova, hochu,” zašklebil jsem se. Zarputilý výraz v jeho obličeji vystřídal výraz uvolněný.

V nevelké místnosti — byla o dvoje dveře vedle skladů součástek pro saladiny — jsme objevili oranžové uklízecí roboty. Bylo jich pět: tři „hadry na podlahu” a dvě „prachovky”. Oproti modelům, co znám z tělocvičen a z redakce, byly patřičně větší.

Aktivoval jsem všech pět. Stroje začaly mrkat oranžovými majáky — když vyjely do obrovské montážní haly, zazdálo se mi, že mrkání majáků zrychlilo a tváří v tvář vrstvám much dostalo takový jakýsi zoufalý odstín. Než jsme s Jonášem došli k saladinu, který jsem vybral, že ho dokončíme (byl to jeden z těch tří neviditelných, ten, co jsem u něj zneškodnil ony dva mrtváky), zastavil se první hadr na podlahu a tak ztraceně zahoukal.

„Sakra, co s tím?” zaklel jsem, když jsme se k robotu vrátili. Na displeji blikal německý nápis, který jsem s pomocí dellu přeložil jako ‚přeplněný kontejner‘. Než jsem to přeložil, houkaly i všechny ostatní uklízecí stroje.

Po krátkém lámání hlavy mne napadlo předat řízení robotů centrálnímu počítači. Stroje přestaly houkat a rozjely se k velkým dvoukřídlým vratům, kterými měly z haly vyjíždět hotové saladiny. Šel jsem za nimi. Vrata se před roboty sama otevřela a za vraty byla dlouhá, much prostá chodba, ukončená dalšími vraty, která, protože byla stejné protijaderné konstrukce jako ty kulaté dveře, co jsem otevřel T-Klíčem, určitě vedla ven. Tato vrata se mi zdála — pokud je to možné — ještě masivnější a nerozbitnější.

Uklízecí stroje zabočily do velkých dveří v boku chodby — slovník dellu mi sdělil, že nápis na nich znamená SPALOVNA. Dell mne dále informoval, že podle plánu Základny (tak se podzemní vývojová továrna dohromady s laboratořemi, dílnami, Skladem a štábním křídlem oficiálně jmenuje) je za těmi dveřmi ‚pomocná spalovna na tuhý odpad vybavená fluidním kódem‘. Energie se používá k ohřevu užitkové vody. Když mne dell začal krmit procenty, kolik z kterého odpadu zbude tuhých složek a jak se i ty dají spalovat, vypnul jsem ho.

Ale vyplynulo z toho, že si fluidní kotel ve spolupráci se sušičkou a drtičkou poradí téměř s čímkoli. Mouchy by tedy neměly vadit.

Roboty se zbavily nákladu, s Jonášem jsme se s nimi vrátili do haly, vyšplhali na jeden saladin a dívali se, jak s hučením nasávají další a další závěje mrtvých much a jak za nimi zůstávají lesklé mokré pruhy čisťounké, hráškově zelené podlahy. Nepříjemné bylo, že všechny větší věci válející se po podlaze si manipulátorem kladly na plošinu nahoře na kontejneru, a když byla plná, musel jsem přijít a ručně odsouhlasit, že se i všechno z plošiny může spálit. V naprosté většině byly ty věci, válející se pod mouchami, dočista obrané lidské kosti. Popřípadě kusy mokvavého hnijícího masa, prolezlé mrtvými mušími larvami.

Ty dva kompletní mrtváky, které jsem zabil předevčírem, jsem musel do kotle odtáhnout sám. Roboty kolem nich objížděly v širokých kruzích a mechanickými hlasy opakovaly: „Člověk v nebezpečí, člověk v nebezpečí!” Mrtvoly byly k podlaze přischlé krví tak, že jsem je musel utrhnout páčidlem. Když jsem je jednu po druhé přetahoval přes vysoký práh spalovny, rozbité lebky jim škaredě skřípaly. Násypka kotle šla naštěstí snížit až k podlaze, tak jsem těla nemusel zdvihat. Uklízecí stroje zatím poslušně stály v řadě za mnou a ten první dokola opakoval: „Člověk v nebezpečné blízkosti. Prosím ustupte!” Tentokrát stroj nemyslel mrtvolu, ale mne.

Jako každý předmět museli i mrtváci před fluidním spálením projet drtičkou. Když začala rachotit, musel jsem ze spalovny rychle pryč.

Do večera, ač se to zdálo nemožné, svítila hala čistotou a voněla dezinfekcí a nějakým parfémem, kterým počítač přebil poslední zbytky mrtvolného pachu, uvolňující se ze stěn. Klimatizace přestala hučet a ztišila se do obvyklého šepotu.

