Jdi na obsah Jdi na menu
 


Byl to neskutečný pohled. NATO náboje trhaly hořící tkaninu, ale oči cíle dvě se mi puškohledem stále propalovaly do mozku. Pak mi došly náboje a vampire mi jedním téměř neviditelným pohybem vyrazil zbraň z rukou.

Neživil se jen lidským masem, živil se i lidským strachem. Jeho zrak se mi znovu zavrtal do očí a měl jsem z toho pocit, jako by mne mlel v mlýnku na maso. Od nohou.

„Pal,” zašeptal jsem.

Zvuk, jaký při střelbě vydává vulcan, je podobný zvuku, s jakým startovala trysková letadla. Naschvál není tlumený, aby si to nepřítel dostatečně užil.

Na tváři strupaté zaschlou krví se objevilo něco jako překvapení. Ruce, které se ke mně už už natahovaly, se rozlétly do stran, roztrhané na několik kusů. Hlava podélně pukla a pravá část i s nosem zmizela. Do prachu šplouchly vnitřnosti a pak se totéž co s rukama stalo i s nohama. Torzo s půlkou hlavy se zabodlo pahýlem levé holenní kosti do písku a zlomilo se jako zavírací nůž. Vulcan zmlkl.

KONEC

Dávka z vulcanu upíra rozsekla vejpůl. Ne že by mu to dvakrát vadilo. Obě poloviny těla pokračovaly v letu — v infra jsem je viděl jako rotující červené skvrny.

Vnější odposlech přenesl několik tupých úderů a praskání dřeva, jak přestřelený trup narazil do džungle. Vlevo nahoře na obrazovce servisního monitoru se objevilo číslo 120. To znamená, že upír spadl sto dvacet metrů od mého transportéru.

„Kontrola zajištění průvlaku,” řekl jsem.

„V pořádku,” odpověděl počítač.

Tmu v transportéru rušila jen záře monitorů a kontrolek. Zkusmo jsem zatočil volantem (říkám tomu sice volant, ale je to spíš taková dvojitá volantová výseč — vypadá jako motýlí křídla) a opatrně přidal plyn. Nic se nezměnilo: pneumatiky se mlaskavě protočily, venku byla promočená džungle a tma; a pouze ze směru, kde se zřítil upír, se ozývaly nedefinovatelné zvuky. Když se něco pokazí, kazí se pak už všechno. Saladin (tak se jmenuje transportér) leží v bahně neschopen pohybu. Počítač nedocenil zrádnou zeleň podmáčené trávy a plnou rychlostí navedl mnohatunový kolos do nejodpornější bažiny, jakou jsem kdy viděl. Při pokusech vycouvat stroj zapadl ještě hlouběji — téměř by se dalo říci definitivně. Naštěstí je vzadu dost silných stromů, za které se dá ukotvit lano navijáku. Na to ale musím vystoupit, a na vystupování by bylo nejlepší denní světlo. V černé džungli se k vám mrtváci přiblíží tak nenápadně... A když vám upadnou brýle na noční vidění, je konec.

A teď ten upír.

„Vulcan deaktivovat,” řekl jsem.

Zvuky, které se ozývaly z místa netvorova dopadu, ustaly. Vnější odposlech automaticky zvýšil citlivost a mezi popraskáváním a šuměním noční džungle, bubláním rašeliniště, svištěním větru a škrabotáním pavoučích nožek se ozvaly lehké kroky.

„Cíl na šesti hodinách,” řekl počítač. Za okamžik jsem ho uviděl i já. Upír šel k transportéru po cestě a vůbec se nesnažil krýt. Číslo na monitoru se s každým jeho krokem snižovalo. Nad pasem mu bylo vidět deset centimetrů holé kůže, košile končila pod hrudní kostí a její okraj byl potrhaný a sežehlý. Z původně dlouhého pláště odsekla dávka z vulcanu celý spodek, takže zbytek vypadal jako krátký pláštík, co nosívaly striptérky.

Nikdy nepochopím změny v regeneračních schopnostech lidského organismu, změny, které dokáží během necelé minuty zacelit zranění, jako je rozstřelení vejpůl z rotačního kulometu ráže 7.