Ani ve skladech součástek pro saladiny, ani ve skladu nářadí vedle už nebyla ani muška; ani jedno duhové křidélko.

Když jsem si říkal, jak je to krásné, odněkud se do haly připotácel mrtvák.

Když jsem ho táhl ke kotli, jel za mnou hadr na podlahu a utíral nepravidelnou stopu z mozku a husté černé krve. Protože mrtvák škubal rukama, stroj mechanickým hlasem opakoval: „Člověk v nebezpečí! Přivolejte lékaře! Člověk v nebezpečí!” Zdálo se mi, že na mě přitom majákem bliká dost pohoršeně.

„Ráno se do toho dáme,” řekl jsem zívajícímu Jonášovi. Poslední dvě hodiny pobíhal kolem saladinu, který jsem označil za náš, hladil ho a experimentoval s maskovacím nátěrem. Potom, co se objevil ten mrtvák, vylezl na jeden z viditelných strojů a hlídkoval, dokud neusnul. Podle mých hodinek bylo jedenáct večer — místo starých quarzek s prasklým sklíčkem jsem si včera večer nechal ve Skladu nalézt vojenský model. Hodinky jsou sice zelené, ale vodotěsné a naprosto nerozbitné — podle historky v návodu k obsluze užil stejný model vojín P. G. jako boxer, a zachránil si tak život — hodinky i potom, co s nimi rozrazil pár lebek, stále fungovaly. Prý.

 

* * *

 

Druhý den začal tím, že jsem nechal dovézt hodinky i Jonášovi. Strašně se mu líbily.

„Poslechni, Jonáši, kdy vlastně máš narozeniny, když už jsme u toho času?”

Pokrčil rameny.

„No to je dobrý,” zavrtěl jsem hlavou. Já jsem to sice v bytě jeho rodičů četl, ale mimo to, že to je v listopadu, jsem si na přesnější datum nevzpomínal. A protože je listopad a protože se mi nelíbilo, jak je poslední dny zasmušilý, rozhodl jsem se, že mu narozeniny udělám zítra. Jak upéci dort se snad někde dočtu. Potřeboval jsem Jonášovi nějak zdvihnout náladu a přiznávám, že se mi líbí dávat mu dárky.

Dnes ale saladin.

Pracovní den jsem začal převlečením do bílého overalu. Pak jsem odešel do montážní haly a pak se skoro dvě hodiny pokoušel dostat do vyhlédnutého neviditelného stroje. Věděl jsem, že to musí jít nějak přes řídící počítač, protože saladin neměl jedinou štěrbinu zámku (i kdyby ji měl, nebyla by vidět). Už jsem si chtěl dojít pro T-Klíč, ale pak mne napadlo vyťukat na tom odřeném terminálu ve skladu součástek heslo KLÍČ. Po krátkém pátrání (musel jsem zjistit výrobní číslo stroje) se na vypáleném monitoru objevila pozice ve skladu, kde je uložena příslušná sada klíčů.

Jsou to takové tmavé plastikové obdélníčky s očkem na zavěšení a iniciačním tlačítkem — dají se nastavit, aby fungovaly jenom na prst s určitou strukturou papilárních linií.

Když jsem hledal číslo stroje, našel jsem i jinou velmi zajímavou, a hlavně velmi důležitou věc: Devíti velkých silných ohmataných knih visících na zdi jsem si všiml už dřív — moc se mi v nich nechtělo vrtat, protože byly pokryté mastnými stopami po muších výkalech. V knihách ale byl pravý poklad. Každá se týkala jednoho ze saladinů a byl v ní rozepsaný podrobný seznam všech montážních prací. U každé německy psané položky byl rámeček na podpis. K našemu saladinu byla jedna ze tří nejohmatanějších knih — s velkýma oslíma ušima — ale podpis byl mimo poslední tři strany na všech ostatních. Bylo jich přes devět set, na každé jeden až dvacet podpisů. Jednu kratičkou podepsanou řádku jsem si přeložil; obsah byl asi následující: Šroub v levém držáku horního sklápěcího lůžka byl ponořen do lepidla a dotáhnut momentovým klíčem.

Takový zalepený šroubek se sám nikdy neuvolní. Co jsem kdy slyšel, takhle precizně, kdy je podepsán doslova každý šroub, se vyrábějí pouze letadla a kosmické lodě — tam navíc bývá zvykem dvojitá i trojitá kontrola — pak jsou u takového řádečku podpisy tři.

Jonáš zatím dál experimentoval s maskovacím nátěrem — pak už mne docela neurvale odtáhl od knihy a chtěl vysvětlit, jak to — sakra! — funguje.

„To, hochu, nevím. Zatím,” musel jsem říci a má prestiž Velkého Vzoru utrpěla šrám. Na té barvě jsem například nemohl najít rýhu po zásahu z kádvojky; nebo: když jsem do ní zaryl hrotem aitoru, neodlouply se žádné štěpinky — zdálo se mi, jako by se do ní špička nože malounko ponořila.

„Podíváme se radši dovnitř,” zavrtěl jsem hlavou, schoval nůž a cvakl tlačítkem klíče.

Zadní dvoukřídlý vchod se rozevřel do stran. Vypadalo to skoro strašidelně: černý obdélníkový otvor visící ve vzduchu. Pomohl jsem Jonášovi nastoupit, a protože se mi nepodařilo najít vnitřní osvětlení, postupovali jsme do nitra saladinu s baterkou. Vonělo to tam novotou.

Saladin má dvě řídící křesla s „volanty” jako v letadle.

„Páni!” vydechl jsem. Před každým křeslem byl jeden velký a dvojice malých monitorů a kontrolek a tlačítek jako v raketě.

Téměř posvátně jsem se ponořil do křesla — opravdu ponořil — sedák byl na úrovni podlahy, dole dost místa pro nohy, široké pedály, mezi křesly „tunel”, který pokrývaly další a další ovládací prvky. Jonáš mne zatahal za rukáv a ukazoval za sebe. To měl pravdu. Nějaký mrtvák by nám mohl vpadnout do zad. Znovu jsem stiskl knoflík klíče a průlez se zavřel.

Měl jsem strach, že stroj nedokážu ovládat. Strach mne přešel, když jsem našel, odjistil a stiskl tlačítko s nápisem COMPUTER ACTIVITY. Monitory se rozežhnuly a z pultíků pod volanty vyjely klávesnice.

Palubní počítač (spíš počítače — jsou tři — plně vzájemně zastupitelné, každý na jiném místě), když jsem zvolil komunikační jazyk, mne v následujících osmi hodinách seznámil se vším, co stroj umí (je v něm takový hypertext — Průvodce ovládáním a základním technickým popisem se jmenuje; čím je něco zajímavější — například reaktor — tím je tam o tom napsáno méně). Mimochodem, saladin opravdu vydrží i přímý zásah jaderným dělostřeleckým granátem — byl by sice zničen, ale lidé uvnitř by přežili s pětadevadesátiprocentní pravděpodobností.

Po těch osmi hodinách mne Jonáš tahal za rukáv už dost neústupně. Uvědomil jsem si, že se musí nudit a mít hlad.

Vrátili jsme se do buňky — nesl jsem si tu tlustou montážní knihu a po jídle jsem až dlouho do noci překládal, co na našem saladinu není hotové.

Mimo nasazení kol, dovystrojení vnitřku, naplnění zásobníků zbraní a jízdní a střelecké testy to bylo prakticky všechno.

Generátor studené fúze už pracoval a bude pracovat po celou dobu existence stroje. V nádržce má sedm litrů těžké vody, které by měly vystačit na sto let nepřetržitého plného výkonu. Víc než dostatečná rezerva. Některé položky, týkající se reaktoru, byly podepsány dokonce čtyřikrát.

Když jsem knihu konečně odložil a šel do postele, ten pohon mi stejně nedal spát — pořád jsem na to musel myslet. V principu je to takhle: Reaktor mění primární vodu v energii, která mění sekundární vodu na přehřátou páru. Tlak a teplota páry se ve dvou parních turbínách mění na rotační pohyb. Pro zlepšení akcelerace je zařazen setrvačník v magnetických ložiskách — v dostatečných otáčkách ho udržují turbíny běžící na volnoběh a ukládá se do něj energie každého zabrždění.

Pořád jsem si to promýšlel a pořád mi to znělo trochu směšně: setrvačník jako v hračce, parní turbíny jako ke konci předminulého století.

Třísettunový stroj s tím prý ale dokáže zrychlit z nuly na sto za 6,3 sekundy. Těch tři sta tun je také splněný sen. Německý maximalistický sen. Už za druhé světové války zkoušeli dvousettunový tank a plánovali dokonce dvoutisícitunový, poháněný osmi motory z torpédových člunů.

 

* * *

 

Na to, že jsem chtěl udělat Jonášovi narozeniny, jsem si další dva dny ani nevzpomněl.

Celé jsem je strávil kolem saladinu — spal jsem snad jen tři hodiny, a jak se mi trochu rozlepily oči, už jsem chvátal do haly. Zářivky svítí stejně v osm ráno jako ve dvě v noci.