Číslo na monitoru se skokem zmenšilo na dvacet. Upír přelevitoval třicetimetrový úsek asi pět centimetrů nad zemí a vysoká tráva ho šlehala do bot. Pominu-li schopnost létat a netečnost ke zraněním, dá se poznat, že to není člověk, i podle obličeje. Ne že by se upíří obličej nějak podstatně lišil od lidského, ale ve strnulém výrazu není nic, co člověka dělá člověkem. Jediná emoce (ale to jsem si spíš vymyslel — vidět v těch obličejích emoce) je krutost.

Znovu jsem nechal prověřit průvlak. Kůže na zátylku se mi ježila, už co jsem zaslechl kroky.

Upír mi zmizel ze zorného pole — přelétl nahoru na transportér a dosedl někam na víko nad vulcanem čili přesně nade mě. Po pancíři nad hlavou mi zaskřípaly podrážky jeho bot. Vnější odposlech reprodukoval zvuky tak věrně, že se mi zdálo, jako by mi chodil po temeni. Hned nato se ozvalo další skřípání — podstatně odpornější. To upír začal drásat pancíř nehty. Takhle, když se to napíše, to vypadá směšně — drásat pancíř nehty. Když jsem poprvé viděl skoro milimetr hluboké rýhy v kovu, po kterém sklouzne i protipancéřová raketa, smích mne přešel.

„Do hajzlu sakra himl!” zaklel jsem. Chci-li vyprostit transportér, musím dříve nebo později ven. To znamená, že musím zlikvidovat upíra. Jediný způsob, který znám, je intenzivní oheň. Jedna z červených kontrolek na řídícím pultu oznamuje prázdnou nádrž napalmometu.

Skřípání nad hlavou neustávalo. K ježení chlupů se přidal nepříjemný pocit sucha v ústech. Polkl jsem a sundal si sluchátka. Mohl bych upíra znovu nechat rozstřílet vulcanem a zkusit stihnout vyprostit Saladin, než se poskládá dohromady. Ale jedna z oranžových kontrolek signalizuje nedostatek nábojů, a stejně myslím, že bych to nestihl. Aspoň s tím suchem v puse by se mělo dát něco udělat. Vstal jsem, došel do střední části transportéru a vyndal z lednice plechovku pomerančového džusu.

„Ven ale musíš,” řekl Ten druhý.

„To mi ty nemusíš vyprávět.”

„Já jen, aby ses na to nevykašlal.”

„Hm.”

Občas je to dobré, popovídat si sám se sebou. Ujasní se názory. I když; mluvím-li s Tím druhým, vlastně nemluvím sám se sebou. Napil jsem se rovnou z plechovky, a jak jsem zaklonil hlavu, pohled mi padl na zbraně. Mám je na stěně nad postelí (úzkou sklápěcí pryčnou) v gumových úchytech, aby byly po ruce — musí být stále nabité. Většinou je to dobré. Když přemýšlíte o sebevraždě, tak ne. Sundal jsem krátkého heckler-kocha s dvojitým zásobníkem a natáhl závěr — v zásobníku je šedesát dum-dum střel. Upíra tím samozřejmě nezabiju, ale energie navrtaných kulek se celá přenáší do zasaženého objektu. To znamená, že bych ho tím v případě největší nouze mohl na pár vteřin zdržet. Alespoň myslím.

Sklopil jsem postel a otevřel dlouhou pancéřovou schránku pod ní. Uvnitř, vlevo, je pod vrstvou plsti několik oranžových válečků. Dva jsem vyndal a odnesl je na stůl vedle lednice. Válečky vypadají skoro jako plechovky od džusu; jen výstražné nápisy a černé lebky se zkříženými hnáty odrazují od pokusu o konzumaci. Ty nápisy hlásí smrtelné nebezpečí a zakazují s válečky dělat cokoli nepředloženého. Kdo zná, co dokáže termitový granát, ten se při pouhé představě jakékoli nepředloženosti zpotí a roztřesou se mu ruce. Já jsem si ani nic představovat nemusel. Otřel jsem si vlhké dlaně do kalhot.

„Něco udělám špatně a ruce mi uhoří po ramena,” zašeptal jsem.

„Vidíš všechno moc černě. Spíš tě to spálí celýho,” řekl Ten druhý.

„Dík za uklidnění.”

Sám se sebou mluvím polohlasně. Většinou nemá smysl křičet. Odvrátil jsem se od granátů, dopil džus a oblékl se. Bunda s chrániči kloubů, neprůstřelná vesta, kevlarovými vlákny vyztužené kalhoty s opancéřovanými stehny, vysoké boty, bezprsté aramidové rukavice.