O maskovacím nátěru bylo v počítači jen málo — jmenuje se ‚molekulární trvale elastická vrstva amorfních optických krystalů‘ a každý krystal má mikroskopický rozměr a funguje zároveň jako kamera i obrazovka — o tom, jak ten který krystal sdělí krystalu na druhé straně pancíře, co má zobrazovat, ani slovo. Z obecného povídání ještě vyplynulo, že ten „nátěr” je rezuvzdorný, voděvzdorný, otěruvzdorný, kyselinovzdorný, všemuvzdorný, trvale tekutý a navíc stoprocentně odpudivý (to znamená, že se k němu nic nepřichytí). A že říkat krystalům „nátěr” je asi tak správné jako říkat „kočce pes”. Končilo to větou: Krystalová vrstva je schopna vyplnit i značně rozsáhlé škrábance pod sebou. Po tom, co jsem četl o pancíři a zásahu jaderným granátem, si nedovedu představit, co by do něj mohlo udělat vůbec nějaký, natož rozsáhlý škrábanec.

Když jsem u pancíře: o něm toho v počítači bylo ještě méně než o maskovací vrstvě: Skořepinový vrstvený pancíř z nejkvalitnějších materiálů, vyráběný firmou Alvis. Tečka.

Co mne potěšilo, byly obsáhlé informace o řízení a ovládání. S těmi vojáci nešetřili: všechny čtyři nápravy hnané a řiditelné, na monitor před sebe si „pilot” může pustit jakýkoli úhel pohledu (další z neuvěřitelných, ale když jsem se nad tím zamyslel, zcela zřejmých vlastností „nátěru” — krystaly nemusí spolupracovat jen spolu — mohou dodávat obraz i dovnitř). Z toho konečně vyplynulo, jak to, že v hlavním pancíři stroje nemusí být — mimo zadní a jediný vchod (a pár servisních dírek) — žádný další otvor. Zakrytí vnějších agregátů, jako je pohonné ústrojí dole a zbrojní systémy nahoře, bylo vyřešeno přídavnými skořepinami z téhož nezničitelného vrstveného materiálu, jako je hlavní pancíř. Mnohatunové díly jsou k sobě (a teď se podržte!) přilepeny. O lepidle, kterým to bylo provedeno, bylo v počítači jenom několik uklidňujících hodnot. Odolnost při všech možných zatíženích, a za předpokladu dodržení předepsaného postupu lepení, mnohonásobně (opravdu mnohonásobně) převyšuje nejkvalitnější ocel.

Když jsem zjistil tohle, myslím, že jsem se zašel do buňky najíst a možná jsem i spal — nevím to přesně, protože jsem měl hlavu plnou lepidla. Co vím přesně, že za dvě hodiny už jsem zase seděl v řidičském křesle saladinu a zíral do monitorů. To křeslo je mimochodem nejpohodlnější „nábytek”, v jakém jsem kdy seděl.

Zbrojní systémy má saladin tři. V oficiální vojenské terminologii se jim říká ‚prostředky aktivní obrany‘. Všechny jsou „na střeše” pod nalepeným nízkým zdvojením pancíře. Nikoho prý nemá překvapit, že na pancíři nenajde spáry — ani kde je horní část přilepena, ani kde se, když jsou zbraně uvedeny do bojové pohotovosti, horní deska rozvírá — čtenář si prý má vzpomenout na schopnost krystalového povlaku uzavřít škrábance — krystaly tak činí (jen jakoby mimochodem) celý transportér vodotěsný — až do pěti metrů hloubky — pak (kdyby nebylo dalších těsnění) by voda pronikla stejně jen ke zbraním a k nápravám v prostoru pod podlahou. Jinak — s těmi ‚dalšími těsněními‘ se stroj bez jakékoli újmy může potopit do hloubky ‚i několika desítek(!) kilometrů‘. Že je plně vybavený pro plavbu na hladině i pod hladinou, o tom se netřeba zmiňovat.

Hlavní zbraní je čtyřicetimilimetrový rychlopalný kanón s třímetrovou hlavní (domácí výrobek značky Mauser). Jakékoli letadlo do výšky pěti kilometrů před ním nemá šanci. Počítačem řízený zaměřovači systém se nemýlí a počítač sám podle druhu cíle vybírá z oddělených zásobníků nejvhodnější střelivo — má k dispozici tři druhy granátů: tříštivý, protipancéřový průpalný a protipancéřový kinetický zvaný průbojný. „Všechny možné kombinace stálou rychlostí dvou výstřelů za sekundu. Jedinou nevýhodou je potřeba nestandardního, speciálně vyráběného střeliva.”

Druhá, tak zvaná protipěchotní zbraň, je šestihlavňový rotační kulomet systém Gatling, ráže 7 mm, střelba možná beznábojnicovým i standardním nábojem. Rychlost střelby je plynule regulovatelná mezi sto padesáti a čtyřmi sty výstřely za sekundu (těch čtyři sta jen krátkodobě — hrozí zadření), vše opět řízeno počítačem. Zbraň vychází ze starého osvědčeného amerického protiletadlového kanónu Vulcan — proto bylo jméno zachováno. Kulomet je na výsuvném kloubovém rameni, takže může střílet i kolmo dolů podél boků saladinu.

Poslední zbraní je plamenomet — lépe „napalmomet”. To je zbraň hromadného ničení. Maximální dolet plamenného meče je osmdesát metrů a počítač dokáže napalm dávkovat tak přesně, že je schopen vymrštit množství, které člověku vzdálenému dvacet metrů zapálí cigaretu.

Poslední informací tohoto dne bylo, že to, co jsem na předku stroje považoval jen za jakýsi šípovitý spoiler, je další, ale pohyblivý pancíř. V bojové situaci násobí krytí reaktoru, když se spustí dolů, dá se použít jako sněhová radlice, zlepšuje hydrodynamiku, je-li saladin používán jako plavidlo, ale hlavně, stroj s ním projede i silnou železobetonovou zdí bez jakékoli újmy.

Další noc jsem prospal celou a ráno si poprvé za ty dny všiml Jonáše. Seděl u stolu a tak divně po mně pokukoval. Když jsem se na něj zpříma podíval, trucovitě se zahleděl do rohu. Je možné, že jsem na něj minulé dva dny vůbec nepromluvil. Nevím.

„Na saladin bude času spousta, z Jonáše by se mohl stát zarputilec,” ozval se po dlouhé době šeptem Ten druhý. Doba, co byl mimo, byla asi opravdu dlouhá, protože mluvil nějak moc rozumně.

Takže místo abych šel do haly, zasedl jsem k počítači v kanceláři buňky a objednal hromadu věcí. Když jsem to v koši odnášel do kuchyňky, tajuplně jsem se usmíval a Jonáš nahlížel přes okraj D-mana, co se to děje.

Místo abych celý den strávil v saladinu, strávil jsem ho v kuchyni.

Vykoukl jsem, jen abych Jonášovi řekl, aby za mnou v žádném případě nechodil — když jsem vykoukl potřetí, obličej mu touhou zjistit, co to tam kutím a proč nadávám a řinčím nádobím, jen hořel.

Dort se mi po estetické stránce moc nepovedl, ale bylo na něm devět hořících svíček, tlustá vrstva sladké čokoládové polevy, šlehačka, a když jsem ho slavnostně nesl z kuchyně, měl jsem na hlavě vysokou bílou kuchařskou čepici a kolem pasu bílou zástěru a zpíval jsem typicky českou narozeninovou píseň Happy Birthday to You.

To, že jsem dnešní den určil jako jeho narozeniny, přijal Jonáš bez sebemenšího pozastavení — vzpomínal jsem, že v jeho věku pro mne byly narozeniny také naprostým překvapením. V dětském domově to vždy ohlašovala vrchní vychovatelka u večeře.

Myslím, že to bylo poprvé, co jsem viděl Jonáše radostí tleskat a nadskakovat zároveň. Z křivého, rádoby kulatého dortu měl mnohem větší radost než tehdy z pistole.

„Musíš je sfouknout všechny naráz a přej si u toho něco,” položil jsem dort doprostřed uklizeného kancelářského stolu. Jonáš si stoupl na židli, nahnul se, nadul tváře a fučel, dokud se ze všech svíček jenom nekouřilo.

Blahořečil jsem armádě, že v tom množství válečného materiálu myslela také na to, že lidé občas mívají i narozeniny.

Došel jsem pro nůž a dva talířky a nechal Jonáše dort rozkrojit. Bojoval s tím, ale byl to šťastný boj. Pak mi vlastnoručně naložil porci jako pro slona. Počkal jsem, až si nandá sám, a popřál: „Dobrou chuť.”

Jak byl dort ošklivý, tak byl dobrý. Začátečníkům občas štěstí přeje.

Ještě za jednu věc jsem byl armádě vděčný — dortové svíčky byly ze světlemodrého vosku a ani čokoláda nebyla zelená.

Když jsme dojedli a způsobně složili lžičky, tvářil se Jonáš ještě napjatěji než kdy dřív — obličej se mu očekáváním doslova vlnil. Ale bylo to takové to dětské radostné očekávání, ne sevřený výraz, kdy čekal, že za rohem bude další chodící mrtvola.

Pohvizdoval jsem si jakoby nic — jako by se žádné dárky k narozeninám nikdy nedávaly. Rozvalil jsem se v židli a pustil malý zelený CD — diskografie armádního Skladu se kupodivu neomezovala jen na bojové pochody. Mé oblíbené SDR tu sice neměli, ale ona se klasická hudba dá také poslouchat. Beatles, například.

Po chvíli jsem vstal, rozvážně se protáhl a tvářil se, jako když jdu odnést nádobí do kuchyně a nic jiného mne nezajímá. Jonášův výraz očekávání znejistěl.

Nenápadně jsem klapl do entru na klávesnici skladového počítače.

„Nepůjdeme se podívat ven?” nadhodil jsem, položil talířky do dřezu a povolil si jeden tajemný úsměv. Jonáš zase začal nadskakovat.

Že si musím vzít pistoli i v takovéto chvíli, mne doopravdy sralo.

Vyšli jsme před buňku a já se tak ležérně opřel o zelenou dřevotřískovou stěnu. Jonáš tušil, co se bude dít, a tak pobíhal a vyhlížel, odkud automatický vozík přijede.

„Jen hezky počkej tady!” musel jsem ho zastavit, když se v dálce na zdi objevil oranžový odraz majáku. Jonáš netrpělivostí doslova tančil, a když vozík asi sto metrů od nás konečně vyjel zpoza regálů, oči mu málem vypadly z hlavy, jak se snažil zahlédnout, co že je to na té plošině naložené. Přes oranžovou nástavbu s akumulátory to nebylo vidět, ani když vozík dojel těsně k nám.

Byl jsem docela napjatý, jak se mu dárek bude líbit. Obzvlášť po posledních zkušenostech s podobnou věcí.

Mé obavy byly zbytečné — kdyby nebyl němý, řekl bych, že ztratil řeč. Na plošině stál miniaturní zelený motocykl — standardní model BMW používaný vojsky NATO pro pohyb v rozsáhlém polním ležení. Benzinový motor — osmdesátka — se spotřebou dvě a půl deci na sto kilometrů, katalyzátor, balonové terénní pneumatiky, široká řidítka. Sedlo vysoké přesně, aby devítiletý kluk dosáhl nohama na zem. Dospělí na tom vypadají směšně — vzpomněl jsem si, jak jsme se při výstupním cvičení vojenského kursu chechtali důstojníkům, kteří se na stejných motocyklech proplétali mezi stojícími tanky a vyřvávali rozkazy.

Na Jonášovi jízda na JAWĚ 500 OHC zakončená těžkou havárií nezanechala jedinou stopu — konečně se z něj stane opravdový Big Biker. Po tázavém pohledu, zda smí, a po mém kývnutí si nasadil zelenou přilbu — přestože jsem vybral tu nejmenší, měl ji skoro k ramenům. Nastavil jsem mu řemínek pod bradou, rozpečetil desetilitrovou plechovku s benzinem, naplnil nádržku, dofoukl pneumatiky, sundal strojek z ještěrky a nastartoval ho.

Prázdný vozík nás objel a odšuměl k dobíječce.

Jonáš pochopil, jak se motorčička ovládá, ihned — stačí jen přidávat plyn, řadí to samo. Brzdy jsem mu radši ukázal třikrát, nakázal mu, že nesmí jezdit víc než čtyřicet a že v žádném případě nesmí mezi regály.

„Je možné, že vylezou ti bývalí skladníci,” připomněl jsem mu naše pravděpodobné mrtvácké spolubydlící, „tak abych tě měl pořád na očích,” zaťukal jsem na pažbu pistole. Jonáš už mě neposlouchal, otočil plynem a vyrazil jako raketa. Motocykl má tak účinný tlumič výfuku, že po zahřátí je nejhlasitějším zvukem šumění pneumatik.

Přinesl jsem si židli a dell před buňku a znovu si četl překlady z knihy o saladinu, ale hlavně jsem promýšlel, co dál.

Jonáš kroužil kolem, pneumatiky při ostrých zatáčkách a neméně ostrých brzdných manévrech pískaly, občas se naschvál mihl těsně vedle mne, a pak sebou pěkně švihnul. Než jsem k němu doběhl, už zase startoval, a mával, ať si jdu sednout a nepřekážím v jízdní dráze. Vzduch ve Skladu byl suchý, škrábal do nosu, ale ani po hodinovém ježdění v něm nebyl cítit spálený benzin.

Jonáš vydržel kroužit, než byl čas jít spát. Za celou dobu spadl už jen jednou — to zajel za buňku, aby nebyl tak na očích, a po vzoru Big Bikera zkoušel jízdu po zadním kole.

Když jsem ho ukládal do postele, poprvé mi nepoložil ruku na rameno a ani se mi na dobrou noc nezahleděl do očí, ale dal mi rychlou pusu na tvář.

„No co to je, takový důvěrnosti,” zašklebil jsem se, přitáhl mu peřinu pod bradu a musel jsem rychle odejít.

Nějak se mi zamlžily oči.

 

* * *

 

Rozhodl jsem se, že v podzemí zůstaneme do jara. Když jsem to druhé ráno vyhlásil, měl z toho Jonáš snad ještě větší radost než z motorky. Na dětech je hezké, jak radost prožívají bezprostředně. Řekl jsem mu to při snídani; dort se přes noc rozležel a byl ještě lepší. Radost mu zkalilo, když jsem řekl, že jen co roztaje sníh, stejně pojedeme na jih, jak jsem naplánoval dřív. Začal záporně gestikulovat a používal tytéž argumenty jako v supermarketu v Plzni.