Termitové granáty byly vyvinuty na ničení bunkrů a pevnůstek: Výbuch, divoké zasyčení a tři tisíce stupňů žhavá tavenina se začne propalovat skrz železobetonové stropy, které vydrží i zásah těžkou pumou. Z lidí v bunkru zasaženém termitovým granátem zbude sotva lopata popelu.

„Jestli to hodíš moc blízko, tak budeš pěkně vypečený,” ušklíbl se Ten druhý.

„To ty taky.”

Na oči jsem si nasadil brýle na noční vidění. Ačkoli vypadají jako obyčejné zrcadlovky, je to jeden z posledních výkřiků lidské technologie: dokáží plynule regulovat světelný tok dopadající na oči za nimi: v noci zesilovat, na slunci nebo při výbuchu zabránit oslnění. Navíc je lze přepínat buď do infra, nebo do režimu fotonového násobiče. Brýle budu potřebovat, nejen abych upíra v husté tropické tmě viděl, ale i na to, aby mi světelné peklo hořícího termitu nesežehlo sítnice. Pověsil jsem si granáty na opasek vedle pistole, a hecklera do ramenního závěsu. Pak jsem z nástěnné lékárny vyndal poloprázdné stříbrné platíčko s bílými tabletami. Kinetin se jmenují. Na čas vás zbaví strachu, zrychlí vám reflexy a v případě zranění potlačí bolest a úrazový šok. V návodu k použití se píše o případu z Africké války, kdy voják, kterému kulka z leteckého kanónu utrhla obě nohy v kolenou, dokázal pod vlivem kinetinu ujít po pahýlech pětadvacet kilometrů rozžhaveným pískem a zachránit se. Zaškrtil si zbytky nohou cáry kalhot a na pahýly si nasadil vlastní boty.

Má to ale jednu obrovskou nevýhodu. Když kinetin přestane působit, je vám hrozně zle — pokud jste zažili tolik kinetinových otrav jako já, může vás to i zabít. Otevřel jsem druhý džus a polkl dvě tabletky.

„Stejně nemáš moc šanci, víš to, doufám?” řekl Ten druhý.

Nezbylo než mu znovu poděkovat.

 

* * *

 

V první řadě musím upíra dostat dolů z transportéru. Termit by se sice pancířem propálit neměl, ale kdo ví.

„Chce to nějakou návnadu.”

„Třeba tebe.”

„Anebo tebe.”

Vzápětí zabral kinetin.

Klepl jsem na ruční ovládání průvlaku a vyklouzl ven. Počítač za mnou zabouchl.

Mlaskavě jsem doskočil do bahna rozrytého transportérem. Brýle jsem měl přepnuty na fotonový násobič, takže bylo vidět skoro jako ve dne; jen barvy byly místy matné a místy přeřvané. Bahno bylo červené a v hlubokých kolejích stála voda. Uklouzl jsem a s hlasitým šplouchnutím upadl na břicho. Brýle jsem měl naštěstí pevně zaháknuté za ušima.

Nebem se mihl stín.

Překulil jsem se na záda a stiskl spoušť hecklera.

Proud střel vychýlil upíra ze směru tak, že se zasekl do džungle asi dvacet metrů nalevo. To už jsem se hrabal na pevnou půdu a zpod neprůstřelné vesty mi tekla voda. Pod vlivem kinetinu jsem byl s to odhadnout, že upíra zasáhlo něco mezi šesti a devíti kulkami z dvanácti vypálených.

Od doby, co jsem vyskočil z transportéru, uběhly sotva čtyři vteřiny.

Malý oranžový válec opsal plochou křivku a zapadl do podrostu, z kterého se upír dral ven. Větve silné jako ruka lámal po dvou. Zpomalil jsem ho další dávkou.

To už uběhly čtyři a tři čtvrtě vteřiny.

Vrhl jsem se na zem, nohama k výbuchu.

Mokrá tráva krásně voněla a šimrala v nose. Kinetin některé vjemy zesiluje. Tak vonět trávu jsem nikdy nezažil. Čichat to déle, zvedl by se mi žaludek. Je zvláštní, jak i velmi příjemné vůně, jsou-li příliš intenzivní, dokáží být nepříjemné. V tom okamžiku konečně roztrhla ticho syčivá exploze.

Nejprve mne vykopl otřes země, pak mne připlácla tlaková vlna. V obou případech jsem dostal prudký direkt do nosu. První vjem po výbuchu byl, jako by mi skrz hlavu — od zátylku k očím — prošlehla vlna zlatého světla. Kolem najednou panoval žár.

Vymrštil jsem se na nohy. Všechno hořelo: džungle, vodou nacucaná tráva a snad i to červené bahno. Plameny se na mne řítily v bílooranžových vírech. Jen díky kinetinu jsem nezpanikařil. Přestože bažina hořela také, stále to byla bažina. Vrhl jsem se do toho největšího ohně, prolétl jím a zmizel v řídkém blátě v koleji po pravých kolech saladinu.

Od doby, co jsem vyskočil z transportéru, uběhlo osm vteřin.

Za minutu se mi přestalo dostávat dechu a měl jsem strach, že by žár mohl bláto vysušit. To by nebyla příjemná smrt. Znatelně zhoustlou hmotou jsem vystrčil hlavu.

Otírat zablácenou rukou zablácené brýle nejde moc dobře, ale to, že z obrovských plamenů zbylo jen několik roztroušených ohňů, vidět bylo. To, že se ke mně žene podivný nízký tvor, také.

Byl sotva pět metrů daleko.

Vyrazil jsem z močálu jedním obrovským skokem. Šťastnou náhodou (občas se to stane) mi přitom do obličeje šplíchla relativně čistá voda a odplavila čmouhy špíny z brýlí. Zastavil jsem na pevné půdě a prudce se otočil.

Ten malý tvor byl pořád upír a pořád šel po mně. Končil přibližně v místech, kde ho předtím přesekla dávka z kulometu. Tentokrát mu ale zbytek těla uhořel. Torzo utíkající po rukou vypadalo ohavně, pod zuhelnatělou kůží bíle svítila žebra, z hlavy ohořely uši, nos i rty. Smrad spáleniny byl nesnesitelný.

Už jsem něco podobného viděl při svém prvním boji s upírem: hořícím napalmem jen částečně zasažená postava drásající pancíř transportéru. I přes žár bylo tehdy vidět, jak pučí nové svazky svalových vláken, které vzápětí černají a odpadávají. Pak ho počítač zasáhl několika dlouhými šlehanci a tvor konečně shořel. Při druhém, a do dnešního dne posledním, souboji s upírem si počítač dal zatraceně dobrý pozor, aby bylo napalmu dost už napoprvé.

Ruka dýmajícího torza mne minula jen proto, že jakmile ji upír zvedl ze země, ztratil rovnováhu. Uskočil jsem a mířidla hecklera mi vylétla před oči. Ve výřezu hledí se usadil upírův levý loketní kloub. Stiskl jsem spoušť a...

A samopal byl zalepený blátem víc, než jsem myslel.

Upír byl zas u mě.

S prudkým rozmachem jsem ho nakopl do zčernalé hlavy. Bylo to, jako bych kopl do skály. Znovu švihl rukou a tentokrát neminul. Drápovité prsty mi servaly maskovací látku neprůstřelné vesty spolu s kapsičkami na zásobníky a úder mne odhodil snad pět metrů daleko.

Upír naštěstí nemohl létat, ale přesto se i po rukou pohyboval zatraceně rychle. Vytrhl jsem pistoli, a jak jsem ležel, vypálil podél pravé nohy jedinou ránu. Víc jsem nestačil.

Kolem obličeje mi zasvištělo něco těžkého a smrdutého.

Bleskem jsem se překulil na bok a kutálel se dál a dál a čekal na poslední úder. Upír dokáže pěstí prorazit díru do stromu. Neprůstřelnou vestu by asi nezvládl, ale co by po takové ráně zůstalo z mého hrudníku...

Nic se kupodivu nedělo. Zarazil jsem válení sudů a šel do kleku, pistoli v natažených pažích.

Upír ležel na začátku pruhu zválené trávy. Zatínal prsty pravé ruky do země a přitahoval se — samozřejmě v mém směru. Vypadal jako obrovská, hnusná, rozšlápnutá, ohořelá housenka. Tím jediným výstřelem z pistole jsem mu (musím přiznat, že naprostou náhodou) roztříštil levé rameno.