„Jistě. Proto tu zůstaneme přes zimu — jídlo, teplo, elektřina, bezpečí. To máš pravdu. Ale potom, až přijde čas...” namířil jsem na něj lžičku a zatvářil se tajemně. Cesta na jih není jen nějaká má libůstka — dostal jsem totiž takový nápad... o kterém ale sám ještě nevím, jestli je dobrý, nebo špatný. Zahalit se do tajemství větou: ‚Až přijde čas...‘ je účinné zakrytí vlastní nevědomosti a nerozhodnosti.

Po snídani jsem se oblékl do protiatomového obleku a vypravil se do muší zóny. Komplex kanceláří, kterými jsme prošli ten první den, měl podle plánu Základny sloužit v případě války jako štáb. Teď tu byly jen mouchy a mrtváci. Mouchy byly buď mrtvé, nebo velmi malátné — nebyl tam prakticky žádný kyslík. Těch pár mrtváků se také nepohybovalo nijak svižně.

Má stará potrhaná krosna a Jonášův batůžek byly hned za kulatými dveřmi — tam, kde jsem je před týdnem nechal.

Celá cesta mi netrvala ani tři čtvrtě hodiny.

 

* * *

 

Mouchy, které se dveřmi při mých průchodech nahrnuly z kancelářského křídla do haly k saladinům, zahubil centrální počítač rozptýlením dezinsekčního plynu. Podruhé se zaskočit nenechal.

Za chůze jsem ze sebe stahoval atombordel, položil obě zavazadla k výdechu klimatizace, aby pomřely mouchy, které v nich byly zalezlé, a zapnul jsem uklízecí robot, aby zlikvidoval mrtvá tělíčka.

Musel jsem se vrátit až ode dveří do okrové chodby, protože jsem zapomněl z krosny vzít přelomené IBM — kvůli tomu a kvůli Jonášovým šatům jsem se pro zavazadla vypravil.

Prošel jsem prvními dveřmi přechodové komory a zamkl je. Na druhých dveřích bylo už na letmý pohled něco divného. Druhým pohledem jsem zjistil co. Kliky normálně bývají vodorovné — tahle byla dolů. Jako by ji někdo z druhé strany mačkal.

Vytáhl jsem walther. Mrtváci umějí dveře otevřít, odemknout ne. V malé přechodové komoře jsem nemohl nijak taktizovat. Navíc se mi zdálo, že ze Skladu slyším nějaký podezřelý hluk. Cvakl jsem klíčem a dveře mne prudce udeřily do zápěstí.

Mrtvák v dlouhém zeleném plášti se jmenovkou na kapse měl na tvářích šedé strniště a z koutků očí mu tekl hnis. Po syknutí waltheru mu z čela tekl mozek. Ten podezřelý hluk se otevřením dveří změnil v nepravidelný rachot — jako když nějaké věci padají na zem.

Rozběhl jsem se.

Jonáš ručkoval po horním patře regálu a nohama skopával krabice na další dva mrtváky v dlouhých zelených pláštích, kteří se snažili vylézt za ním. Motorka, kterou jsem mu ve své nepřítomnosti — stejně jako vycházet z buňky — přísně zakázal, se válela na podlaze a motor pořád běžel.

Počkal jsem, až se k mrtvákům dostanu do úhlu, aby mozky nepostříkaly regály, a odstřelil je.

Pomohl jsem Jonášovi dolů a neřekl přitom ani slovo. Pistoli neměl — od doby, co ji musel použít proti bývalým lidem, ji nosil jen na mé přímé vyzvání.

Porušil všechny mé bezpečnostní příkazy — věděl jsem, že ho musím potrestat, ale naprosto jsem nevěděl jak. Přemýšlel jsem o tom, a abych se nedopustil nějakého pedagogického omylu, radši jsem temně mlčel.

Jonáš zvedl motorku a se svěšenou hlavou ji odvedl k buňce a zmizel za dveřmi.

Světlá stránka byla, že jsme se zbavili nepříjemných spolubydlících. Odtahal jsem mrtvoly do spalovny (byla to pěkná dřina) a nechal roboty setřít stopy.

Uklízení mi zabralo skoro hodinu, a než jsem se vrátil, můj problém s trestem se vyřešil sám. Ta hodina, kdy Jonáš seděl sám v buňce a nevěděl, co se stane, ho vytrestala daleko nejvíc ze všeho — poprvé jsem ho viděl plakat. Ramena se mu třásla a slzy se mu koulely podél nosu. Přesto, nemohl jsem si dovolit ztratit tvář. Přísným hlasem jsem řekl:

„Uvědomuješ si, co jsi udělal?!”

Kývl hlavou.

„Dobře. Musím tě potrestat. Na motorku týden nesedneš!” Bůh ví, co si představoval, že mu udělám, ale tento trest přijal až s neslušnou úlevou.

Sedl jsem ke skladovému počítači a nechal dovézt ještě jeden dell — identický s tím mým. Vybalil jsem ho ze zelené krabice, zasunul do něj elektročlánky a použil jeho schopnost bezdrátového propojování k pokusu o navázání kontaktu s rozlomeným IBM. Počítač s třemi modrými písmeny na prasklém víku byl v podstatě mrtvý — ale paměť měl nepoškozenou a dell si z ní dokázal přetáhnout všechno, co jsem chtěl.

Jonáš, „zdrcený” přísným trestem, mi pokukoval přes rameno. Měl ještě trochu červené oči. Ukázal jsem mu, ať se posadí vedle:

„Dívej, Jonáši,” začal jsem, „podle toho, že tvůj táta měl v počítači výukové programy pro děti, předpokládám, že pro tebe nebudou cizí.” Klepl jsem do entru nového dellu a na velkoplošném monitoru skladového počítače se objevil barevný obrázek usměvavých dětí s obrovskými pravítky a aktovkami, jak zvesela chvátají do budovy, na níž je napsáno ŠKOLA HROU.

Pro Jonáše to zcela zřetelně nic cizího nebylo; natož nějaká HRA — otřásl se a málem se sesul ze židle. Výraz v jeho obličeji mi byl natolik známý, nakolik jsem sám kdysi musel dělat domácí úlohy.

„Nepovažuj to za trest, trest je jenom a výhradně ta zakázaná motorka,” zvedl jsem prst. „Jednou možná budeš velký a pak se ti všechno, co se teď dozvíš, bude zatraceně hodit.” Jak jsem to říkal, už jsem věděl, že to zní úplně strašně a že být v Jonášově kůži, také bych si nevěřil.

„Velký Vzor Se Zdviženým Prstem,” tiše se zachechtal Ten druhý.

Nemohl jsem ho ani okřiknout, že mi narušuje první pedagogický pokus v životě. Jonáš se na mě už tak díval nedůvěřivě.

„Poslouchej, Jonáši. Já musím pracovat tam,” píchl jsem prstem k hale, „ty se tu budeš buď poflakovat, anebo se něco naučíš. Když se nic nenaučíš, budeš se až do smrti jenom poflakovat a já budu pracovat, protože ty nic nebudeš umět a na nic jiného než na poflakování se nebudeš hodit.”

Trocha vydírání nikdy nezaškodí.

Díval se na mne pořád nedůvěřivě — otázky z jeho očí už umím odečítat docela dobře.

„Na co se ti bude hodit umět číst líp, než umíš teď? Na co se ti bude hodit angličtina, na co počítání? Například by sis nepřečetl jediný návod, jak s čím zacházet. Když nebudeš umět počítat, těžko se ti bude používat... třeba, hmm... kompas nebo, nebo...,” nemohl jsem si vzpomenout na nějaký snadno pochopitelný a přesvědčivý důkaz, na co se mu bude v životě hodit počítání, ...a nebudeš nikdy moci řídit nic většího než tu motorku,” vybafl jsem nakonec, i když jsem věděl, že zrovna tohle pravda není. Ale přesvědčilo ho to. Takže kývl, jako že ano. Jako že se bude učit.

„A nebude to jako to ‚ano‘ dnes ráno, kdy jsi mi slíbil, že na motorku sám nesedneš?” ubezpečil jsem se.

Zoufale zavrtěl hlavou a začal celým tělem vysvětlovat, že na motorce nejezdil — jen ji nejdřív trochu leštil, pak ji chvíli vodil — jen tak pro radost kolem dokola — pak pro ještě větší radost trénoval startování — a pak kolem něj najednou byli mrtváci.

Věřil jsem mu.

„Tak takové ‚ano‘, jako když jsi mi slíbil, že nevyjdeš z buňky?”

Tentokrát měl na odpověď jen svěšená ramena a pohled zavrtaný do desky stolu.

„No uvidíme. Budu ti vždycky po obědě kontrolovat úkoly,” zatvářil jsem se přísně.

Pantomimicky mi předvedl, že nikdy ani jeden nevynechá a nakonec svůj slib stvrdil výrazem a gestem, jakým se D-man zapřísahal zničit zlovolného Kyberkentaura. Jen ten obláček s nápisem u úst mu chyběl. Málem jsem slavnostní okamžik zničil smíchem.

„Uvidíme!” násilím jsem stiskl rty do tvrdé linky.

 

* * *