Sice jsem ho zasáhl přesně do kloubu, ale stačí minuta, minuta a půl a zas bude v pořádku (může-li se o torzu chodícím po rukou říci, že je v pořádku). Vyskočil jsem na nohy a vyprázdnil do něj zásobník. A střílet z pistole náhodou umím: po kulce do obou loktů, do ramen pro jistotu dvě. Upíra to nezastavilo — nyní se posunoval tak, že se do trávy zakousl a přitáhl se o pár centimetrů smrštěním krčního svalstva. Vyměnil jsem v pistoli zásobník, schoval ji do pouzdra a z úchytky na opasku vyhákl druhý termitový granát. Přepnul jsem ho z režimu VÝBUCH do režimu HOŘENÍ a odjistil.

A přesně v té chvíli mne zezadu objaly dvě ledové paže a přitiskly mi ruce k tělu.

Mrtvák.

V levé dlani jsem svíral bahnem kluzký, odjištěný granát, pistoli jsem měl v pouzdře a nemohl na ni dosáhnout. Cítil jsem, jak mi mrtvákovy zuby rvou látku z límce neprůstřelné vesty. Jedno ze základních pravidel: Mrtvák v džungli nikdy není sám.

V podrostu i na mýtině se najednou začalo mrtváky přímo hemžit. Rychlé toporné pohyby, šedočerné vousaté obličeje, drápovité nehty. Jejich obličeje jsou šedočerné při normálním pohledu, natož přes brýle s fotonovým násobičem. Udeřil jsem hlavou dozadu a zároveň se odrazil nohama tak, abych na mrtváka spadl. Při dopadu jsem s potěšením zaznamenal praskání cizích kostí. Po dvou ranách loktem a prasknutí několika dalších žeber jsem se ze sevření ledových rukou vymanil. To už se po mně ale sápalo deset dalších.

Ovšem, to je známá, až bych řekl standardní situace. Vstal jsem, vyškubl pistoli a z bezprostřední blízkosti začal do strnulých obličejů pálit. Moje devítka takhle zblízka funguje, jako když se kdysi na Velikonoce vyfukovala vajíčka. V čele malá dírka, mozek i s temenem odlétne v dál. Pravda, kdyby se takhle vyfukovala vajíčka, moc skořápek na kraslice by nezbylo.

Pak mi došly náboje.

Celý děj jsem vnímal tak trochu, jako by se mne netýkal. Nebýt pod vlivem kinetinu (a přestože jsem situaci nazval „standardní”), asi bych řval hrůzou. V jedné ruce prázdnou pistoli, v druhé odjištěný termitový granát, kolem sebe deset zabitých a spoustu nezabitých mrtváků. A upír opodál už pomalu rozhýbával pravé rameno. S granátem v ruce jsem nemohl vyměnit zásobník.

Mrtváci po mně šli dál a pěkně tvrdě.

Udělal jsem něco, co bylo na granátu zakázáno tím největším nápisem: V odjištěném stavu jsem s ním prudce udeřil nejbližšího mrtváka do spánku. Dalšímu jsem prorazil čelo hlavní pistole. Granát se začal nebezpečně zahřívat. Odkopl jsem dalšího mrtváka — má bota mu s hlasitým křupnutím roztříštila hrtan. Jenom se zapotácel a znova zaútočil. Ten zlomek okamžiku mi ale umožnil, abych hodil granát a navíc se trefil. To bylo obzvlášť důležité.

A trefil jsem se.

Granát dopadl dvacet centimetrů od upírovy hlavy a z poloviny se zabořil do měkké hlíny. Žár tisíců stupňů bude jen v okruhu dvou metrů od epicentra.

Konečně jsem měl volnou ruku.

Zdřevěnělými prsty jsem zarazil do pažby pistole nový zásobník. Všiml jsem si, že z rukavice, v níž jsem držel granát, se silně kouří.

Mrtvák se mi zakousl do ramene. Zmáčkl jsem spoušť a jeho studený mozek mi cákl na krk.

A pak už bylo jenom teplo. Velké teplo.

Výbuch byl mnohem slabší než ten minulý. Snad by se nedal nazvat ani výbuchem. Zato byl mnohem blíž a zasáhl mne vestoje.

Letěl jsem jako raketa, pryč od saladinu, rovnou mezi mrtváky.

 

* * *

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář